Kde(j)si (o)v(á)n oci(ch?)

Z oslavy jsem se vracel až k ránu a naprosto zmožený. Jak jsem se blížil k domovu, začal jsem se šacovat ve snaze nalézt klíče. Pak jsem ji spatřil. Opírala se o dveře a mlčky si mě prohlížela. Nepříliš vysoká, velice zvláštní. V duchu jsem sestavil tu nejvtipnější otázku, kterou bych zapředl hovor a dal najevo svou inteligenci a šarm. "Pro, pro, pro, promiňte sle,slečno," začal jsem nesouvisle koktat, "nemáte náladu na trochu nezávazné konverzace?" Odpověděla hlasem, který jsem shledal příjemným a sladkým:

"Nevím, já totiž neexistuji."

"To mi nedává smysl..."

"Prostě neexistuji a občas s tím mám docela problémy."

"Já nevím, myslím že jste opravdu..."

"Ale já nejsem," vpadla mi doprostřed komplimentu, "mluvíte jen sám se sebou."

"Nevěřím."

"Ano," pokývala smutně hlavou, "je to těžké pochopit."

"Ale proč tu jste, nebo vlastně nejste?"

"Jsem tu, abych vám předala důležité poselství."

Uchopila mě za paži, políbila a potichu zašeptala: "Jsi naprostý magor!"

Pak zmizela.