Radosti a strasti zdvořilostních pastí.
Veronika Kredbová
Zdvořilost se v češtině vyjadřuje různými prostředky. Tykání a vykání patří mezi nejpoužívanější. Vyjadřují, nakolik důvěrní jsou k sobě komunikační partneři, a vypovídají také o míře formálnosti komunikační situace. Konvence jejich užívání jsou sice dobově proměnlivé – např. dnes už si asi dovedeme jen těžko představit situaci, v níž bychom se uchýlili k onkání či onikání, aniž bychom tím nehodlali pobavit bujarou společnost – ale přesto je povědomí o tom, co se v té které situaci „sluší a patří“, velmi silné. Každé vybočení za rámec obvyklé praxe bývá zdrojem tu pobavení, tu posměchu, nejednou také rozhořčení.
Speciální kategorii narušovatelů oslovovacích norem tvoří cizinci. Pravidelní návštěvníci tržnic by mohli jistě dlouze vyprávět o tom, kolikrát už z úst cizokrajného prodejce slyšeli: „To sluší, kup si, dám ti slevu.“ Tykání mezi neznámými lidmi u nás nepatří zrovna k folklóru, proto reakce na podobné zdvořilostní novinky bývají velmi rozmanité.
Ovšem bezesporu nejoriginálnějším (avšak poněkud problematickým) řešením nastalé jazykové situace je oboustranné tykání. Ze strany cizočecha krok spontánní, ze strany českého domorodce jednání poněkud nefér. Jednak se nebohý snaživec nikdy nedozví, že u nás je „poněkud obvyklejší“ vykání a bude ve svém tykání prodávati dál (pokud se přidržíme příkladu z tržnice), jednak vědomé tykání cizinci zavání ponižováním a znedůstojňováním. Stačí si totiž uvědomit, že všeobecné tykání je u nás obvyklé hlavně v komunikaci dospělého s dítětem!
Tím se dostáváme k další komunikační sféře, kde zaběhlé zdvořilostní normy dostávají na frak - totiž na půdu školy. Škola, to je z hlediska oslovování svět sám pro sebe. To, co je jinde nemožné, ve škole dnes a denně prochází. Kolik z nás od učitele slýchalo: „Nováku (Kučero, Novotná...), pojď/-te k tabuli!“, aniž by se proti takovému oslovení ohradilo, zatímco úřednici pokřikující na návštěvníka veřejné instituce: „Nováku, jsi/jste na řadě,“ by možná asertivnější z nás poučili o pravidlech slušného chování.
Škola však neznamená pouze znevažování. Naopak, na některých typech škol – obzvláště na víceletých gymnáziích – se studentům stále častěji vyká, a to i těm pubertou ještě zdaleka nepoznamenaným. Jaké jazykové kouzlo pak v sobě skrývá učitelčino napomenutí neposedné školačky: „Budliky budliky, Žofinko, už mě nezlobte, nebo vás zapíšu do třídní knihy!“
Úsměv na tváři, ale i nepříjemné rozpaky, jste-li v roli účastníka, může vyvolávat také svérázná praxe některých firem, vyžadující v rámci posílení „rovnosti a bratrství“ na pracovišti tykání všemi všem. Nakolik je tento diktát důvěrnosti a familiérnosti v českých podmínkách šroubovitý a nepřirozený, si uvědomí asi každý, např. představí-li si možnou konverzaci mezi ředitelem firmy a novou uklízečkou: „Ahoj, pane řediteli, jak se máš?“ - „Děkuji za optání, mám se dobře, a jak se máš ty, paní uklízečko?“ - „Také dobře, tak ahoj.“ - „Ahoj.“ Nepropadnou-li se oba nešťastníci z trapnosti situace do země, dají si jistě pro příště větší pozor, aby se hned tak nepotkali a nebyli nuceni podobná tykací muka znovu podstupovat. Efekt sbratřovacího tykání může být tedy paradoxně přesně opačný, než byl záměr: hrůza z každého setkání s kolegou, kterého znáte jen zběžně nebo vás od něho dělí nepřekonatelná věková bariéra.
Radostí, ale i strastí pramenících ze svérázného nakládání se zdvořilostními konvencemi je požehnaně. Buďme za ně rádi. Bez nich by byla všechna mezilidská komunikace jen nudnou a fádní rutinou.
(11. 4. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-986