Vládci světa mezi lidojedy
Poslední putování se Zdeňkem ŠmídemDominik Melichar
Kdybyste nevěděli, jak se chodí po horách, popř. jak se udržet nad vodou, máte několik možností, co s tím udělat. Můžete zajít mezi folkáče, najít tu nejkrásnější holku (mohla by se třeba jmenovat Ofélie) a zeptat se přímo jí. A nebo si přečíst pár řádek z jakékoli další knihy Zdeňka Šmída. V ten moment se však zaručeně ztratíte... ve vodě, na souši i v džungli. Ale proč byste se neztratili, že? A proč byste se nesušili a nezmrazili a vůbec, proč byste se neděsili? Když se nakonec můžete vždycky vrátit… tak jako v poslední Šmídově knize Tanec lovců lebek aneb proč bychom se nevrátili. Vždyť jak by mohlo být doma nejlíp, kdybyste nevěděli, že je všude taky dobře?
Tentokrát se Zdeněk Šmíd (a už doopravdy naposledy, neboť spisovatel v dubnu 2011 zemřel… jak jinak než při šnorchlování na Seychelách) i s celou partou vydal na daleké Borneo, do Malajsie, Singapuru a Thajska.
Šmíd svá vyprávění již tradičně začíná posezením u Sumce; jednou na verandě, jindy v zimní zahradě. Tentokrát tedy v zahradě celá parta – Sumec, Keny, Bongo, Lída, Lucie a sám autor – pojídajíc vošouchy znovu přemýšlí, kam by ve svém pokročilém věku ještě vyrazila. Nakonec si nechají od autora celou první polovinu knihy vyprávět o tom, jak před sedmnácti lety navštívil Malajsii a Singapur, co všechno tam zažil, jak je v Singapuru čisto a jak jsou Malajky nejkrásnější holky (samozřejmě hned po Češkách). Když dovyprávěl, „zbytek kamarádů dojedl vošouchy a zadumaně čekal.“ „Z vašeho ticha mi zaléhá v uších,“ řekl vypravěč. „Ohó,“ prohlásil Bongo a bylo jasné, že se jede na Borneo. A už následovala Kuala Lumpur, bornejští lidojedi, hadi, opice, džungle, Langkawi, hindské legendy, jávská pedikůra, Bangkok, thajské prostitutky a spousty dalšího viděného, ale i neviděného.
Šmídovo vyprávění je specifické tím, že ač je jeho postavám kolem sedmdesáti let, stále si počínají jako dvacetiletí junáci. Jejich dialogy jsou plné energie, humoru a mladického zápalu, a kdyby se do nich občas nepromítla slova jako „v našem věku?“, „bolavá záda“ apod., mysleli byste, že od jejich první soulodě v roce 1979 (Proč bychom se netopili) uběhlo jen pár měsíců. Klasické šmídovské vyprávění je v první polovině knihy proloženo ještě dalšími dvěma texty. Jedním Šmíd tradičně doplňuje příběh o historicko-politicko-geografický kontext, jejž ovšem umně oprošťuje od suchopárných výčtů, dat apod.; i s ním pracuje vtipně, prokládaje jej všelijakými komentáři a dovětky (jako když se vyjadřuje k politické struktuře Malajsie: „Nechtěl bych být malajským školákem, který se to všechno musí učit.“). A druhým jsou komentáře kamarádů, kteří od vošouchů glosují stereotypy o Asiatech, jejich vztazích k zbytku světa atd. Jeden příklad za všechny: přátelé se vyjadřují k tomu, kdo je nejhezčí, nejchytřejší atp., jestli žlutí, černí, bílí a jánevímjacíještě. Sumec vše shrnul tak, že nejhezčí chlapi jsou černoši a nejhezčí holky „ty nažloutlý a žlutý“. A že běloši nejsou ani nejhezčí, ani nejchytřejší, ani nejsilnější, ani nijak zvlášť šikovní. „Takže k čemu jsme vlastně dobrý? Je to úplně jasný. Jsme uzpůsobený k tomu, abysme vládli světu.“
Sympatické je, že Šmíd nekrní ve světě 70. let a nebojí se tepat (s humorem sobě vlastním) do problému rasismu, AIDS, terorismu nebo třeba náboženství. Jeho oblíbená perspektiva malého Středoevropana nabízí veselou směs vzdělané nevědomosti a selského rozumu, která nabízí trochu jiný pohled na obvyklé palctitulkové výkřiky nejen bulvárních novin.
Salingerovo „žiju, abych psal“ si Šmíd přeložil po svém. Žiju a pak píšu! Svůj dar vyprávět neměl zapotřebí zakrývat balicím papírem symbolismu, snových vizí a podobných obezliček „vysoké literatury“. Pokud se nic z toho, co napsal, ve skutečnosti nestalo, nevadí. Pokud ano, tím lépe pro něj a pro jeho přátele. Závidět můžeme tak jako tak. A ještě raději se začíst do skvěle vystavěného vyprávění, které zaručeně pobaví, a pokud budete chtít, tak i poučí.
Dominik Melichar
Šmíd, Zdeněk: Tanec lovců lebek aneb proč bychom se nevrátili. Praha – Litomyšl: Paseka 2011. 220 stran.
(26. 12. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3149