DVĚ KRITICKÉ ETUDY NA TÉMA CIZÍ KŮŽE
Helena Kubů, Dorothea Patočková, Pavel Janáček
Publikované práce vznikly jako jeden ze seminárních úkolů v mém kurzu literární kritiky, zaměřeném na poznání stavu současného publicistického uvažování o české literatuře. První fáze kurzu byla věnována četbě a komentování historických úvah o literární kritice. Druhá četbě a komentování souboru recenzí, kritik a statí věnovaných Miloši Urbanovi a jeho románu Hastrman – tato druhá fáze byla zakončena vlastním psaním o Hastrmanovi v různých kritických žánrech. Třetí fáze byla věnována četbě a popisu literární publicistiky a kritiky v současných českých periodikách. Konečně ve čtvrté fázi jsme se seznamovali s jednotlivými postavami dnešní kritické scény; úkolem tu bylo nejprve popsat styl a pozici určitého kritika, a poté zkusit jeho psaní napodobit (tváří v tvář beletristickému dílu z poslední doby, o kterém se dotyčný kritik sám veřejně nevyjádřil). Čtenáři LitENek mohou posoudit dva výsledky tohoto posledního úkolu.
PAVEL JANÁČEK
Helena Kubů
jako Pavel Janoušek
Pít či nepít
Emil Hakl a relativismus postmoderní relativity
Snad každý citlivý čtenář si již jistě uvědomil, že s rokem 1989, kdy padla stará ideová schémata a ideologické rozjímání bylo přesunuto na politiky a ekonomy, se v literatuře vedoucí role ujala svoboda slova. Už se zdálo, že literatura bude naplněna novými tématy, postupy a formami a hlad čtenářů po tom, co se kdysi nesmělo psát a vydávat, povede ke kvalitní produkci nových děl. Leč vybojovaná svoboda slova zplodila nadprodukci, totálně devalvovala hodnoty a trh s idejemi se začal podobat second handu. V literatuře již nešlo o kvalitní zpracování zajímavých motivů se specificky laděnou koncepcí, ale stále, až na výjimky, o opakovaný popis každodennosti, o zápas o přežití ve světě, který však není skutečným nepřítelem, a o řešení jakýchkoli bojů ukojením fyzična a propitím se do světlých a lepších zítřků, ve které hrdina snad už ani nevěří. Expanzi takových knih si lze vysvětlit jen nutkáním autorů se vzájemně „trumfnout“ a ještě více šokovat své čtenáře použitím dříve tabuizovaných témat. V literatuře, která prošla hodnotovou metamorfózou, nastalo bezčasí, time-out.
Stejně tak Intimní schránka Sabriny Black Emila Hakla (Argo, 2002) obsahuje reflexe zcela osobní, individuální a (ne)jedinečné roviny lidského bytí, s možná až příliš velkou dávkou autenticity života, kde každé slova má být „echt a úplně prožité a protrpěné“. A právě proto E. Hakl vymýšlí ze slov, literárních postupů, forem a myšlenek dílo, co opisuje „Život“, život ve své linearitě stereotypní každodennosti, která postrádá katarzi či katastrofu, včera, dnes a zítra se slévá do jedné masy, pod jejíž tíhou hrdina zamáčkne slzu slabošství, spláchne hořký pocit v ústech „štokem“ a utopí „kouzlo předčasné rezignace“ v sexu. Představa typického všedného dne se ale stává relativní. Deprese je východiskem, cílem a zároveň i motivačním elementem, a jakoby představuje nutný a jediný pocit člověka žijícího v dnešní společnosti. Autor sám však nestaví proti relativismu postmoderní reality jasný a zřetelně formulovaný názor a nevytváří v chaosu nepřátelského dění dne nadosobní ideál. Tím se nedostává autorovu vidění světa a poslání knihy smyslu.
Snad dříve, kdy literatura pojímala osud člověka, ovlivněná paradoxem dějin, jako bojovníka ve válce za neustálý společenský pokrok, by mělo takové sdělení smysl. Dnes ale, přes současnost jazyka, nesložitost stylu a lehkost čtení sotva překvapí svou tematikou. Čtenář si nad závěrem knihy bude asi dlouho hamletovsky lámat hlavu a místo „Být či nebýt“ si – ve své nestálé společenské pozici obehnané hradbou stresu – položí otázku, zda „Pít či nepít“.
Dorothea Patočková
jako Jiří Peňás
Nejvzdálenější místo od všech kontinentů světa
Emigrantské dopisy z Tahiti
Po přečtení prvních pár stránek z Emigrantského snáře Vladimíra Binara (Triáda, 2003) má čtenář pocit, že to jediné rozumné, co se dá s knihou udělat, je zaklapnout ji a odhodit do kouta: tak intenzivní dojem tropického vedra a emigrantské deprese totiž sálá skrz popsaný papír a hrozí oslepit a pohltit. Kritik ovšem něco takového provést nemůže a je nucen nastoupit spolu s autorem cestu tahitským peklem – bohudíky. A projít tou cestou až do konce se doporučuje i čtenářům, kteří nejsou vázáni termínem odevzdání recenze.
Tropická pavučina
V románu je formou dopisů zachycen dvouletý pobyt spisovatele a editora Demlova díla na Tahiti. Do rodné země své ženy přijíždí v osmdesátých letech i s rodinou, pověřen nakladatelstvím sbírat tahitské legendy a písně. V žádném případě však nejde o zápisky toho, jak se žije českému emigrantovi na exotických ostrovech: nedovíme se o nich skoro nic víc, než že tam vedro teče a světlo a barvy se zrcadlí v moři i ve vzduchu. Tahiti funguje spíše jako symbol hraničního bodu v lidském životě, křižovatky, nejzazšího místa, kam až lze dojít, aniž by člověk tušil, co bude dál. Hlavní hrdina je hned po příjezdu uchopen vírem drobných nepříjemností i velkých katastrof, od sužujícího vedra přes nemoci dětí, vydavatelské problémy a hrozící vypršení víza až k smršti smrtí jeho nejbližších. To vše mu znemožňuje vykonávat naplánovanou práci a svobodně rozhodovat o dalším životě. Je lapen v lepkavé, nehybné pavučině tropů, ve které se „točí dokolečka jako vlček v kleci“.
Kdo je vrah?
Forma románu – dopisy – umožňuje autorovi rafinovanou hru na schovávanou, která zaujme především ctitele rébusů a detektivek. Budou moci luštit souvislosti a pátrat nikoli po tom, kdo je vrah, ale kdo je s kým v jakém vztahu či příbuzenském poměru. Jednotlivé dopisy umožňují nejen měnit styl vyprávění v závislosti na adresátovi, ale postupně prohlubují a vrství různé aspekty a motivy, podobně jako když se na klubko vlny nabalují další a další nitě. Prostou dopisovou formu střídá proud vědomí, autentičnost se mísí s básnickým viděním světa, hmatatelná tíže je odlehčena nitkami humoru. Četné interkulturní narážky zabydlují ostrovy „domorodcem“ Gauguinem, všudypřítomným Demlem a mnoha dalšími. Dešifrování všech odkazů jistě uspokojí ego náležitě vzdělaného čtenáře.
Karneval smrti a otázka stará jako svět
Nehledě k poněkud samoúčelné tvarové „vyšpekulovanosti“ působí román strhujícím dojmem, pramenícím z prožitku smyslové skutečnosti a jejího zachycení. O dvou počátečních nejmarkantnějších motivech – zhmot-nělém vedru a bezvýchodnosti – už byla řeč. K nim přistupuje problém času, ustrnulého a zároveň zběsile pádícího: „Čas se mi tak zběsile zastavil, trčí na jednom a téže místě jako prahorní tisíciletá ruina zlatého slunce...“
A nakonec motiv, kterým celý pekelný vír vrcholí – smrt. Smrt přítele Fučíka a matčina smrt, které si v podobě dopisů našly cestu i do nejvzdálenějšího místa od všech kontinentů světa, smrt zosobněná v umírajícím tchánovi, smrt – karnevalová maska hledící z našeho obličeje, prorůstající do těla a kolující v žilách jako „šťáva z mandarinek“.
A právě pochopení smrti jako organické části života umožňuje hrdinovi smířit se s ní. Na jednom z ostrovů nalézá její protipól: zmrtvýchvstalý Tasov, ráj vztyčený v pekle. A konečně je smrt překonána i vzpomínkou na osvobozující smích milovaného Fučíka. Z celého toho děsivého karnevalu slunce, času a smrti se vyloupne usilovné, poctivé hledání odpovědi na otázku po smyslu utrpení. Na otázku, která je stará jako sám svět, leč proto o nic méně aktuální. „O utrpení se jako o jediné můžeme opřít zády a máme jistotu, že nám neuhne.“ Má smysl. Stejně jako četba tohoto románu.
(24. 8. 2004, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2004
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-623