DEVÁTÉ ZRCADLENÍ DUŠÍ V PANORAMĚ

Účinkující si nenechali vzít náladu k výstupu tím, že oproti minulému „magickému“ zrcadlení řady publika drasticky prořídly. A byl to právě Jan Řehounek, kdo po tradičním úvodu Petra Čecha zahájil poněkud komorní sešlost četbou dvou kapitol ze své nejnovější vzpomínkové knihy „Než malej Ventil dostal rozum“. Dvě povídky připomínající slohem legendárního Šimka a Grossmana naladily nepočetné přítomné tím správným směrem. Nesmíme zapomenout, že průvodcem večera byl tentokráte proslulý Noční milenec Jiří „Caiman“ Najman. O hudební doprovod se postarala teprve nedávno vzniklá skupina Fossa Temporalis (Jiří „Wethes“ Vetešník-el. kytara, Jan Vetešník-bubínek, Petr Svoboda-baskytara) která nás potěšila sadou tří písní na pomezí blues a šansonu. Vynikající hlas zpěvačky Hany Pokorné zaručil vysokou úroveň vystoupení. O něco později se však velké chvíle dočkal i populární „Veteš“. Ale nepředbíhejme a věnujme zmínku rodinnému podniku otec-syn; Jiří Chvojka (starší), učitel na nymburské ZUŠ, mistrně zahrál několik klasických skladeb pro kytaru a Jiří Chvojka (syn), student Ježkovy konzervatoře, se svého otce pokusil virtuózní hrou na klavír ještě předstihnout. Ale zda se mu to povedlo, ponecháme na soudu diváků.

Přestože košatost programu byla oslabena nepřítomností hostů z Poděbrad, velká dávka básnické tvorby nás neminula. Opět nechyběla Jana Rychetská se souborem vtipných veršíčků – tentokrát sáhla po starších klenotech ze své první sbírky. Vždy svěží Jitka Fabiánová osobitě přednesla neméně svěží dílko Pavla Dovičína se jménem „Beznaděj“, které podle ověřených zdrojů vzniklo až předešlé noci (tedy těsně před zrcadlem). Autor veršů však beznaději zjevně nepropadl, protože stále sršel úsměvy. Svoji genetickou hereckou předurčenost předvedla herecká rodina Šturmů. Jaroslav vsadil na osvědčenou kvalitu a opět s neutuchajícím nasazením na nás vyrukoval s úryvkem z Hrabalových Postřižin o medvídku mývalovi a nudě. Syn Martin, kterého jsem měl tu čest vidět poprvé, přednesl báseň Jacquesa Préverta „Květinářství“. Prévertovy nezaměnitelné verše podepřené inteligentním humorem zaujaly i hosta ze Sadské, Jiřího Jeníka, který zvolil báseň o lásce a psovi – opravdu nevšední přirovnání pro lásku! Když dorecitoval, odvážil se, zjevně roztřesen, přednést i jeden vlastní básnický pokus – a vůbec nebyl marný. Dále jsme mohli slyšet členy souboru Vojan z Libice nad Cidlinou. Nespoutaný bohém Michal Mašata, uvedený jako „lamač dívčích srdcí z Poděbrad“, nechal vyniknout hlavně své herecké přednosti, které tradičně vyvolaly v hledišti záchvaty smíchu. Zato jeho kolega Ondřej Růžička se plně soustředil na přednes dvou nejnovějších niterných básní Aleše Misaře „Samotář“ a „Kde má básník svoje místo“.

Skutečný vrchol Zrcadlení však na své zrcadlo teprve čekal a až v druhé části pořadu jej měl na svědomí všestranný umělec „Veteš“. Nejprve všem vyrazil dech, když zpoza paravánů vyšel v takovém převleku, jaký by od něj nikdo ze známých nečekal – v trenkoslipech a svůdně rozepjatém županu – měl to být jako důchodce, který moc nedbá na podomáckou eleganci. Již toto entrée spustilo salvu smíchu. A Veteš nás už nenechal vydechnout. Sedl k psacímu stroji a fiktivnímu příteli se jal popisovat dojmy z fiktivní návštěvy fiktivního klubu a následných požitků z nabízených erotických služeb. A nyní si představte, co z toho takový důchodce mohl mít! Panorama se otřásala smíchem stupně 6.9 Richterovy škály, a snad se radostně chvělo i srdce režiséra Miky Mejstříka, který Vetešovi pro úspěšný výstup poskytl scénář. Na závěr se Veteš musel bleskurychle obléknout do civilu, protože program uzavírala opět skupina Fossa Temporalis. O jejím úspěchu svědčí i to, že ji diváci odmítli opustit scénu bez přídavku. Bylo to důstojné završení devátého Zrcadlení, které dokázalo i přes nízkou návštěvu rozbouřit a téměř i rozbořit sál pod skleněnou pyramidou.