Od roku 1990 spolupracoval s Literárními novinami; tam působil až do loňského roku, kdy přešel s částí redakce do nově vzniklého kulturního časopisu A2 (originální název časopisu napadl právě Cieslara). Přispíval i do Respektu a Kritické přílohy Revolver Revue, byl redaktorem filmového časopisu Iluminace.

Vydal knihy Luis Buňuel (1985), Filmové zápisky (1991), Concettino ohlédnutí (1995), Viktor Kolář (2002), Hlas deníku (2004). Kromě mnoha časopiseckých článků je také autorem knižních předmluv a doslovů. Přednášel na univerzitách v Paříži a v Londýně a byl členem Mezinárodní federace filmových kritiků.

Spojení filmu a literatury a úvahy o filmových adaptacích literárních děl jsou charakteristickým rysem jeho reflexí. Pro své psaní si rád - z české i světové kinematografie - vybíral především díla, která lze zjednodušeně označit jako díla přetrvávající. Do jeho širokého záběru patřil také zájem o fotografii. V roce 2003 dostal Cenu F. X. Šaldy za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky a kritické publicistiky.

Barbora Matyášová, studentka FF UK

Filmové nebe pro J. C.

V pondělí 16. 1. se jedinečný filmový kritik a pedagog Jiří Cieslar rozhodl pro dobrovolný odchod z tohoto světa. Zpočátku jsme té hrozné zprávě odmítali uvěřit. V duchu jsem si přehrávala všechna setkání, semináře, na kterých nám studentům nikdy nezapomněl uvařit čaj, hlavou mi proudily úryvky jeho vypjatě subjektivních, avšak o hluboké a nevšední erudovanosti svědčících textů. Takový člověk přece NEMOHL zemřít. Bohužel, čas pokročil a hrozná pravda vystoupila na povrch s krutou naléhavostí.

Ve středu jsem se spolužačkou Markétou seděla v kavárně UMPRUM. Vzpomínaly jsme na něj a litovaly, že jsme mu nikdy nedaly najevo, jak moc si ho vážíme, jak moc ho máme rády. Možná by se nám podařilo zažehnout v něm světýlko, které by prozářilo všechno jeho duševní utrpení. Možná…

Nekrolog je to poslední, co pro něj můžu napsat. Děsila jsem se svého úkolu, protože jsem věděla, že i při sebevětší snaze nemůžu napsat nic, co by bylo hodno jeho. Nic nemůže být dost dobré pro něj, byť se budu snažit sebevíc.

Jiří Cieslar byl výjimečný. Výjimečný svou metodologickou neortodoxností, schopností “tvořit” svou metodu vždy znovu v souladu s pojednávaným dílem. Byl schopný hlubokého osobního ponoru, opravdovosti tryskající z hloubi srdce a vyplývající z jeho lidské pokory. Jeho texty vynikaly absencí touhy po sebeuplatnění, nesnažil se dokazovat či potvrzovat své vlastní kvality. Přistupoval k filmu s pokorou, vstupoval do něj, nechával se jím uchopit a unášet, aniž by při tom však zapomněl na své hluboké filmové vědomosti a přehled. “Pane Bože, vyplň mou duši/ zbav mě cizích hlasů/ cizích pohledů/ cizích obdivů/ a cizích pohrdání!/ Pane Bože, sevři mne v sebe.” Taková byla modlitba Jiřího Cieslara, kterou si můžeme přečíst na jeho originálním parte, představujícím nám jeho osobu jako “milovníka svých dětí a také čaje, dobrého doutníku, červené barvy a bosých nohou”. Bůh jeho modlitbu vyslyšel.

Josef Chuchma ve svém nekrologu pro Mladou frontu Dnes napsal: “S Jiřím Cieslarem odešla z české (nejen filmové) kritiky skutečná osobnost. Jednička mezi kritiky své generace. Odešlo s ním kritické psaní, které ještě mělo potřebu se svěřovat a solitérsky vést svou bez ohledu na trendy. Andrej Stankovič je mrtev, Jiří Cieslar také. A tím tady je, co se týče nekonformního psaní o filmu, prakticky 'vymeteno'.” S Jiřím Cieslarem skutečně “cosi skončilo”. Zbývá ale dodat, že v našich srdcích a myslích také “cosi” zanechal, v jeho duchu se budou mnozí z nás snažit tvořit a pokračovat, jeho erudovaný subjektivismus se pro některé z nás stal nepřekonatelným vzorem.

"Neztraťte svou pokoru", řekl mi Jiří Cieslar po přijímacím pohovoru na filmovou vědu poté, co jsem se neobratně snažila rozebrat dílo Andreje Tarkovského. Mluvila jsem tenkrát obdivně o pokoře, s jakou Tarkovský přistupuje k filmové práci. Slibuji, že i já budu ke své práci přistupovat s pokorou, stejně jako jste to celý život dělal Vy.

báseň M. K., studentky FF UK

přehradily město

v mých snech

Implantované panely nostalgie

Nadsmyslné

rozumím jim

ne realitě

Tím lépe

Nežiji tady

Neúčastním se

Apokalypsy citu

Lidskosti

za zavřenými dveřmi

v prostranstvích sadistické něhy

těžce omylného vakua

Řekl jsem to přeci dost jasně

Ukázka z tvorby Jiřího Cieslara

Tarkovskij. Vybavuji si jeho dlouhé záběry krajin a zvláště ta ´charakteristická´ spočinutí pohledu na tekoucí vodní hladinu, v níž se chvějí traviny a v uzounkém víru krouží větve. Je to pouhý detail, první asociace, ale mně v malém reprezentuje to, co na Tarkovském obdivuji: soustředěný, nespěchavý pohled do nitra, do dřeně věcí, to spojení básnivosti a meditace, které se odehrává v čase. V čase, jenž je právě u Tarkovského tak specifický: svým rozpětím, tím pomalým obezřetným i zneklidňujícím rozpínáním v jakoby nekončících záběrech je to čas, který nechává z jevů vystupovat jejich hlubší významy, ´mytické´ spoje, korespondence struktur živé i neživé hmoty, vazby myšlenek, citů, osudových tíhnutí. Kdy jako by lidský život přestal být izolovanou jednotkou v prostoru a na povrch nepostřehnutelnými spoji byl vepjat do celku dění. Hrdinův osud je pak ve ´spolčení´ třeba s tím, co se na horizontu záběru odehrává ve tkáni větve pomalu omývané potočními vlnami... K tomu patří, že někde je společný úbežník všeho. Jednota, naplňující jednota, šíleně rozrušovaná kataklyzmaty individuálních i obecných vášní, dějinného násilí (Zrcadlo, Nostalgie), ale také znovu zjednávána lidskou odvahou (Oběť), vůlí (Stalker), duchovním vzletem (Andrej Rublev). Jistě, ve filmu už před Tarkovským filozofovali Bergman, Fellini, Antonioni. Ale oni jsou na jiné půdě. Tarkovského chápu jako osamělého, výlučného metafyzika, který se nejen soustřeďuje k metafyzickým otázkám, ale také k nim nalezl svůj estetický klíč, své filmové vyjádření. U něho věci vyzařují zásvětní světlo.

Cieslar, Jiří: Malá anketa o A. T. Zrcadlo. 1990, č. 3, s. 3.

(Zrcadlo byl samizdatový časopis SPATu - Společnost přátel Andreje Tarkovského, vydával Petr Soukup v Kolíně.)