Po stopách „moudrých bláznů“
Veronika Kredbová
Jan Werich a Jiří Voskovec by letos oslavili sté narozeniny (přičemž první z nich 6. února). Tento fakt vyvolal v únoru skutečnou werichovsko-voskovcovskou mánii – televizní, rozhlasovou a tiskovou, kterou prostě nebylo možné nezaregistrovat. Se svou „troškou do mlýna“ přišlo i hlavní město Praha. Na Staroměstské radnici je od 8. února k navštívení retrospektivní výstava s názvem "Vždy s úsměvem".
Zajímá vás, jak vypadaly kostýmy V+W z jejich první hry "Vest pocket revue", kdo z obou pánů měl v páté třídě lepší vysvědčení, nebo jaké bylo rodné příjmení Jiřího Voskovce? To vše a mnohem víc se můžete na výstavě dozvědět. Navíc více než příjemným způsobem.
Celá výstava má tři tematické části, rozdělené do tří různých prostor. Expozice v Křížové chodbě Staroměstské radnice přibližuje to nejdůležitější z V+W – jejich divadelní tvorbu. Za příjemného doprovodu hudby Jaroslava Ježka či jiných nahrávek ze třicátých let, které se celým prostorem příjemně linou (možná se přistihnete, jak si tyto známé šlágry během výstavy také pobrukujete), se vrátíte o nějakých sedmdesát let zpět a podniknete exkurz do historie předválečného i poválečného Osvobozeného divadla. Úžasné jsou dobové megaplakáty k jednotlivým hrám a samozřejmě spousta fotek z jednotlivých představení. K vidění jsou také již výše zmiňované kostýmy-uniformy ze hry "Vest pocket revue" a návrhy kostýmů k ostatním hrám, ale i např. maketa scény z "Balady z hadrů", autentické vstupenky na představení, plakáty s obsazením her atd.
Vedle éry OD je fotograficky přiblíženo společné divadelní působení V+W v USA během druhé světové války nebo tamní samostatné Voskovcovo působení v poválečné době. A jsou tu konečně i fotky z Werichových a Horníčkových divadelních zájezdů po Československu.
To, co je z Voskovce a Wericha dodnes asi nejvíce živé, totiž jejich televizní a filmovou tvorbu, přibližuje druhá část výstavy, umístěná v Rytířském sále. Filmy jako "Pudr a benzin", "Hej rup" nebo "Svět patří nám" znají asi všichni, ale už méně se ví, že V+W začínali s filmem ještě v době jeho němé éry. Jiří Voskovec hrál pod pseudonymem Petr Dolan např. studenta Ríšu v "Pohádce máje" nebo postavu ve filmu s hrůzostrašným názvem "Ve spárech upíra". Expozice nezapomíná ani na pozdější Werichovo samostatné filmové a televizní působení a kromě celé řady fotek a plakátů (ale i soudobé kritiky - např. na filmovou dilogii "Císařův pekař, Pekařův císař") přibližují „televizního Wericha“ také video ukázky z inscenací "Medvěd", "Drahý zesnulý", "Král a žena" aj. Je to velmi příjemné zpestření a pokud nepospícháte, doporučuji ho využít, a to třeba i k nabrání dechu a sil na závěrečnou část výstavy, která je návštěvnicky asi nejvděčnější: přibližuje totiž pány Voskovce a Wericha jako soukromé osoby.
V Sále architektů tedy můžeme nahlédnout do soukromí obou komiků - podívat se, jestli se podobali (anebo nepodobali) svým rodičům, jak vypadali jako mladí hoši, jaké měli známky v páté třídě, jak jim šlo kreslení nebo jaké jméno má Voskovec v křestním listu. Hodně prostoru je věnováno fotografiím z dospělosti a stáří. Zajímavé jsou např. ty, na nichž je Werich zachycen na honu (na tento jeho koníček upomíná také celá řada věcných exponátů - od lovecké brašny po dalekohled) nebo cachtající se ve vodě na dovolené se ženou Zdenkou, ale snad ještě zajímavější jsou fotografie dokumentující zajímavá setkání V+W s nejrůznějšími osobnostmi jejich doby: od umělců - E.F. Buriana, J. Trnky, A. Hoffmeistra (u Wericha) a J. Kohouta s V. Matuškou (u Voskovce) - k politikům - Z. Nejedlému a A. Zápotockému (Werich) nebo mladému V. Havlovi (Voskovec)!
Vystaveny jsou také noviny Osvobozeného divadla „Lokální patriot“, gramofonové desky s nahrávkami her OD či Divadla ABC i moderní nosiče (audiokazety a CD), dobové časopisy, novoročenky z předválečných let s karikaturami A. Hoffmeistra, soukromá korespondence obou divadelníků (např. s V. Nezvalem), ale i Škvoreckého nekrolog za J. Voskovce, zpráva o jeho smrti v Süddeutsche Zeitung (z českých novin žádná...) nebo „Voskiho“ dopis z listopadu 1980, v němž píše o svém vztahu k právě zesnulému Werichovi: „Šipky našich kompasů byly přitahovány týmiž póly: jeden sranda, okouzlení, druhý zvědavost, úžas, poezie. To se ví, že naše intelekty a temperamenty byly rozdílné, ale jakýmsi nepochopitelným procesem se doplňovaly do něčeho, co nebylo ani Janovo, ani moje, nýbrž naše. Dualita, která byla identitou. Dvě rovnoběžné kolejnice z rozličných kovů, jež mířily a zatáčely společným směrem...“
Přijít si zavzpomínat na dva „moudré blázny“ můžete až do konce března. Jen si na to nezapomeňte vyčlenit co nejvíc času. Stojí to za to.
(28. 2. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-897