Jacub Ontenel

Kdo jsi a co děláš?

Jsem tak dost zvláštní člověk a možná se to stává i normálním skladatelům, že myslí jinak než jejich posluchači. Jsem spíš orientovaný na starší hudbu 80. let, nejznámější jsou asi Pet Shop Boys. Od začátku se mi tam pletly náznaky vážné hudby, jako samostatný žánr jí sice nemám rád, ale do syntetizátorového popu se jinak míchají kytary a dechové nástroje -- kytary jsou na mě moc tvrdý, orchestr mi tam chybí. Dostatečným smícháním by mohl vzniknout originální mix. Jelikož jsem nenašel nikoho, kdo by se aspoň pokusil to se mnou dělat -- brali to spíš jako vtip -- zůstal jsem osamocen. Jsem tvořílek samouk. Pro někoho dalšího by to bylo spíš nepochopitelné a z hlediska možností nerealizovatelné.

Kam bys sám sebe žánrově zařadil?

Nechci aby ten název zněl nadřazeně: já tomu říkám Vision of Synthphony. Nechci aby někdo řekl, že to je vyloženě diskotéková hudba. Je to spíš parodie na diskotékovou hudbu. Jako když natočíte bláznivou komedii a pak na ni parodii. Ta ji zvážní, udělá ji smutnější. Je to smutnější diskotéková hudba.

Jak dlouho jsi tuhle muziku skládal?

Tahle práce trvala asi rok a půl. Vznikla mi škála asi dvaceti písniček, které jsem rozvrhl na dvě alba -- Vision a Synthphony. Klavír jsem se snažil rozvinout od jednoduchých prvků až po trylky, naznačila se mi celá varianta možností, které jsem postupně zavrhoval.

O čem ta muzika je?

Posluchač to musí poslouchat několikrát a pak to pochopí. Třeba One Day In Luminous City: je to jako když přijíždíte do města, je tam spousta aut, stres, bouřka a podobné efekty, pak je tam uvolnění, to je ten klavír. A pak zase vyjíždíte z města ven -- to jsou ty dramatické klávesové prvky -- ale pak pochopíte, že to je všechno za vámi, ta hektická atmosféra města a ta hudba jde doztracena. Město v noci je něco úplně jiného. Jiný svět.

Odehrávají se v tom jiným světě i jiný příběhy?

Určitě se tam odehrává nějaký děj, ale na to musí při poslechu přijít každý sám. Ve skladbě Serious Town to na mě působí tak, že hlavním záměrem není to projíždějící auto a člověk v něm, ale spíš pozorování budov, v závěru jde ta pětiminutová píseň doztracena a vy vidíte vzadu ty budovy. Ale ve skladbě One Day In Luminous City naopak jste tím záměrem vy: konkrétní člověk v tom autě. V takovém kontrastu to na mě působí.

Ale nejdřív si to poslechněte a nedávejte na řeči. Já je samozřejmě ignoruju.

Osaměle tvoříš... ty i tak osaměle žiješ...?!

Osaměle... Inspirace.... přichází náhodně a jsem za ní rád. Když se ta skladba povede, jsem rád. Jako písnička People Around Me. Nejdřív to byl remix, ale pak z toho vznikla osobní záležitost, kterou podmínil ten klavír.

Nemluvíš náhodou v nějakejch metaforách? Jakobys za těma nástrojema měl nějaký lidi...

Ten klavír ten mi vlastně nahrazuje určitý hlas, který bych tam rád měl, ale nemůžu ho získat.

Jakej hlas by sis představoval?

Prostě dívčí hlas, nevtíravý, sametový, jemný. Nebo i třeba dětský sbor.

Zdá se ti někdy o muzice?

Musím říct, že ne.

Nekecáš?!

No občas taky... Taky se mi to povede. Zrovna včera ve snu.

Na fotkách se schováváš...

Nemá to být symbol nadřazenosti. Nemám rád přímý pohled do obličeje, tak jsem si udělal takovou image dvojitých brýlí... Nechci se vytahovat. Je to image.

Chceš to dělat navždycky sám?

Zatím jo. Až japonci vyvinou přístroj, který bude převádět představy do reality...

Jacub Ontenel (pseudonym)

narozen 1981 v Praze, vystudoval základní, střední i jazykovou školu, studuje vyšší a sní o vysoké. Odmalička je v kontaktu s popem osmdesátých let, v hudebce se učil hře na klavír (a zkoušel i bicí), když ve dvanácti dostal klávesy, začal sám skládat. Píše o popových legendách (miluje je a ví o nich tolik jako málokdo) do samizdatových časopisů. Na Internetu vydal alba Synthphony a Vision, napřesrok chystá další. Doufá, že se mu skrze ně podaří navázat komunikaci s ostatními. Žije v Poděbradech. Zajímá se jen o hudbu. Miluje kočky, světla nočního města, sní o "sametovém nevtíravém dívčím hlasu".