Dějiny filmového strachu v kostce
Drobné pozastavení nad milníky hororové kinematografieFilip klouček
V dnešní době si se slovem horor většina lidí patrně asociuje nenáročný efektní spektákl, jehož primárním cílem je prostřednictvím televizních obrazovek či plátna nejbližšího multikina vyplnit přebytečné dvě hodiny divákova volného času (a samozřejmě si za to nechat patřičně zaplatit). Smířeného konzumenta (nejen) hollywoodských letních hororových "trháků" dnes pravděpodobně ani nenapadne, že před devadesáti lety horory běžně zanechávaly dodnes patrné "šrámy" v globálních dějinách kinematografie, ba i v samotném pojetí filmu jako uměleckého díla. Právě tato postupná divergence významu (a vnímání) hororového filmu byla podnětem k sesumírování jeho základních milníků.
Hororový žánr si v kinematografii našel místo hned na počátku její historie. Už Georges Méliès v několika svých skečích (např. Le Manoir du diable, 1896) uplatňoval jisté hororové prvky, byť spíše v oblasti tématiky. Brzy byl následován dalšími filmaři a mezi lety 1898 a 1910 měla prakticky každá filmová společnost (od Pathé Frères po Vitagraph Company of America) na kontě nějaký krátkometrážní hororový příspěvek.
Pravý rozmach hororu ale přišel až ve 20. letech pod vlajkami německého expresionismu. Hned na počátku dekády (1920) vytvořil Robert Wiene první kanonický horor a zároveň první expresionistické filmové dílo: Kabinet doktora Caligariho, zasazený do pokřivených kulis vytvořených členy avantgardní skupiny Der Sturm. Specifická atmosféra filmu byla umocněna bizarní hrou s šerosvitem a výrazným líčením herců. Anemický somnambul Cesare v podání Conrada Veidta je dodnes notoricky známou postavou němého filmu.
Dva roky po manifestačním Kabinetu doktora Caligariho spatřilo světlo (či snad tmu) světa další nesmrtelné hororové dílo: Upír Nosferatu, opus magnum Friedricha W. Murnaua. Všudypřítomný stín hraběte Orloka (Max Schreck) nás děsí dodnes, stáří hraje spíše v jeho prospěch (dobovou kritikou byl paradoxně přijat velmi vlažně). Wiene ještě ve dvacátých letech do hororového kánonu přidal Orlakovy ruce, Murnau Fausta.
Horor ale nerozkvétal jen v meziválečném Německu. Čarodějnictví v průběhu věků B. Christensena, film ve švédsko-dánské koprodukci, je dnes rovněž kultovní. V americkém hororu 20. let udával krok především Tod Browning (Alonzo, muž bez rukou; Příšerné stíny). Snad jen Fantom opery R. Juliana mu zdařile konkuroval. Hlavní role všech tří filmů ztvárnil proslulý Lon Chaney.
Ve 30. letech měl Hollywood na natáčení hororů monopol. V módě byly filmové adaptace klasických literárních hororů. Plátna ovládala dvojice herců - Bela Lugosi a Boris Karloff. Tod Browning natočil své dva nejdůležitější horory: Draculu a Zrůdy. Lugosi dal postavě hraběte Draculy aristokratickou eleganci a odměřenost - atributy, které na něm ulpěly dodnes.
Boris Karloff ztvárnil Frankensteina ve stejnojmenné adaptaci románu Mary Shelleyové, natočené J. Whalem. Mamoulianovo zpracování Stevensonova Dr. Jekylla a pana Hydea z počátku 30. let nebylo první ani poslední, ale nejzdařilejší patrně ano. Bílá zombie Victora Halperina přinesla do hororu nové monstrum – zombii.
Z evropské kinematografie zmíním alespoň symbolistického Upíra režiséra Carla Theodora Dreyera, enfant terrible evropské kinematografie první půlky 20. století.
Ve 40. letech hororový film příliš nevzkvétal - hororem se stala realita a nebyl důvod tento stav umocňovat na filmovém plátně.
Reflexe války a důraz na sociální tématiku v kinematografii převládaly i v první půli 50. let. Od jejich druhé poloviny zhruba do začátku 70. let zaplavovala hororovou scénu lavina filmů britské produkční společnosti Hammer, ač globálně poměrně zdařilých, bohužel i dosti jednolitých.
Talentovaní filmaři různých generací obohatili horor 60. let - Alfred Hitchcock natočil filmový milník Psycho a o něco méně zdařilé Ptáky, Roman Polanski přidal dva kultovní horory: Rosemary má děťátko a Hnus, Ingmar Bergman pak poetickou psychologickou studii Hodina vlků. George A. Romero natočil dodnes vlivný horor Noc oživlých mrtvol - ve stejném roce (1968), kdy Juraj Herz zfilmoval Spalovače mrtvol Ladislava Fukse.
Zlaté období zažil hororový žánr v 70. letech. Na piedestalu jednoznačně stojí Vymítač ďábla W. Friedkina (1974), Přichází Satan! R. Donnera (1976) a první Vetřelec Ridleyho Scotta (1979). Vysvobození J. Boormana s hvězdným obsazením (Jon Voight, Burt Reynolds) položilo základy dodnes oblíbeného subžánru hixploitation, jehož základním principem je střet „civilizovaného“ městského člověka s nehostinným přírodním prostředím a jeho domorodci, které graduje v boj o holý život.
Toto téma později (v 80. letech) rozváděla do extrému série italských kanibalských filmů, které zároveň zaktualizovaly pojem přípustnosti. Za všechny jmenujme Kanibaly R. Deodata, kolem kterých se hned po jejich uvedení rozpoutala snad nejrozporuplnější debata v dějinách hororu. Film byl odsuzován pro nehrané zabíjení zvířat (původně kolem něj dokonce koloval mýtus, že i samotné zavraždění herců kanibaly bylo reálné).
Spielbergovy Čelisti na čas prolomily rekord v celosvětových tržbách a italští mistři hororu jako Dario Argento (Suspiria) nebo Lucio Fulci (Zvuky temna) byli v plné síle. Popularitě se těšila také vlna zombie filmů a slasherů („vyvražďovaček“) jako Halloween nebo Texaský masakr motorovou pilou. Herzogův remake Nosferatu přinesl hlavně fenomenální výkon Klause Kinského v roli upírského hraběte. Ani čeští filmaři nestáli během hororové vlny 70. let v pozadí. Nejreprezentativnějšími domácími počiny byl Čarodějův učeň Karla Zemana či poetická adaptace Nezvalovy Valerie a týdne divů (Jaromil Jireš). Rok 1980 dal vzniknout dnes již pozapomenuté, avšak stále úchvatné hororové pohádce Mrňous a čarodějnice, skvěle namluvené Marií Rosůlkovou.
Neméně plodná byla také 80. léta. Kubrickova adaptace Kingova Osvícení se brzy stala jedním z vrcholů hororové tvorby. Své neochvějné místo v síni slávy má také série Evil Dead Sama Raimiho, stylová kombinace nejhrubšího násilí se strohými hláškami, jež mezi výstřely z brokovnice a řezy motorovou pilou cedí z úst nezapomenutelný Bruce Campbell - ikona hororů 80. let.
Velký úspěch sklidila Věc Johna Carpentera a vznikly první díly "ság" Hellraiser, Noční můra z Elm Street či Pátek třináctého. Opomenout nelze ani Parkerův mysteriózní thriller Angel Heart, v němž předvedl svou "životní roli" poměrně mladý Mickey Rourke.
Nastolený trend hororových filmů jako masové zábavy pokračoval i v 90. letech, po kvalitativní stránce však zaznamenal určitý úpadek. Dobré horory samozřejmě vznikaly nadále – za všechny jmenujme například Mlčení jehňátek, Jakubův žebřík, splatter (subžánr, v němž je přehnaně, až komicky zobrazováno násilí) Braindead, Coppolovu verzi Draculy, famózní Záhadu Blair Witch (originálně zpracovaný horor s velice sugestivní atmosférou a autentickým znázorněním strachu) nebo první japonský Kruh, jenž nastartoval vlnu asijských duchařských filmů a jejich amerických remaků.
Vznikly i dva kultovní hororové seriály: Království Larse von Triera a Městečko Twin Peaks Davida Lynche.
Horor 21. století se zatím nese v duchu lukrativního remakování starších hitů, kina jsou zavalována americkými blockbustery a na DVD vychází ročně několik desítek až stovek obskurních druhořadých slátanin. Tyto stojaté vody jsou občas rozbouřeny nějakým překvapivým počinem, jako byl francouzsko-americký Dead End, španělský REC nebo britský Pád do Tmy, zřídka i nějakým zdařilejším remakem (Úsvit mrtvých; Hory mají oči).
Můžeme snad jen doufat, že se situace v budoucnu změní a horor se opět vymaní z područí fabrik na konzumní zábavní průmysl.
Filip Klouček
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 5, 6 (49, 50), 26.4. 2011; Toto číslo vyšlo ke Studentské literárněvědné konferenci 2011: Kniha, filmový pás, internet, pořádané ÚČL AV
(6. 4. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3037