ZRCADLENÍ DUŠÍ č. 11

Program byl úhledně rozdělen na dvě části. Ta první – dramaturgicky umírněnější – měla být jakousi poctou Jiřímu Teperovi, známému nymburskému básníkovi, novináři a autorovi divadelních her. Poezie Jiřího Tepera se v loňském roce na Zrcadlení pro někoho možná překvapivě vůbec neobjevila, ačkoli je to kovaný básník a patří mezi ve svém oboru nejznámější literáty na Nymbursku. Sám Jiří se na Zrcadlení poprvé jako návštěvník objevil teprve v listopadu. V lednovém Zrcadlení tedy konečně zaznělo i něco z jeho díla.

Oficiální roli uvaděčky na sebe vzala recitátorka se sametovým hlasem Alena Bondarczuková. Zahájení obstaral ve svém výřečném stylu Jarda Šturma s monologem Brouka pytlíka ze stejnojmenné Teperovy hry. Hned poté nás osvěžil zpěvu Šárky Fidrantové, která zpívala árii z další Teperovy pohádky Čert a Káča. Následně poprvé zazněl klavír. Jeho klávesy rozehrál Radim Keith a nabídl nám dvě písně: Alenku nazpívanou „českým Elvisem“ Karlem Zichem a jednu vlastní skladbu. Potom se na řadu dostaly básně Jiřího Tepera. Jeho poezie představuje křehkou lyriku, připomínající v mnohém Jaroslava Seiferta. Ne náhodou tomuto klasikovi z největších Jiří Teper jednu z básní věnoval. Pět žen, kterým byla recitace svěřena, si s verši poradilo velmi dobře. Jsouce samy obdařeny citem a něhou, byly Alena Bondarczuková, Nataša Doležalová, Šárka Čiperová, Jitka Fabiánová a Hana Janoušková tou správnou volbou pro něžnou poezii. Vystoupení působilo uceleně, i proto, že bylo předtím několikrát pečlivě nazkoušeno. I pohybová spolupráce čtyř protagonistek probíhala hladce. Jejich přednes dokázal neustále držet pozornost diváků na špičkách, dokud nedozněl poslední a tím neskončila i první část.

Po přestávce se výstupy nesly na skotačivé vlně rozverností, jako by účinkující chtěli vyvážit uhlazenou první část. Miky označil účinkující ve druhé polovině za „mladou gardu“. Že se bude brnkat na humornou strnu, naznačil již Jan Řehounek, který opět potvrdil, že jeho fejetony nezklamou. Tentokrát přečetl dva a zvláště ten o sraze abiturientů po třiceti letech slavil úspěch. Asi nezapomeneme na těžkotonážní paní, která si do mohutného poprsí cpala hlavu nešťastného hrdiny, neboť se mylně domnívala, že je to její bývalý spolužák z obchodní akademie. Když výbuchy smíchu – nikoli bez obtíží – vyhasly, sedl si ke klavíru student Ježkovy konzervatoře Jiří Chvojka a zahrál svoje improvizace. Málokdo ovšem tušil, že nehraje nacvičenou skladbu! Všem přítomným divákům prozradila pravdu až o něco později Alena Bondarczuková. Doslova bylo cítit, jak na Jiřího Chvojku prošuměly mezi stoly pochvalné ohlasy. Ale sotva hudba dozněla, hned se pozornost diváka upjala na poezii: na řadě byl přednes veršů pro Zrcadlení nově objeveného básníka Jiřího Červáka. Recitace se zhostila trojice Šárka Čiperová, Jiří „Caiman“ Najman a Michal Mašata. Co předvádělo toto trio při recitaci, se vymykalo poklidnému tempu Teperových veršů. Básně Jiřího Červáka jsou totiž vesměs laděné šprýmovně a tak přímo svádějí k nevšednímu dramatickému ztvárnění. Michal Mašata po přečtení svého partu vždy nonšalantně odhodil papírek s textem. Jiří Caiman se nechal strhnout k nebývalé hypertenzi hlasu a Šárka Čiperová se nechala Michalem Mašatou strhnout k násilné scénce zobrazující zaškrcení nevinné panny. Všichni tři se přednášením upřímně bavili a na takové číslo byla radost pohledět. Důležité ale je, že se vtipnou náladu podařilo rozhodit i do řad diváků. Zejména Michal Mašata byl k neudržení. V závěrečném čísle mu spolu s Caimanem ještě byla svěřena recitace nových básní Aleše Misaře. Věděl jsem, proč Michalovi dát do rukou ty nůžky. Při básni Kadeřnice nás začal obskakovat, jako bychom opravdu byli někde v salonu krásy. Caimanovi v jednu chvíli dokonce hrozilo dočisté odstranění vlasů. Diváci jen tajili dech, k čemu se střihoruký Michal odhodlá. Nečekaná dramatická vložka se z publika vracela mnoha úsměvy, škoda jen, že herecká improvizace odváděla pozornost od skvěle přednášejícího Caimana. Úlet s nůžkami se poté stal u jedné skupinky přihlížejících předmětem vášnivých debat. V básní Ňadrná píseň (pomsta jejím ňadrům) Michal po krátké době ani nemusel oprašovat umění přednesu a s přehledem se zhostil nečekaně erotické výpovědi Aleše Misaře. Poslední verš „snad se básník dostatečně vyňádřil“ dokonce kdosi z publika kvitoval hlubokým povzdechem.

Decentnější humor s příměsí zdravé sebeironie přinesla Jana Rychetská, kterou bychom pomalu mohli označit za mistryni převleků. Tentokrát vystoupila jako Sherlock Holmes v ženském provedení a i s nezbytnou lupou se vydala hledat „ztracený čas.“

Další hudbu obstaral Tomáš Březina s kytarou. U první písně nezapomněl zdůraznit, že k ní text dodala Jitka Fabiánová. U poslední písně pro změnu pustil k vodě kytaru a přesedl k ležatým strunám klavíru. Na úplný závěr se diváci opět mohli těšit na Jiřího Chvojku a jeho virtuózní hříčky. To už sám Jiří ale od klavíru prohlásil volnou zábavu a jedenácté Zrcadlení tak bylo oficiálně ukončené. Společnost se počala pomalu rozpouštět. Buď domů, nebo v alkoholu. Každý podle své chuti. Jen si přejeme, aby zůstala chuť navštívit další Zrcadlení. Chystá se zvláštní zamilovaný díl a přijde také další „magické“. Jestli však dojde i na upalování čarodějnic v zrcadle, si budete muset chvíli počkat.

ALEŠ MISAŘ, 27. 1. 2005