Neštěstí v lásce, štěstí v poezii

Jak vzniká básník a odkdy se věnuješ aktivnímu psaní?

Z člověka se básník stává působením zvláštních sil, které nejsou slovy pochytitelného světa. Umělecké dílo se rodí jako výsledek střetu vnitřního světa člověka s vnějším světem kolem něj. Kromě několika nevážných pokusů, jsem se psaním básní vážněji začal zabývat ve svých patnácti letech. Básník se ve mně probudil za zajímavých okolností. Jednoho dne na konci června 1999 mě máma poslala s miskou natrhat rybíz. Když jsem scházel schody na dvůr, napadlo mě v přízemí, právě přede dveřmi, za kterými bydlí naše babička, že napíši báseň o rybízu. Stalo se a brzy následovaly desítky dalších básní. Byl jsem posedlý touhou sepsat soukromou básnickou sbírku a pak ji různě rozházet známým do poštovních schránek. Jenže tou dobou se vůbec nebylo čím chlubit. Psal jsem tempem jedna báseň za den a za každou cenu. Není divu, že jsem se s tím raným materiálem nikomu nepochlubil. To jsou básničky vskutku určené výhradně jen šuplíkům.

Právě vycházející sbírka mapuje období let 2001-2002. Jak se dnes díváš na toto období?

Sedmnáctiletý Aleš Misař byl někdo úplně jiný než dnešní já, který poskytuji tento rozhovor. Byl snivý, optimistický, krásně naivní, věřil v pravou lásku, dokázal se zamilovat bez ohledu na přítomnost rozumu a myslel, že v srdci nosí vrchovaté okovy něhy na rozdávání, a hlavně byl mladý v tom nejsilnějším slova smyslu. Nikdy jsem neměl v žilách tak rozbouřenou, vzpurnou a vášnivou krev, jako tehdy, v mém zatím nejšťastnějším údobí života od puberty, dalo by se říci. Navíc moje básnění tenkrát dosáhlo téměř zázračného obratu. Nedokáži si to vysvětlit, ale náhle jsem psal básně lepší a lepší, mnohé z těch, které už měly tu čet být zařazeny do sbírky. Mám pocit, že jsem do slov začal opírat celou duši, nepokrytě jsem verše nastavil jako čisté zrcadlo svému nitru. A všechno příjemné a bezprostřední, co doprovázelo mých sedmnáct tet, příznivě provanulo mojí tvorbou nezaměnitelnou aurou. Zde se rodil můj vlastní styl, který byl již schopen oslovit, pohladit a potěšit lidi. Jistě byste se mě ptali: „Co jsi teď, kdyže necítíš mladý?“ Ale já ani za nic nechci tvrdit, že jsem moudrý stařec. Jsem však o tři roky starší a život připadá být o něco krutější skutečnost, než tehdy. Dnes možná píši vyzrálejší básně, ale ta neuvěřitelná lehkost a upřímnost s jakou jsem tenkrát vypouštěl splašené myšlenky do řádků, se už asi nebude opakovat. V tom bylo období, na které se ptáš, jedinečné. Byla to čistá výpověď mladíka, který básně psal již dva roky.

Měl jsi nutkání básně před vydáním opravovat nebo jsi je zanechal v původní podobě?

Nechtěl jsem zkalit bezprostřední odraz nálad, který jsem v nich otiskl, proto jsem je zanechal v té podobě, v jaké vznikly v oněch letech. Jen v básni „Jsi ráno“ jsem z rytmických důvodů přidal jedno písmenko.

V úvodu sbírky zmiňuješ čtyrlístek svých básnických vzorů a přiznáváš se, že máš epigonská léta za sebou. To je odvážné tvrzení…

Zpočátku sem hodně tvořil tak, že jsem se pokusil napodobit styl toho klasika, kterého jsem právě vyhmátl v regále městské knihovny. Je to vcelku přirozené, když se učíme něco nového, bývá to často prostřednictvím napodobováním těch zkušenějších. Ale pro básníka, který to se svoji činností myslí vážně a chce časem vyhranit svoji tvůrčí identitu, to není nevhodnější způsob psaní. Údobí čistokrevného epigonství hraničícího někdy až s patolízalstvím im memoriam, mám, doufám, už za sebou. Dnes už svedu pojmenovat i některé příznačné výrazy mého básnického projevu. Například mám sklon všude cpát ukazovací zájmeno „to“ ve všech pádech a osobách. Ještě bych dodal, že nechat se inspirovat je něco jiného než bezhlavě napodobovat.

Co vše musí básník udělat pro to, aby mu vyšla sbírka?

Musí se připravit na pokořující shánění sponzorů. Musí počítat s tím, že bude třeba pětkrát odmítnut než jednou uspěje. Také si bude možná připadat, že na něj prakticky založený podnikatel bude dívat jako na toho „od země odpoutaného básníka“ nebo naopak jako na exota spadlého na Zem z Měsíce. Zkrátka si musí vytrpět úděl básníka se vším všudy. Sehnat peníze je nejdůležitější věc. Je velkou pomocí, máte-li kolem sebe lidi, kteří jsou ochotní v počátcích různě pomoci, poradit s vyplňováním formulářů a vůbec vás psychicky povzbudit nebo vám rovnou přidat na konto (smích). Zařídit vytištění sbírky je už radostná záležitost, která je otázkou jednoho týdne. Ale abych vás trochu odradil, když jsem úspěšně ten čtrnáctiměsíční maratón vyřizování zakončil, řekl jsem si, že již nikdy více něco podobného nechci podstoupit. Jenže budu muset, jestliže chci přispět, aby se moje poezie nadále udržela při veřejném životě.

V současnosti studuješ politologii na FF UK. Co tě vedlo k tomuto studiu, hrál v tom roli vítězný esej o NATO a následná návštěva v Bruselu?

Mě na gymnáziu chytly společenské vědy a s nimi i politika. Mým favoritem byly úvahy na způsob politických komentářů. Zúčastnil jsem se úspěšně několika literárních soutěží v této oblasti. Největším úspěchem byla právě výhra v soutěži NATO a jako hlavní výhra návštěva Bruselu a přátelský pohovor s vtipným chlapíkem lordem Georgem Robertsonem přímo v jeho kanceláři. Usoudil jsem, že právě v politickém prostředí bych se svým psaním mohl prorazit, a proto jsem se rozhodl prohloubit si politické vzdělání. Není náhodou, že články o politice ozvučily mé jméno nymburské veřejnosti dříve než samotné básně. Právě ve svých nezkrotných sedmnácti jsem v Týdeníku Nymbursko otiskl první komentář o dění ve světové politice. Byl to článek, který na mé poměry nezvykle bouřlivě a nemilosrdně zdrtil světový terorismus.

Ve sbírce chybí ilustrace. Neuvažoval jsi o nich?

Myslel jsem na ilustrace. Kdyby se mi podařilo nashromáždit desetkrát větší obnos, pak bych s radostí nechal vymalovat celou sbírku. Ale omezené možnosti mi nedovolily zabývat se příliš výtvarnou stránkou. Byl jsem hlavně rád za ta černá písmenka. Ale trochu mě mrzí, že jsem nenechal alespoň titulní stránku ozdobit nějakou rozkošnou malůvkou, protože na to by moje prostředky určitě stačily. Ovšem sbírka bez ilustrací není výjimkou ani u svazků těch největších klasiků, takže to zas takové neštěstí není. Je to přece hlavně štěstí v poezii, ne?

Své básně jsi prezentoval v pořadu Českého rozhlasu. Jaká to byla zkušenost?

Před dvěma lety jsem dvacítku vybraných básní poslal Mirku Kováříkovi, moderátorovi pořadu Zelené peří, kde bývají uváděny verše začínajících básníků. Čekal sem na odpověď a ta přišla. Pozvali mě na nahrávání přím do studia. V natáčecí den se mnou nervozita třásla snad ještě více než tehdy o měsíc dříve, když jsem se octl v kanceláři lorda George Robertsona. Byla to zkušenost k nezaplacení, ale zároveň i mrazivý životní mezník. Na otázky pana Kováříka jsem se nedokázal příliš soustředit a odpovídal jsem pomalu, zmateně a nerozhodně. Režie kvůli mně musela často zhasínat červené světlo. S mikrofonem jsem si také zrovna netykal. Vždycky jsem si jej nastavil tak, že můj hlas zněl nejhůř jak mohl. Rozpačitý výstup jsem násilně korunoval závěrečným pokusem o vtip, kdy jsem panu Kováříkovi vyhrožoval, že netrefím na Hlavní nádraží. Nedobrý mluvený projev snad za mě napravily vysílané básničky. Ale ty již nádherně přednesli zkušení recitátoři z rozhlasového týmu.

Kde všude lze tvou sbírku zakoupit?

V Nymburce sbírku najdete v knihkupectví na Palacké třídě, dále v Papyru, v čajovně Radka Čecha, hned vedle u konkurentů z kavárny U Strejčka a nakonec v knihkupectví na Poliklinice. Nemusíte spěchat, podle posledních informací sbírky ještě nejsou rozebrány. A i kdyby, jsem jimi ve svém pokoji doslova zavalen. Pět set výtisků bylo možná až příliš, když nad tím teď uvažuji.

Sbírku pokřtí Adolf Toman a tvá kamarádka. Zajímavé sudičky. Proč zrovna tento výběr?

Chtěl jsem dodat vlastnímu křtu trochu prestiže a pan Toman je osoba, která pro Nymburk něco znamená. Navíc mi v začátcích poskytl cenné rady ohledně žádosti o finanční pomoc na Krajském úřadě, takže to křtící právo mu náleží. Ale pozor, musím tě opravit, Jirko, pan Toman není sudička, ale sudič. Sudička je moje kamarádka Aneta, která mi se sbírkou pomohla jiném směru. Byla ohromnou inspirací. Přiznám se, že celkem mě podnítila k napsání pěti desítek básní a několik jich také najdete v nové sbírce. Nechám vás ale hádat, které jsou o ní. Ta si zasluhuje provést křest nejvíc ze všech. Navíc myslím, že k panu Tomanovi bude působit jako určitá civilní protiváha. Zkrátka budou sladěný „křtiči“. A já na to dohlédnu.

Tvé básně se celkem pravidelně přednáší jak například na Zrcadlení duší, tak i při jiných příležitostech. Máš na nějakou takovou událost příjemnou či nepříjemnou vzpomínku?

S přípravou pořadu Zrcadlení duší mám převážně příjemné zkušenosti. V našem pravidelném souboru, čili hudebně-poetické sešlosti se sešli lidé, kteří to s uměním myslí vážně, a proto si s nimi dobře rozumím. Ani u publika jsem se nesetkal s žádnou zápornou reakcí, naopak rád vzpomínám na to, když mi po skončení prvního Zrcadlení přišlo několik diváků blahopřát a mezi nimi i dvě paní, které jsem vůbec neznal. Opravdu velmi milé a překvapivé. Jediné, co mě zatím dokázalo rozladit jsou kritické připomínky našeho dirigenta Mikyho Mejstříka, který při zkoušení opakovaně tvrdí, že recituji verše příliš mrtvě, jako nad hrobem. Ne, že by byl daleko od pravdy, ale on to tvrdí pořád, i když se snažím přednášet živěji. Ale jinak příjemné vzpomínky jednoznačně převažují.

Sbírku věnuješ několika dívkám. Jaký je a byl tvůj vztah k nim. Láska, milování či pouze platonický?

Všechny ty dívky byly náhlým kouzlením (hlavně z tanečních), sice krátkodobým, ale rozhodující bylo, že jsem je zvěčnil v některé z básní. Samé platonické lásky, na mých sedmnáct let to ještě nebyla ostuda, takové komety, které přeletěly, zazářily a potom nadobro zmizely. Až na jednu, se kterou se často vídám dodnes. Je to jen moje dobrá známá a já se s tím stále nedokázal smířit.

Být básníkem se moc nenosí. Jak vnímáš své okolí?

Být básníkem je podle mě víc než překládání stavu mysli do veršů. Je to prokletí a přiznám se, že je mi někdy na obtíž. Když poznávám nové lidi a oni si mě zapamatují jako „básníka“, již se té aury nezbavím, budu pro ně především básník a podle toho se ke mně budou chovat. Něco ve stylu: „Hle, básník. Nebudeme radši rušit v jeho rozjímání.“ Chtěl jsem občas působit jako obyčejný prozaický kluk. Já jsem jednoznačný introvert a těžko si hledám nové přátele tím hůř, že jsem považován za básníka. S každým dalším veršem kolem sebe stavím pomyslný plot a vězním se před svým okolím. A to se dokola může tvrdit, že básník je v myšlenkách nejsvobodnější bytost. Jenže já jsem vládcem jen na svém malé ostrově. Říkám tomu vězeň volnosti. Ale nemůžu s tím přestat. Jak říkám, prokletí.

Aleši, popiš mi, prosím, tvůj proces tvorby, popřípadě nějaký rituál.

Žádné zvláštní rituály neprovádím. Jen jsem si všiml, že často veršuji v nočních hodinách. Jsem takzvaná sova. Když přijde ta správná nálada a čas k napsání básně, prostě ji zkusím hodit na papír bez ohledu na denní nebo noční dobu. Často v sobě nashromáždím různé podněty a potom je postupně zpracovávám. Nejsem z těch, kdo za deset minut vystřihnou hotové, učesané dílo se vším všudy. Jak s oblibou tvrdím, já básně nepíši, ale skládám. Pilně a rozvážně za vnitřního monologu se sebou samým. Jsem schopen strávit nad papírem i dvě hodiny v kuse, jenom aby báseň byla dokončena a já měl klidné spaní.

Jak vidíš budoucnost?

Dost růžově. Evropská unie se do 50 let rozpadne, zvednuté hladiny oceánů vyrvou kontinentům mnoho pevniny a terorismus nebude do 50 let poražen. Zato poezie bude kráčet s lidstvem dál v dobrém i špatném, jak to tvrdí Jaroslav Seifert ve sbírce „Morový sloup“.

A na závěr mám pro tebe lahůdku, nelekni se. Otázka od věčného sprosťáka Charlese Bukowského: „Onanoval´s někdy na veřejnosti?“

No tedy. Bukowski mě umí zaskočit. Snad někdy nevědomky, když jsem do kapsy sahal pro telefon a nešlo ho vytáhnout (smích). Ale jinak nejsem takový prase jako Bukowski.

Aleši děkuji za tvůj čas i za toho kance Bukowského (smích).

Aleš Misař (1984)

Bylí a žije v Nymburce

Narozen ve znamení Kozoroh

V roce 2003 dokončil studium na nymburském gymnáziu, nyní je posluchačem FF UK

Své básně přednášel na literárních festivalech Hořovice Václava Hraběte (ročníky 2000, 2002), Ortenova Kutná Hora (ročníky 2002, 2003)

Pravidelně vystupuje v pořadu Zrcadlení duší nebo v Klubu důchodců v Nymburce

V září letošního roku mu vychází prvotina, sbírka básní pod názvem „Neštěstí v lásce, štěstí v poezii“ v nákladu 500 kusů