Aby to čert spral
Dominik Melichar
Určitě jste o tom slyšeli: divadlo Komedie končí a pražský radní pro kulturu se vyjádřil v tom smyslu, že provozovat divadlo je stejné jako péct rohlíky... tak zkusme takový experiment:
čert, kniha, voda, růže, mléko, letět
Šest slov, která mě napadla ve vlaku cestou do Brna přesně po tom, co jsem napsal: zkusme takový experiment. Tak se do toho pusťme.
Čert se trochu vymyká, co říkáte? Jediné jednoslabičné slovo, jediná pohyblivá bytost, nadto pohádková, vymyšlená. Proč mě napadlo jako první? A proč v závislosti na slově experiment a na takové situaci, jaká v kupé zrovna byla (má čtoucí dívka po levici a tři mladí pánové se sluchátky; nikdo nejevící o mého čerta sebemenší zájem)?
A pak do čerta vstoupila kniha. A nebo čert vstoupil do knihy? A nebo z ní odešel a teď se chce vrátit? A nevzal si prostě jen velkou obrázkovou knížku o vodě, protože se na nějaké čertí anarchistické schůzi dozvěděl, že VODA existuje? Tolik modré v životě neviděl. Tedy... nikdy vlastně žádnou modrou neviděl. A teď si představte, že ten čert na základě nových hydrologických znalostí zasadí uprostřed pekla růži. Kam ten fikční svět spěje? A kam spěje náš svět? Má být růže – potomek průkopnických ovšem sebevražedných snah – symbolem lidské identity, která si jako Indiana Jones běhá po světě a chytit ji je snadné asi jako říct babičce, že už opravdu, ale opravdu babi, já už fakt nemůžu... nechci už knedlík, už jsem jich sněd nejmíň kýbl. Ale zpět...
A nebo je jen estetickou manýrou autora, která jen tiše vzdychá: nadinterpretuj mě, nadinterpretuj mě! a za rohem se nám poťouchle posmívá?
My už ale dnes s naprostou jistotou můžeme říct, že je to všechno jinak, neboť jsme odhalili vertikální kontext s matčiným prsem, jakožto freudovsko-marxistickým symbolem potřeby krásy. Dítě ssající mléko – skřivan probodávající si srdce trnem růže. Obětováním své krve na oltář krásy dostal konečně skřivan křídla. Ta pravá křídla. Obětováním své identity ve prospěch identity latentní dostal i čert křídla. (Na červené býky prosím zapomeňte!)
Básník se dnes a denně bodá trnem růže do srdce. Činí tak (jakkoli se to Šaldovi nelíbí) i další: spisovatelé, hudebníci, malíři... činí tak i čtenáři, posluchači, literární vědci... lidé s krví.
A pak přijde nějakej okravatovanej úředníček a řekne, že to celé je jako péct rohlíky! Opravdu uvažuju o tom, jestli nepřekopat Darwinovu teorii přirozeného výběru – neměli by se „chudokrevní“ izolovat od lidí? A nebo aspoň ty čerty na ně poslat...
Dominik Melichar
(23. 10. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3081