WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
NEZTRACENÝ ALÉN DIVIŠ - Literární novinky

NEZTRACENÝ ALÉN DIVIŠ


miroslava.kazdova


Výstavy výtvarného umění se u nás těší (možná až překvapivě) celkem slušnému zájmu veřejnosti. Motivací jít se podívat na „obrazy“ může být více. Jednou z nich může být třeba neobyčejný a tajemnem opředený životní příběh umělce, který byl po desetiletí zapomenut a tu se vynořil z neznáma, aby nás skze své dílo oslovil.
Takovým „záhadným“ umělcem je Alén Diviš, jehož práce vystavuje - v dosud nejrozsáhlejším celku dochované tvorby - od 10. února Galerie Rudolfinum. Kurátory výstavy jsou Vanda Skálová a Tomáš Pospiszyl, kteří zároveň připravili první rozsáhlou monografii tohoto výtvarníka s několika sty barevnými reprodukcemi.
Osud Aléna Diviše (1900 – 1956) je zahalen mnoha mýty, pramenícími už od počátku ze dvou představených verzí životopisu (jedna z nich je rukopisná), z nichž se dle popisku žádná neshoduje se skutečností (liší se např. datace jeho odjezdu do Paříže, či úmrtí matky). Přesto o jeho životě známe poměrně dost faktů, které nám obraz jeho životní pouti skládají dohromady.
Narodil se jako Karel Diviš (jméno Alén si zvolil pro svou uměleckou dráhu, oficiálně se však nechal přejmenovat až v r. 1948) v rodině správce statku v Blatě na Poděbradsku. Od jedenácti let žil v Praze, kde vystudoval gymnázium a poté navštěvoval několik uměleckých škol. Mezi jeho spolužáky patřil mj. i Karel Svolínský nebo Marie Čermínová alias Toyen. Podle jedné z životopisných verzí od roku 1923 na přání své matky půl roku úředničil na Prezidiu zemské správy politické a po matčině smrti (1924) odjel za svým uměleckým snem do Paříže. Okolnosti (dopisy, datace obrazů atd.) však ukazují, že Paříž uviděl až o něco později - v roce 1926. Jediné dochované dílo z doby předpařížské je „Zátiší“ z r. 1925.
V Paříži se protloukal, jak se dalo: z dochované korespondence se dozvídáme, že se obrátil na významného obchodníka s uměním Daniela Henryho Kahnweilera, aby mu podepsal a doporučil žádost o stipendium, kterou posílal do Prahy Vincenci Kramářovi. Stýkal se s F. Tichým, J. Zrzavým, Toyen, B. Martinů nebo R. Weinerem.
Divišova pařížská tvorba je založena hlavně na portrétech postav (Sedící černoška, Ležící mulatka, Akt se zvednutýma rukama aj.).Všechny obrazy jsou temné, malované tmavými barvami, postavu občas až groteskně znázorňující.
Osudovým zlomem, v němž nalezl svou uměleckou jedinečnost, bylo paradoxně pro Diviše mylné obvinění ze špionáže (spolu s ostatním osazenstvem Domu československé kultury, který získal Adolf Hoffmeister jako útočiště pro prchající umělce z fašisty obleženého Československa) a šestiměsíční věznění v pařížském žaláři Santé. Všichni komunisté podporovaní Moskvou byli tehdy považováni za nepřátelé, neb v té době (Anglie a Francie vyhlásily 3. září Německu válku) byl Sovětský svaz na straně Hitlera.
Na samotce ve vězení objevil Diviš své životní téma: neumělé, často primitivní nápisy a kresby předchozích vězňů na stěnách cely v něm probouzely vlastní představivost a skládaly se mu v různé obrazce a vize, které po cca ročním cestováním po koncentračních táborech ve Francii, Maroku a Martiniku a následném usazení v New Yorku zpracoval v jeho asi nejpůsobivější cyklus. („Využitím jazyka graffiti A.D. osobitě rozvinul problematiku privitivismu v moderním umění a předznamenal art brut.“ hlásá odborný popisek k tomuto období.)
V newyorském období pracoval kromě vězeňských evokací i na souboru svých snových vizí, vracel se k předválečné Paříži či pouštím na Martiniku. Přátelil se s českými exulanty (manželi Macháčkovými, E. Hostovským, B. Martinů), což návštěvníkům dokládají cenné dochované fotografie z té doby.
Do rodného Československa se vrátil v roce 1947 a dočkal se tu krátkodobého zájmu o svou práci. Navázal na stará přátelství (se skupinou intelektuálů kolem F. Tichého, J. Seiferta, V. Holana aj.) a uspořádal dokonce i dvě výstavy: první byla přehlídkou děl z amerického exilu a ve druhé představil své ilustrace k Erbenově Kytici (kromě ní ilustroval i básně E.A.Poea).
Po roce 1948 byl však represemi donucen odejít do ústraní a do konce života už přežíval v chudobě a zapomenutí. V tomto období se jeho tématy staly biblické motivy a ilustrace nebo malby s tematikou smrti a vykoupení. Smutná je souvislost s užitými prostředky, neboť poslední obrazy už jsou díky existenčním potížím malovány jen uhlem na papír.
Výstava je přehledně rozdělena do jednotlivých místností dle období a cyklů, na nichž Diviš pracoval. Doplněna je o bohatý doprovodný materiál (korespondence, fotografie, náčrtky obrazů apod.). V rámci expozice je možno zhlédnout dokumentární film Martina Řezníčka „Sbohem slunce“ z roku 2002, zachycující vzpomínky těch, kteří se s malířem setkali osobně, nebo zavítat na některý z doprovodných progamů, jejichž přehled lze nalézt na webových stránkách Galerie.
Divišovy obrazy jsou samy o sobě velmi působivé a přidáme-li si k nim autorův pozoruhodný životní osud, celek v nás vyvolá silné pocitové a estetické zážitky. Výstava rozhodně stojí za návštěvu, neboť tam nejenom mnoho naleznete, ale stejně tak si toho uvnitř dost odnesete domů. Trvá do 24. dubna 2005.






(14. 3. 2005, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-940