Vladimír Holan už dlouho patří k mým básníkům nejzamilovanějším, proto jsem ani já nezaváhala a jednoho krásného říjnového odpoledne jsem se vydala do Hvězdy, na to místo mimo čas, místo uprostřed lesů - tak nepatřičné v Praze - kde jakmile spatřím okna letohrádku vykukovat zpoza stromů před sebou, vždycky upadám v zadumání a očekávání prostupující se s odevzdaností.

Literatura se vystavit (ne)dá

Předem se ale musím přiznat, že mé očekávání, co se výstavy týče, nebylo nijak valné. Na expozice zasvěcené spisovatelům, "mistrům slova", nechodím příliš ráda. Připadá mi totiž, že téměř nikdy nevznikne tak důmyslné propojení textu s jeho výtvarným provedením, aby se zdařilo zachytit alespoň odlesk autorovy osobnosti a atmosféry jeho díla (a vůbec... sama ta zapeklitá otázka, co je pravou autorovou osobností...). Už sám přístup k jednotlivým autorům a interpretace jejich díla jsou věci natolik individuální, a tím pádem nevypočitatelné, že je podle mého názoru velmi těžké připravit výstavu, která by se takříkajíc trefila do vkusu všem. Sama jsem viděla jedinou výstavu, která to dokázala, a to stálou expozici Vladimíra Majakovského v Moskvě.

A proto když už tedy jdu na výstavu věnovanou nějakému spisovateli, chodím jen na autory, k nimž chovám obdiv. Pak mě skutečně baví prohlížet si první vydání jejich děl, pročítat jejich korespondenci, sledovat, jak vypadal jejich rukopis. Hltám fotky a útržky z novin, zkrátka jsem ráda, že jsem svému autorovi (zdánlivě) zas o kousek blíž. Z takových výstav, když jsou podařené, pak odcházím navýsost spokojená, s umocněným pocitem z literatury, s unikátním, všesmyslovým prožitkem autora. Bez ohledu na kvalitu výstavy si vždy říkám, že teď okamžitě přečtu všechna jeho díla od prvního po dvacáté. A po měsíci na vše sladce zapomínám.

Holanovská expozice

Holanova expozice v mnoha směrech nebyla jiná, ale zároveň měla některé výrazné klady, díky kterým snad po měsíci nezapomenu. Prvním a nejdůležitějším pozitivem, od něhož se odvíjela všechna další, bylo to, jak báječně Holan do prostředí letohrádku Hvězda zapadl, doplňoval se s ním. Oboje je pro mne geniální: Holan geniální básník a Hvězda geniální architektonické dílo. Oboje je svým způsobem osamělé: Holan samotář po celý život, posledních dvacet let života vůbec nevycházející ze svého bytu, a Hvězda nádherné, tiché místo na kraji Prahy. Oboje je pro mne krajinou bezčasí a mystiky - a vhled do poezie i do historie je vždy mystickou cestou mimo čas. Oboje je rafinované, tajemné, závažné a pečlivě promyšlené. A konečně - oboje je krásné.

Výstava sama o sobě podléhala klasickému plánu: Holanovo dílo mapovala chronologicky, nechyběl ani kalendář s nejdůležitějšími daty z Holanova života. Ukázky prvních vydání knih byly doplněny dokumentárními fotografiemi a útržky z korespondence s dalšími významnými osobnostmi (nejen) české kultury. V jednotlivých místnostech jsem dokonce našla pokusy (ne neúspěšné) "zvizualizovat" podstatné rysy Holanovy básnické práce. V jedné místnosti byly Holanovy básně provedené jako kvádry. Hned jsem si vzpomněla na sbírku Kameni, přicházíš... a také na tu zvláštní monolitickost, jednolitost jeho povahy i jeho poezie. Na konci prohlídky jsem byla unavená a zostřeně jsem vnímala ticho kolem sebe. Stejně tak se cítím i po přečtení kterékoliv Holanovy sbírky. Pak jsem se podívala na film, který pro výstavu vznikl, a ač bych k němu měla hodně připomínek, i tak to byla příjemná tečka a příležitost k odpočinutí po takové dávce „zviditelněné“ poezie.

S výstavou jsem se rozloučila posledním ohlédnutím směrem k oknům letohrádku a s tichým souhlasem s výtvarnicí Adrienou Šimotovou, která ve filmu řekla, že když se řekne básník, odpoví si Holan.

Když se řekne básník...

Pro mne je Holan ztělesněním básníka. Básníka, u něhož se umění sjednotilo se životem v takové míře, že ani nebyl schopen pracovat jinak a jinde než v umělecké sféře. Poezie mu byla univerzem, základním principem. A jeho poezie je pro mne nesmírně závažnou, třeskutou a zároveň nekonečně jemnou. Zádumčivou. Je prostá a zároveň maximálně metaforická. Metafora obnažená na kost. A je jedním z těch Pánů Básníků, kteří jsou – já si naivně myslím, že podle toho se praví básníci poznají – obdařeni prorockým viděním. Přes houštiny ploché každodennosti on směřuje ke středu. Pouhý obsah jeho básní není to, co mne okouzluje nejvíce. Ale to sjednocení formy s obsahem, jednolitost jeho básní je pro mne krásou, která se nedá slovy popsat. Kdybych musela nějaká slova použít, pak řeknu: ticho, klid, poněvadž sféra poezie a poetického prožitku je pro mne – zvlášť u Holana – nesdělitelným, niterným zážitkem. Zkrátka „kdo sestoupil do poezie, už nevystoupí ..“ a s Vladimírem Holanem můžete sestoupit až do středu země.

S pohledem upřeným do světlé pískové cesty od Hvězdy ku Praze ptala jsem se sama sebe, jestli jsme opravdu „vylháni kruhem a lžeme středem“ a jestli je život básníkův skutečně takové utrpení. A s myšlenkami již u toho, kterému bude na Hvězdě patřit příští rok, jsem si odpověděla (romanticky), že u opravdových zcela jistě.

Hvězda příštího června až října bude prý totiž bude zasvěcena tomu nejgeniálnějšímu z českých básníků – K. H. Máchovi.