Kristina Janíková a Ateliér

Místo činu: Poděbrady , červeně pomalovaný krámek v rohu. Poznávací znamení:Cedule s nápisem "Ateliér" a kočka ve dveřích. Paní majitelka má velmi ráda kočky - má jich doma 12 a jejím nejoblíbenějším byl takový jeden zrzavý " kocourek " zvaný Šebek.Všude jsou proto kočky, koťata, kocouři a ten, kterého pozorují všechny děti a psi, je hned u vchodu a vítá všechny příchozí a příchozí ho vítají větou " jé hele, to je ale hezká kočička " . Ale nebojte se pokud jste třeba na kočky alergičtí - je plyšová. Kristina nás přivítala a pohostila čajičkem, který my dva velmi rádi. Usadila nás na starožitnou lavici a sama se posadila naproti nám na zem. Zajímalo mě, jak ji napadlo otevřít si obchod s výtvarnými potřebami a tak začal velmi zajímavý rozhovor, při kterém jsem zjistila, jak je paní Kristina velmi energická, jak se musí otáčet v obchodě, jak jednat s dodavateli, jak zvládá všechny své koníčky, jak je velmi příjemná, a jak jsem ráda, že jsem ji poznala. Její povídání začalo tedy o době, kdy se ocitla bez zaměstnání a už ji to na mateřské dovolené nebavilo.Měla totiž v Praze agenturu Hospodyňka, která zajišťovala úklidové práce v rodinách. Dokonce byla i v pořadu Sauna s Janem Krausem, pro kterého má od té doby slabost. Jenže tohle skončilo ze dne na den a tak nevěděla pořád co by. A tak ji jeden kamarád (od toho přece kamarádi jsou! ) poradil, aby si otevřela obchod s výtvarnými potřebami. Nelenila a zašla za kamarádkou, která takové jedny výtvarné potřeby vlastní a řekla by jí co a jak a jestli na to vůbec má. No samozřejmě, že kamarádka byla nadšená a řekla jí jdi to toho! A tak šla Kristina shánět, zařizovat,telefonovat, kupovat, plánovat a tak dále. A ono se to povedlo, obchůdek se rozjel a za tu chvíli, co jsme tam byli, tam přišlo takových zajímavých lidí - od profesorky výtvarné výchovy na gymnáziu, přes její kamarádku Luďku, která má výstavu fotografií v poděbradské čajovně, až po mladého skromného umělce Krejčíka, který bude brzy vystavovat ve vesničce Kovanice a "nevoní terpentýnem".Uklizení a umění jsou celkem dvě rozdílné věci a tak trochu k sobě ani nepatří - aspoň si to myslím, a tak moje další otázka směřovala k tomu, co vlastně paní Kristina vystudovala. K mému velkému překvapení jsem se dozvěděla, že teologickou fakultu.Na tu má vzpomínku i ve svém krámku, kde má vlastnoruční portrét svého kamaráda, který přes týden pracuje někde v Praze a o víkendu si hraje na poustevníka. Kromě tohoto portrétu tam má i jiné obrazy kupříkladu litografii Londýna, kterou vytvořil její kamarád, který dělá hlavního architekta města Londýna - a je to Čech! Když jsem se dozvěděla, že má teologickou fakultu, pochopila jsem proč nám tak nadšeně vyprávěla o třech křížích, kde se pálily knihy a o Koniášovi. Kromě teologie vystudovala 2 roky architektury, ale pro moc nezvyklý návrh kostela ji nepustili do dalšího semestru. A na akademii ji taky nevzali.

Co se týče jejího obchodu snaží se, aby byl co neútulnější. Aby se tam lidé cítili třeba jako doma, a kdyby ne tak aspoň příjemně. Byla by moc ráda, kdyby lidi třeba jen tak přišli, sedli si na tu lavici a povídali si o něčem krásném.Plánuje proto zvětšení obchůdku a třeba i kavárničku. Něco jako ve Francii za dob impresionismu. Tak doufejme, že ji její plány vyjdou. Vždyť je to úžasný nápad udělat místo, kde by se scházela okresní bohéma a diskutovala o nesmrtelnosti brouka, nebo snad ne? Jak již bylo řečeno jsou v jejím krámku kočičky - plyšové, dřevěné, papírové, ale kromě nich jsou tam kytičky - opravdové zelené živé květiny, ale i láhev whisky, zajímavá židle, 3 lékárenské skříně nebo kredence nebo co to je, které mě nadchly a taky bych je chtěla mít doma,a" ale až se to zvětší, tak tady nebudou 4 světle hnědý pastely, ale 30 světle hnědejch pastel " . Paní Kristina není typ, že by chtěla na svých zákaznících " rejžovat " - takže sama od sebe doporučí i levnější výrobek. Chce dotyčnému zákazníkovi, co nejvíce pomoci a tak vyzvídá, co vlastně bude kreslit, nebo malovat a podle toho mu doporučí, co by si měl pořídit, a když to nemá, s klidnou hlavou ho pošle ke konkurenci.A tím se i nenápadně chce seznámit a zjistit, jaký ten človíček je.

Kromě toho, že ráda organizuje, výtvarničí, a chce budovat, tak ještě jezdí na koni - chce si dokonce koupit dámské sedlo, živila se jako průvodkyně na zámcích, učí maminky v mateřském centru, ráda vystavuje ve vinném sklípku akty, které najednou poroste plíseň a tak to vypadá,že ty slečny mají na sobě huňatý kožíšek a taky pozoruje ráda lidi přes sklo svého obchůdku, narodila se v Chrudimi a od té doby se neustále někam stěhuje - kupříkladu v Poděbradech bydlí teprve dva roky, taky má velikou zahradu a jejím snem je si udělat křížovou cestu s tryskající vodou na kameny.

Prostě pohoda.Po těch asi čtyřech hodinkách, co jsme trávili v jejím krámku, přišel čas se rozloučit a tak nás vyprovodila hláškou, která právě vznikla při tomto rozhovoru: " Není to zlato, ale třpytí se to. " Dohodli jsme se, že naše setkání nebylo poslední a jistě se zase brzy objevíme a hezky si popovídáme.

Jo jo paní Kristina Janíková mě prostě učarovala, možná je to jen můj subjektivní pocit, možná na ní vidím jen ty dobré věci, protože jsem ji viděla poprvé v životě, ale něco mi říká, že je vážně moc fajn a je v jádru hodným a velmi obětavým človíčkem, který když se pro něco nadchne, tak to stojí za to! Co myslíte vy?