Holocaust v díle Oty Pavla
Jak se jedly buřty za protektorátuDominik Melichar
Jednou z nejznámějších knih Oty Pavla je Smrt krásných srnců. Soubor původně devíti povídek, který poprvé vyšel v roce 1971 a o nějž v následujících řádcích půjde především. Od začátku v něm chyběla povídka Běh Prahou, kterou cenzura vyřadila pro její protisocialistické vyznění. Stala se ovšem ihned legendou a byla jednou z nejvyhledávanějších povídek v samizdatu. Stejný osud postihl i povídku Prase nebude, kterou úřady zakázaly od druhého vydání sbírky v roce 1973. Kromě dvou povídek z doby válečné (Smrt krásných srnců a Kapři pro wehrmacht) jsou všechny tematicky směřovány k podnikavosti Pavlova otce. V mládí dobrodruh, který se dostal až do Afriky a který se i po svatbě s Hermínou, matkou všech svých dětí, často pouštěl do bláznivých obchodů a záletů k jiným ženám.
Pro literaturu Oty Pavla (2.7. 1930 – 31.3. 1973) a zejména pro jeho soubor rodinných povídek Smrt krásných srnců jsou důležité dva životní momenty: odchod bratrů a posléze i otce do koncentračního tábora a fakt, že mu rodiče na matrice do kolonky víry napsali – bez vyznání, ač oba jeho bratři měli vyplněnou víru židovskou. Tento fakt způsobil, že když nepříliš pozorní nacisté posílali všechny Židy do koncentračních táborů, zůstal dvanáctiletý „bezvěrec“ Ota doma s maminkou. Z hlediska principu, že Židem je ten, kdo pochází přinejmenším od tří prarodičů podle rasy plně židovských, a míšencem ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodičů podle rasy plně židovských (rodiče Hermíny – matky Oty – byli křesťané; rodiče Lea – otce Oty – byli Židé), Jiří, Hugo a Ota nebyli Židé, ale míšenci a díky onomu záznamu na matrice byl Ota míšenec 2. stupně, na rozdíl od bratrů, kteří byli míšenci 1. stupně, a proto do Terezína museli. Neprožil tedy hrůzu nacistické zlovůle jako jeho bratři a otec, prožil ovšem strach o své nejbližší a hrůzu z toho, že jim nemůže nikterak pomoci.
Tématu holocaustu, resp. jeho konečné fáze, tedy utrpení Židů v táborech, pochodů smrti apod., se přímo nedotýká žádná z povídek. Nenajdeme tu podrobné zprávy o tehdejším životě, jako například ve Weilově Životě s hvězdou nebo v Lustigových prózách (mimochodem Arnošt Lustig byl Pavlovým nejbližším přítelem, uvedl jej do světa literatury a stál při něm i v době propuknutí jeho nemoci). Stejně jako Weil však vnímá Pavel nacisty kafkovsky beze jména, bez identity, jen jako zhoubu a zároveň jakousi nutnost, přirozenou součást běhu dějin. Z Pavlova vyprávění je zřejmé, že nacisté tu nejsou nějakým cizím elementem, ale že tu zkrátka jsou. O to děsivěji pak veškerá střetnutí s nimi vyzní. Musí se s nimi počítat, i když to není příjemné.
Ostatně jak začíná povídka Kapři pro wehrmacht: „Hned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi buštěhradský rybník. ‚Copak může žid chovat kapry?‘ domlouval mu starosta.“(1) Dál se pokračuje vyprávěním o tom, jak v tom rybníce tatínek krmil kapry žemlí a mlátem a jaký k nim měl vztah a oni pak rostli jako z vody, načež bez jakýchkoli emocí shrne: „Když přišli Němci, vzali je jako mnoho jiných věcí do zajetí.“(2) Tato rovina je pro Pavla charakteristická. Stylizuje se ve vyprávění do role dítěte; ovšem naivitu dětského pohledu prokládá mnohdy sarkasmem, kterého dítě jistě schopno není („(…) tátovi, který s Davidovou hvězdou vypálil Němcům rybník.“(3) ), a jindy zase pachutí zkušeností („Pak nás postihla strašná rána. Bráškové museli do koncentráku. (…) Tatínek sháněl na balíky peníze a já chodil k sedlákům v Buštěhradě a do vesnic obstarávat jídlo.“(4) ; „Muselo jim být mizerně, vždyť to mohl být jejich poslední společný večer v celým životě.“(5) ). Ona role dítěte je tu spíše vzpomínaná, retrospektivní. Autor se nezříká své dospělosti, svých zkušeností na úkor naivního, neotřelého a jímavého pohledu na válku a život v ní očima dítěte, jako to reflektujeme u mnohých jiných autorů. Nechává si sice pro sebe dětský jazyk (zdrobněliny, svévole ve spisovnosti/nespisovnosti), jistou specifičnost ve skladbě a její vypointovanosti („Můj tatínek měl vůbec tuhle zemi rád a asi víc než maminka, která byla křesťanka.“(6) ), ale zároveň se posouvá v čase po válce a doplňuje zcela střízlivě dobu, o níž píše, i z tohoto úhlu. Zajímavé jistě je, že Pavel tuto dobu prakticky nehodnotí, což je pro dětský pohled sice typické, ovšem jak jsme řekli, Pavel není tak docela věrohodným dětským vypravěčem. „Celkově však o židovském utrpení doširoka nepíše. Jestliže se to přece jenom stane (…), učiní tak naprosto věcně, názorným detailem, bez patosu a okázalé obžaloby, a tedy tím nejsugestivnějším způsobem.“(7) Zdá se být zvláštní, že autor, který měl tak trpké zkušenosti s nacistickou zlovůlí nemá žádnou potřebu hodnotit. Když se ale vnoříme do jeho vyprávění hlouběji, zjistíme, že to není ani potřeba. Střízlivostí a jakousi uvěřitelností vyprávění stačí Pavlovi jen ukázat, zbytek nechává na čtenáři: „Nejsmutnější bylo, jak za války vezl našeho psa Tamíka a kočku staré paní Löwyoé autobusem do Prahy k odevzdání, protože Židi je nesměli mít.“(8)
Ve všech povídkách Smrti krásných srnců se setkáváme s hlavním hrdinou – Otovým tatínkem Leem – na rybách u rybníka nebo řeky. Samozřejmě, rybaření a útěk k rybám je nejvlastnějším biografickým rysem Pavlova otce. Ovšem v Kaprech pro wehrmacht plní i funkci středobodu vyprávění. Němci mu rybník s kapry nejdříve seberou, na konci je zas otec Němcům sebere zpět. Pokud se Pavel zříká jakéhokoli komentáře, nahrazuje jej vyrovnáním účtů s Němci po svém – ze svého otce udělá židovského hrdinu, který nad tupostí nacistů vítězí srdcem i rozumem. Ve Smrti krásných srnců se mu podaří ulovit srnce a dopravit jej domů přímo zpod německého dohledu, v Kaprech tatínek vyloví („vypálí“ jak uzavírá vypravěč) svůj rybník. Jako by Pavel potřeboval vytvořit molochu nacismu, zdánlivě neporazitelnému a všehoschopnému, jemuž je vše dovoleno, protipól lidskosti, který se ho nezalekne, který je schopen se s ním utkat a dokonce jej i porazit, i když jen v drobných, v podstatě nicneznamenajících bitvách. I ty ale mají pro Pavla ohromný smysl. Postava otce není ale pouze hrdinou v tom, jak se nezaleká Němců a všech následků, jež by mohly nastat, kdyby jej chytli. Je hrdinou hlavně v tom, že tak činí pro jiné, nikoli pro sebe.
Pavel možná až sentimentálně doslovuje, co všechno otcovy činy znamenaly (Hugo: „Možná, že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná, že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“(9) ). Snad to působí „jako nadbytečně osvětlující a hodnotící dodatek k věcem, které se již dostatečně osvětlily ve svém smyslu“(10) a možná je to i „jeden z případů autorova oslabeného citu pro epicky svébytnou výstavbu textu“(11), ale zdá se, že autor potřeboval na chvíli opustit přísná pravidla literárnosti, aby přece jen v až nereálném, hypertrofovaném hrdinství svého otce a zdůraznění lidskosti a potřeby rodiny podal svědectví o stavu jeho vlastní duše při vzpomínání oné doby.
„Přízeň, kterou příroda v Pavlových prózách prokazuje člověku, se neděje jen tak, bez hlubšího významového posvěcení. Je zde totiž zárukou existence jakési vyšší spravedlnosti, která hojivě kontrastuje s tíživostí a nespravedlností lidského osudu.“(12) Svozil naznačuje, že na straně oné lidskosti, jak jsme ji nastínili výše, je jakási vyšší mocnost. Může to být příroda nebo Pavlův „židovský pánbůh“; rozhodující je akcent na přesvědčení, že člověk s vírou dokáže cokoli. Na druhou stranu může „působit zvláštně (…), že tatínek před odchodem svých synů do koncentráku je nevybavuje například duchovní oporou či poučením, ale shání pro ně jídlo, aby se posilnili na strastiplnou cestu.“(13) Bohumil Svozil tento jev vztahuje k češství tatínka Lea a důvěry v hodnotu jídla jako příznačnosti „pro životní postoj Čechů za protektorátu.“(14) Když se ale blíže podíváme, jak s prvkem jídla Pavel pracuje jinde, můžeme v něm spatřit znovu symbol malého vítězství nad německým útlakem („Jinak nám neměli Němci co sebrat, protože tatínek byl chytrej a už dlouho před válkou říkal, že se v naší rodině všechno projí, propije a užije.“(15) ).
Vraťme se teď k nejdůležitějšímu tématu – otázce židovství a holocaustu.
Jak jsme se už zmínili, explicitně Pavel o těchto věcech příliš mnoho důkazů nepodává. Nenajdeme tu reportážní úryvky z hrůzy dobytčáků plných Židů, ani o neúprosném čekání na smrt v plynu. Co ale Pavel mistrně dokázal, bylo jakési mimochodné připomínání, co se kolem děje, jaké také mohly být osudy Židů. Tak například shrnuje osudy svých příbuzných, již emigrovali do Kanady: „Měli proti nám jednu velkou výhodu. Nikdo z nich nevyletěl plynovým komínem.“(16) Zde bychom se mohli na chvíli zastavit, a to konkrétně u vztažného zájmena nám. Jak známo, nikdo z úzké Pavlovy rodiny „plynovým komínem“ nevyletěl, Ota Pavel dokonce ani v koncentračním táboře nebyl. Můžeme tady vidět záměrnou snahu včlenění Pavla do široké komunity Židů, zejména těch, kteří selekci nepřežili; a také jakousi kritiku těch, kteří odešli a nezůstali se svými nejbližšími, nepomohli, nebyli jim oporou. Pavel ovšem musel vědět, že by nikomu prospěšní nebyli, sami by skončili v táboře a nejspíš i v plynu; jde tu spíš o exklamaci jeho vlastního traumatu z toho, že z výše naznačených důvodů nebyl do tábora poslán a nemohl tedy sdílet s blízkými jejich osud.
Částečně se dokonce snaží nalézt i mezi Němci odkaz lidství tak, jak je Pavel potřebuje; ale jako by vždy jen tuto možnost nadhodil, aby ji ihned udusil krutou realitou („Odešli a maminka, která už s tím měla zkušenosti, prohlásila, že se najdou ještě slušní Němci. (…) Druhý den jsme se dověděli, že tihle slušní Němci vystříleli v okolí ten den, kdy byli u nás, dvě židovský rodiny.“(17) ).
Nebo v titulní povídce Smrt krásných srnců otec Leo s Davidovou hvězdou v ruce křičí na psa Holana, aby s ním šel ulovit srnce pro své syny, kteří musí do Terezína: „Já jsem teďka žid a žádný buřty nemám. Sám bych nějaký potřeboval. Jsem žid a potřebuju pro mý báječný kluky maso a ty mi ho musíš opatřit!“(18)
Pokud se Pavel zříká jakýchkoli přepjatých komentářů, emocí apod., pak na jediném místě tak učinit nemohl, a je to přesně to místo, kde se potřebuje identifikovat s celou komunitou, ne jen s vlastní rodinou. Na začátku Kaprů pro wehrmacht reportážně vzpomíná na vypálené Lidice: „Ale Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, (…) My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček černej hákovej kříž.“(19)
Ota Pavel vidí ve svém židovství hlavně nespravedlnost, a to nejen v tom smyslu, proč si Hitler vybral zrovna je, ale zejména v tom, že když už si je vybral, proč si nevybral i jeho. Proč musel zdrceně přihlížet, jak trpí jeho nejmilovanější. Proto možná nenajdeme v jeho povídkách tolik patosu, jak bychom čekali, a když už přeci jen k nějakému uhne, není to samoúčelné. Není to možná literární, ale naprosto tak vystihuje svou duši.
Dominik Melichar
Poznámky:
(1) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 63
(2) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 64
(3) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 72
(4) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 67
(5) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 69
(6) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 64
(7) Svozil, Bohumil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha, 2003, str. 182
(8) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 98
(9) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 61
(10) Svozil, Bohumil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha, 2003, str. 191
(11) tamtéž
(12) Svozil, Bohumil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha, 2003, str. 171–172
(13) Svozil, Bohumil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha, 2003, str. 183
(14) tamtéž
(15) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 64
(16) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 97
(17) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 68–69
(18) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 55
(19) Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby: Praha, 1981, str. 66
Použitá literatura
Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby (Praha: Olympia, 1981), 267 s.
Svozil, Bohumil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla (Praha: Akropolis, 2003), 235 s.
(4. 1. 2012, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2012
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3150