Vlčí milování
Ještě k románu Antonína BajajiVendula Trnková
Pokud je pro vás vlk jen jedno z mnoha zvířat, po přečtení romaneta Antonína Bajaji si vlky zamilujete. Prostě proto, protože jsou, jak říká autor, plaší, výmluvní a něžní. A mají duši.
Osudy vlčí smečky, která si našla nový domov v moravských Karpatech, se prolnou s životy místních usedlíků a rodáků. Tito lidé i jejich příbuzných, kteří sem stále „utíkají“ z Prahy, jsou ještě svázáni s přírodou tím čistým vztahem, který neodmítá lov, ale který rozumí. Rozvětvenou rodinu svede smrt jejího otce; pohřeb je příležitostí k urovnání nevyřčených neshod. Vnitřní monology jejích členů, které A.Bajaja označil kurzívou a vložil mezi vyprávění autorského vypravěče, dodávají ještě větší plastičnosti zajímavé kompozici. Kapitoly střídavě nade-psané „Vlci“ a „Lidé“ líčí nejprve oddělené životy lidské a vlčí rodiny (nechybí ani vlčí retrospektiva, vlčí sny a vlčí láska). Osudy jsou ale již podle titulu spjaty, a tak se skrze náhodná (a roztomilá) setkání lidí a vlků příběhy přibližují a vyhrocují. Prozra-dím jenom, že zemře vlk a člověk, víc ne. Než k tomu dojde, jeden člověk a jeden vrh vlčat se také narodí. Povídají se vlčí pohádky o Tmě, Tváři, Hladu a Vlku; zpívá se měsíci a miluje. Milují se jak lidé, tak vlci. Ti možná skoro i krásněji, protože je jim vlastní věrnost. Vlčí pár je párem, dokud ho smrt nerozdělí; pokud se tak stane… Ale to bych opět prozrazovala příliš.
V příběhu najdeme okamžiky, kdy lidé podléhají něčemu vyššímu, než je rozum, což však nechci nazvat pudy, protože by to bylo zavádějící. Něčemu, co je čisté, jako příroda sama. Vlci jsou zase poutáni tajemným kouzlem člověka, jsou fascinováni nalezeným lidským dítětem, osvětleným bildboardem a zpěvem rodiny u ohně. A nikde, nikde v celé knize není mezi lidmi a vlky spor. Jen jedno nedorozumění a jedno porozumění.
VENDULA TRNKOVÁ
(24. 8. 2004, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2004
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-608