Na začátku se na plátně objeví sám autor, aby vyložil svůj záměr. Jeho úvod a výklad je celkem užitečný, i s ním film předkládá více otázek než odpovědí. Scénář volně vychází z motivů dvou povídek E. A. Poea: Zaživa pohřben a Šílený psychiatr. Jednou z hlavních postav je Markýz (Jan Tříska), jemuž Švankmajer vložil do úst rouhačské myšlenky Markýze de Sade. I když se děj zdánlivě odehrává začátkem devatenáctého století ve Francii, vyskytují se v něm i současné reálie. (Od dobové hospody startují moderní auta, nad dálnicí přejíždí starodávný kočár.) Jako hlavní témata Švankmajer označil svobodu, civilizační represi a manipulaci.

Hlavní dějová linie je prokládána animacemi, v nichž si Švankmajer již tradičně pohrává s masem a vnitřnostmi. Jazyky, oči a kusy masa se plácají v blátě a následně umývají, lezou po zdi, souloží. Krvavé plátky oddechují v balíčcích pod celofánem, mozečky se dobývají z konzerv. Kvůli ději by animované motivy ve filmu vůbec nemusely být, přesně jak Švankmajer sliboval, ale patří sem; odlehčují vyprávění a udržují ho v jednotící nadsázce.

Pomyslným divákovým průvodcem je mladý Berlot (Pavel Liška). Na první pohled se může zdát být hlavní postavou, ale o něj ve filmu ani tak nejde. Jde o to, co všechno spustí kolem. Berlot už pak jen celý film spolu s divákem sleduje šílenství okolo sebe, vyslovuje tradiční konzervativní myšlenky, je protikladem šílených postav v čele s rouhačským a perverzním Markýzem, ve filmu představuje jedinou víceméně "normální”, byť ne psychicky úplne vyrovnanou postavu.

Oponuje Markýzovi, s nímž se setkal v zájezdním hostinci cestou z pohřbu Berlotovy matky (zemřela v ústavu pro duševně choré). V hostinci se mu zdál úzkostný sen, pravidelně se vracející při stresové zátěži: Dva zřízenci v bílých pláštích se ho snaží sešněrovat do svěrací kazajky. Berlot se jim brání, a tak sen vždy končí probuzením ve zdemolovaném pokoji. Tentokrát je jeho noční můře přítomen Markýz. Zaplatí za něj škodu a pozve ho k sobě na zámek. Tam je Berlot svědkem libertinských orgií v zámecké kapli, které představují vrcholné scény filmu. Oknem sleduje Markýzovo zběsilé, až perverzní rouhání Bohu, bohužel trochu směšně působící zatloukání hřebů do postavy Krista na kříži, poživačnou konzumaci čokoládového dortu ve tvaru kříže a zvrácené sexuální orgie. Berlota upoutá jedna z dívek, která se zcela zřejmě podvoluje orgiím z donucení. Rozhořčený Berlot druhý den oznámí Markýzovi svůj záměr opustit zámek. Odpovědí mu je další Markýzovo zuřivé rouhání, obhajoba libertinské filozofie a šílený výsměch tradičním hodnotám, končící kataleptickým záchvatem - dědictvím po Markýzově matce. Mladý Berlot záchvat mylně považuje za smrt, a spolu s němým sluhou Dominikem Markýze pohřbí. Ráno ho však najdou poživačně hodujícího v rodinné hrobce. Markýz Berlotovi své výstřední chování vysvětlí jako terapii, pomáhající překonat strach z pohřbení zaživa, a přesvědčí Berlota, aby podstoupil podobnou preventivní terapii a nechal se zavřít do blázince.

V blázinci se odehrává druhá dějová část filmu. Berlot se zde setkává s Charlotou (Anna Geislerová), v níž pozná dívku přinucenou k orgiím v kapli. Na plátně se střídají obrazy plné šílenství, demokracie přebujelé v anarchii, volně pobíhajících bláznů (jeden z nich tluče zkrvavenou hlavou do sloupu za spokojeného přihlížení ředitele ústavu), všudypřítomného peří a slepic, zatímco divákův mozek je zaměstnán filozofickými úvahami o svobodě a jejím přerůstáním v anarchii. Kdyby divákovi stále ještě nebylo jasné, "co tím chtěl básník říci”, dostane se mu možná až příliš polopatického obrazu: Chovanci vytvářejí živý Delacroixův obraz Svoboda vede lid, přičemž je Charlota v roli polonahé svobody vzápětí téměř znásilněna "osvobozeným lidem”.

Švankmajer však vzápětí vrhá stín na jiný projev lidské společnosti - represi. Charlota a Berlot osvobodí bývalého ředitele a dozorce, kteří byli uvězněni po vzpouře bláznů, vedené Markýzem a nynějším ředitelem Murllopem, ve sklepení ústavu. Následné nastolení řádu působí po orgastické explozi takřka úlevně, ovšem jen do té chvíle, než nastoupí tvrdá represe s krutými tresty. Osvobozený ředitel děkuje Berlotovi a vysvětluje mu svou psychiatrickou teorii ovlivněnou křesťanskou filozofií, kterou však dovádí ad absurdum: Duše a tělo vedou o člověka nepřetržitý zápas. Získá-li převahu duše, člověk onemocní chorobami těla, naopak získá-li navrch tělo, propukne v člověku duševní nemoc. Jeho terapie proto spočívá v oslabování těla, a to tělesnými tresty. Obětí těchto "terapií” se stane i Markýz s Murllopem. Berlotovi se vlivem stresu vrátí jeho sen a Coulmiere tentokrát posílá skutečné dozorce, kteří řádícímu Berlotovi nasadí svěrací kazajku.

Švankmajerovo podobenství je troufalé, originální a neotřele své. Provokuje divákovy emoce i intelekt. Můžeme je chápat jako obžalobu jakékoli moci, ať už je to demokracie, totalita či anarchie. Nebo také jen jako náhodnou hříčku, žert či "infantilní poctu Poeovi” - jak film označil sám autor. Řečeno s Janem Švankmajerem - každá interpretace je správná.

Šílení, ČR (2005); režie, námět, scénář: Jan Švankmajer; výtvarníci filmu: Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer; kamera: Juraj Galvánek; hrají: Pavel Liška, Jan Tříska, Anna Geislerová, Jaroslav Dušek a další.