Folkaři a kotlíkáři
Odkud bere inspiraci dnešní generace písničkářů a kdo je to kotlíkář?Ladislav Vitouš
Abych se dozvěděl něco o současném písničkářském světě, rozhodl jsem se vyrazit přímo do srdce nezávislé folkové scény na jeden z koncertů Večera jiného folku.
Říjen předvádí jeden ze svých posledních teplých večerů a já s půlhodinovým zpožděním dorážím do útulného klubu nedaleko Malostranského náměstí. Kličkuji mezi lidmi a mizím v malém sále, kde postávají roztroušení fanoušci a zaujatě poslouchají hudbu linoucí se z reproduktorů.
Na pódiu sedí mladík s akustickou kytarou, na sobě flanelovou košili. Ale kdo by čekal zálesáckou píseň nebo zadumaný protestsong, ten by odešel s nepořízenou. Mladý hudebník zpívá anglicky cosi o svém „baby" a hlasem překonává kdejakého popového zpěváka.
Ale to už zahlédnu povědomou tvář člověka, kterého jsem doteď znal jen z e-mailu a několika nepříliš názorných fotografií.
Parta přátel, se kterými jsem se ten večer sešel, je spojena především velkým zájmem o hudbu, konkrétněji o současný folk. Už třetím rokem pořádají seriál akcí s názvem Večer jiného folku. Na každém z „Večerů“ se vedle hvězd nezávislé folkové scény a neznámých (ale většinou talentovaných) mladých písničkářů představují také známé kapely nejrůznějších žánrů v netradičních akustických sestavách. Všichni také sami vystupují jako písničkáři.
V jejich společnosti jsem za naprostého laika. Z hlavy dokážu vyjmenovat Karla Kryla nebo Jarka Nohavicu, matně mi také něco říkají jména jako Jiří Dědeček, či Jan Burian. Jenže to už je zavedená generace hudebníků, vedle které už vzniká generace další. A ta je překvapivě různorodá. Zatímco na jedné straně jsou mladí Plíhalové, Wabi Daňkové a Krylové, na druhé straně stojí písničkáři, se kterými dnes sedím u stolu – říkají si indie-folkaři.
„Víš, lidi, co choděj na kotlíkáře, by na nás nikdy nepřišli a naopak,“ vysvětlují mi. Už se začínám ztrácet. Kdo jsou proboha kotlíkáři?
„Kotlíkáři jsou ty, co hrajou u táboráku Áčko, Géčko a Déčko a vaří si přitom polívku v ešusu,“ říká ten nejupovídanější z nich s laskavou nadsázkou.
„A jejich hlavní problém je, že se neumí oblíkat,“ dodává žertem další mladý písničkář, který právě přibyl k našemu stolu, „ale to tam nepiš!“
Během živého hovoru se mi začínají odkrývat i další rozdíly mezi „nezávislými“ písničkáři a těmi tradičními, o kterých se tu dnes nemluví jinak než jako o kotlíkářích. Zatímco vyznavači tradičního folku nedají dopustit na „španělku“, případně harmoniku či akordeon, ti druzí se nebojí experimentovat se zvukovými efekty, používat midi-klávesy a další moderní nástroje. Snad je to také proto, že inspiraci neberou pouze z české písničkářské tradice, ale hlavně ze západní folkové scény. To se zase projevuje mimo jiné v tom, že mnoho z nich volí pro zpěv raději angličtinu než češtinu.
I když naoko mezi oběma skupinami panuje rivalita, zjišťuji, že se mnozí z nich vzájemně znají a vycházejí spolu často velmi přátelsky. Přeci jen jdou podél stejné řeky. Každý z táborů však po svém vlastním břehu.
„My chcem lidem ukázat, že písničkařina není jen Rosa na kolejích. Prostě to chcem dělat jinak, tak, jak to cejtíme my,“ vysvětlují mi už poněkolikáté.
Zatím spíš jen sedím a zaujatě poslouchám – mí společníci jsou nadmíru výřeční a já sotva stačím lapat informace. Jedna věc mi však pořád vrtá hlavou, a kromě toho mi to přijde jako zajímavá otázka. Vylovím z paměti jména Karla Kryla a Vlasty Třešňáka a ptám se, jestli se v dnešním písničkářství nechybí trocha té tehdejší bojovnosti a jestli se náhodou neztrácí obsah na úkor formy a experimentování.
Všichni protestují.
„Já například bojuju proti sobě,“ říká ještě na odchodu jeden z hudebníků a rychle vysvětluje: „zatímco dřív písničkáři mluvili o problémech celý společnosti, dneska mluví hlavně o svých problémech,“ říká a zdůrazňuje slovo „svých“. Nezbývá mi než souhlasně přikývnout a popřát mu šťastnou cestu domů.
Ručičky hodin se sunou ke druhé hodině ranní a teplý říjnový večer se přehoupl v mrazivou říjnovou noc. Přesto však přešlapuji na tramvajovém ostrůvku naprosto spokojeně. Vracím se domů nejen plný nových informací a dojmů, ale také obohacen o poznání dalších výborných hudebníků, které si můžu s chutí poslechnout.
Ladislav Vitouš
WWW: www.vecerjinehofolku.cz
Večer jiného folku 18. A-Studio Rubín, Praha 24. 10. 2011.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(Praha, 25. 10. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3090