Vyhoštěný anděl… aneb návrat Evy Hrubé ve velkém stylu!

Ukázalo se, že studnice nápadů Evy Hrubé nevyschla, naopak – jako by se snažila vyvážit čtyři roky pauzy po všech stranách propracovaným vystoupením, nasadila laťku hodně vysoko. Návštěvníci toužící vidět Vyhoštěného anděla, byli od samého počátku přesvědčováni, že rozhodně nestráví nudný večer. Již samotný příjezd hlavních protagonistů v historickém Cadillacu Elvise Presleyho (záhadou však zůstává, zda Cadillacem také odjeli), byl nastrojen jako slavnostní akce mající naznačit, že i v Nymburce se vyskytují hvězdy, které stojí za rozruch, i když je všední den (a navíc večer). Poté co Eva Hrubá a Radek Svoboda dorozdávali a dorozházeli ve velkém stylu své fotografie opatřené autogramy, přišla chvíle kytaristy Jiřího Vetešníka, jenž dostal za úkol vítat coby opuštěný kytarista v mlze přišedší hosty.

Jakmile jsme odevzdaně odevzdali v šatně svrchníky a vstoupili do sálu, zachroupalo nám cosi pod nohama a my se ocitli v exotickém světě. Větší část sálu představovala neznámou mořskou pláž. Plochu zdobily věrné rekvizity: kameny, kamínky, mušle, roztodivné flétny a bubínky a jiné tajuplné předměty. Kdo očekával hranatý prostor kulturního domu a strohé řady židlí, musel být přinejmenším překvapen. Eva Hrubá využila k výpravě scény všechen prostor od stěny u vchodů až k pódiu a vlastně až na pódium, kde již na hbité prsty Radka Svobody čekalo lačně otevřené křídlo – jenom vzlétnout! Stolky pro hosty byly umístěny kolem sálu a čekalo na nich různé sladké i slané pohoštění. To od vyhoštěného anděla chutná nejlépe!

Bylo krátce po půl osmé, když Eva Hrubá ve sportovním oblečení oranžové barvy nabitá energii vtrhla na scénu a zahájila poeticko-hudební show. Od začátku se snažila do hry vtáhnout i diváky a naši pozornost se jí podařilo udržet na špičkách po celý zbytek pořadu. Ten, jak sama oznámila, věnovala své zesnulé matce a vzápětí dodala, abychom si my všichni vážili svých maminek. Poté již začalo samotné pásmo veršů doprovázených hudby.

Kdybych měl jedním slovem vystihnout poezii tohoto pořadu, řekl bych: mnohobarevná… Eva Hrubá je obdařená pronikavým hlubokým hlasem, který je jen těžko k přeslechnutí. Do niterných veršů se vložila plnou vahou duše a nebylo pochyb, že co říká, to také cítí. I proto jsem z ní nemohl spustit oči ani uši. Hlavním hrdinou veršů byl onen anděl uvedený i v názvu pořadu, metaforické zjevení, které dřímá v duši každého z nás a nerado by bylo vyhoštěno…

Emoce se střídaly jako rychlíky na výhybce, takže divák nemohl v žádné chvíli tušit, zda se oddat smutku nebo se smát anebo skákat. Chtěl-li se někdo pustit do pláče pod náporem hluboce citlivých veršů o Evině matce, nestihl to, protože vzápětí přišla satira na politické poměry a o člověka se hned pokoušel úsměv. Představení se tak elegantně vyhnulo úpadku do šedé monotónnosti. Rýmy se příjemně snášely k našemu sluchu a nerušily je ani časté asononce. Slovy se neplýtvalo, ale odmlky přitom nebyly jen prázdným intermezzem; Eva Hrubá očividně ve vynikající formě se uměla po scéně také mrštně pohybovat. V jedné části předvedla taneční prvek s vysokofrekvenčním dupáním, opakujíce přitom až na vrchol extáze jediné slovo. V další sekvenci si lehla na pódium a svěsila hlavu přes jeho okraj za stálého recitování. Ani pohybovou stránku tedy režie nenechala náhodě.

Radek Svoboda, autor hudby, prokázal, že mu není cizí žádný žánr (v podtitulu názvu pořadu je uvedeno „jazz-blues-pop-rock-music elektronic-magic-klasic-art“) klobouk dolů! Chyběla snad jen dechovka a country, ale zrovna to mi vůbec nevadilo. Moderní rytmy hrál na klávesy na straně sálu blíže ke vchodu. Melancholické melodie doprovázející Eviny zamyšlenější verše však vytvářel na přistaveném křídle na pódiu. Jeho zpěv i celková nálada písní nápadně připomínaly Petra Hapku.

Radek Svoboda působil v kapsáčích a kšiltu jako pravověrný zástupce teenagerů na prahu 21.století. Pro danou příležitost, že zvolil dobře. Image padla na tělo nejen jemu, ale i muzice, kterou předváděl u kláves. Jakmile se však přesunul ke klavíru, naleštěná (a naladěná) elegance tohoto nástroje jej přiměla, aby přes mikinu přehodil aspoň pískové sako – a navrch ještě švihácký klobouk. Agáta Čechová nás – a zvláště asi přítomné pány – omráčila živelným tancem a zajímavě řešeným kostýmem, který odhaloval nezbytné ženské vnady, ale jen přes prosvítavou černou látku, takže erotický náboj byl touto vkusnou diskrétností ještě silnější. Překvapivé byly pasáže, kdy Agáta vystoupila na obličeji s maskou jako vystiženou z horroru Vřískot. Já nevěděl, že smrtka může být tak přitažlivá! Zvláštním přídavkem byl jazzový zpěv „od stolu“ zvláštního hosta večera – Lídy Žembery, která během výstupu stylově zůstávala sedět u jednoho z krajních stolů.

Na závěr pořadu následovala bouřlivá děkovačka a také předávání dárků divákům „naslepo.“ Kdo nejrychleji natáhl ruku, tomu Eva Hrubá tápající do diváckých řad s páskou přes oči darovala sošku Vyhoštěného anděla. Štědré zakončení! Rozhodně to nebyl ztracený večer, protože duše od šaten odcházely bohatší a o trochu prohloubenější. Repríza pořad 8.prosince je zcela na místě. Koho jsem nalákal nejen na švédské stoly a na sošky andělů, nechť se přijde podívat na vlastní oči. Mimochodem – Cadillac opět dorazí.

Aleš Misař, 6.XII.2004