Dobrej biják!
Krátká zastavení v pražských kinechTereza Hýsková
Stahujeme, kopírujeme, vypalujeme. Rychle, levně, ilegálně. Ale taky pořád chodíme do kina. Chodíme na půlnoční premiéry, kultovní trháky i na operu. Chodíme sem na schůzky, pro umělecký zážitek nebo obdivovat herecké idoly. Někteří z nás chodí do kina pracovat, jiní si odpočinout a další jen zabíjet čas.
Já jsem takhle zabíjela čas, když jsem byla poprvé sama v Praze. Vlastně jsem tehdy byla i poprvé sama v kině. Zapadla jsem do Lucerny, kde právě hráli film Edith Piaf. Nevědouc, že se velká část biografie francouzské šansoniérky natáčela v České republice, zůstala jsem v jednu chvíli zírat s otevřenou pusou – celou scénu jsem před sebou měla dvakrát, na plátně a před ním.
Kino v paláci Lucerna bylo založeno v roce 1909 a dnes je nejstarším promítajícím kinem v Čechách. Jeho interiér si svůj ráz zachoval natolik, že sem tvůrci mohli umístit děj dobového filmu. Ne všechna pražská kina měla takové štěstí. Pojďme se ve zkratce podívat na některá z těch, jež statečně odolávají konkurenci velkých multiplexů.
Na začátku 20. století doprovázel kouzelník Viktor Ponrepo svá vystoupení promítáním pohyblivých obrázků. Nakonec se vzdal kouzelnických triků a 15. září 1907 otevřel v Karlově ulici první stálé kino v Praze. Nechal si natočit úvodní znělku, v níž se divákům před začátkem promítání ukláněl. Tyto úklony byly později využívány při projekci filmů z fondu Národního filmového archivu. Právě promítací síň NFA dnes nese jméno Ponrepo. Nachází se v Bartolomějské ulici v Biu Konvikt, někdejším refektáři Konviktu. Zdejší sál byl významným kulturním centrem již v 18. století, v současné době nabízí filmové (povětšinou černobílé) projekce několikrát do týdne. Většina představení je ale přístupná pouze členům klubu Ponrepo.
Před první světovou válkou i během ní vznikaly v Praze další a další biografy. Některé byly zřizovány ve víceúčelových palácích, jakými jsou již zmiňovaná Lucerna nebo nedaleký Světozor. Kino Světozor poprvé promítalo v roce 1918, poté fungovalo jako kabaret a v padesátých letech obnovilo své původní poslání. Od roku 1968 krátce hostilo slavný projekt Kinoautomat, který se sem vrátil před čtyřmi lety. Dnes se kino soustředí zejména na projekce domácích i zahraničních uměleckých snímků a funguje v něm obchod Terryho ponožky, zaměřený na prodej artefaktů ze světa filmu.
Se Světozorem spolupracují další klubová kina – holešovické Bio Oko a žižkovské Aero. Slavnostního otevření Aera se v roce 1933 zúčastnila mj. Lída Baarová nebo Hugo Haas. Dnes toto kino kromě desítek titulů každý měsíc přináší i rozsáhlé retrospektivy režisérů a jednorázové projekce filmů, které nejsou v české distribuci. Mnohá promítání jsou doplněna přednáškami či jiným doprovodným programem. Aero připravuje také různé projekty, např. soutěž krátkých filmů Aerokraťas nebo vzdělávací program pro školy Aeroškola, který spoluorganizuje s oběma bratrskými kiny.
Dramaturgie kina Bio Oko, založeného v roce 1940, je podobně jako ve Světozoru a Aeru zaměřená na artové filmy. Nově přináší také pravidelně se opakující programové bloky s netradičním zaměřením – promítání pro rodiče s malými dětmi, seriálové maratony nebo večery bollywoodských filmů. Interiér kinosálu se pyšní unikátní kompozicí sedaček designéra Martina Velčovského. Jejich uspořádání dovoluje na příslušné projekce vytvořit místa pro kočárky, kromě několika původních sedaček zde najdeme také plážová lehátka, sedací vaky a karosérie automobilů.
Další z pražských kin pro „náročného diváka“, které ale kombinuje artovou produkci s mainstreamovou, je kino Atlas, jehož historie sahá do 40. let minulého století. Kinosál je umístěn v podzemí funkcionalistické budovy bývalého bankovního domu Atlas na Florenci. Kino bylo zcela zničeno při povodních v roce 2002, ale od roku 2005 je opět v provozu a jako jediné v republice je vybaveno unikátní zrcadlovou projekční technologií.
Za zmínku by jistě stála i mnohá jiná kina – kupříkladu Modřanský biograf, kino Mat, Evald nebo Ořechovka. Pro informace o nich i dalších, která přežívají éru multikin a stahování, mohu odkázat na webovou stránku kinavpraze.cz.
Tereza Hýsková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(8. 4. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3039