Na rakovinu prostě nemyslel
Zemřel spisovatel Arnošt Lustig, bylo mu 84 letEva Marková
O některých zprávách víte, že musí přijít, ale odmítáte nad nimi přemýšlet. Arnošta Lustiga posledních pět let trápila rakovina mízních uzlin, on však stále doufal, že se uzdraví. Nejen on, ale i jeho blízcí a jeho obdivovatelé o tuto naději přišli 26. února 2011.
Pípá smska. „Evi, budeš mít práci. Zemřel pan Lustig.“ Prozřetelně vypínám zvuk mobilního telefonu, nechci budit ostatní. Slunné ráno v Jizerských horách jako metafora pocitu, který jsem měla ze setkání s Arnoštem Lustigem. Zatímco zapínám počítač, přicházejí další smsky potvrzující zprávu, kterou se mi vůbec nechce zveřejňovat…
Arnošt Lustig se narodil 21. 12. 1926, a protože ho z reálky kvůli židovskému původu vyloučili, vyučil se krejčím. V roce 1942 byl poslán do Terezína, následně prošel ještě několika koncentračními tábory, až se mu roku 1945 podařilo uprchnout z transportu smrti. Do konce války se pak ukrýval v Praze, od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, v letech 1948-1949 se jako zpravodaj účastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se oženil s Věrou Weistlitzovou, s níž měl dvě děti. Roku 1968 odešel do USA. Tam přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu, kde byl roku 1978 jmenován profesorem. Po návratu do Čech se dále věnoval literární činnosti, roku 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.
Já si s Arnoštem Lustigem spojuji mnoho svých poprvé. Jeho Nemilovaná byla první knihou tematizující život v terezínském ghettu a holocaust, kterou jsem četla. Byla to první kniha, při jejímž čtení jsem si uvědomila, že i spisovatel-muž zvládne ženskou, nebo spíš dívčí duši popsat a probádat.
První autorské čtení, jehož jsem se zúčastnila, bylo právě to Lustigovo. Tedy, ona to byla spíš beseda, během níž Lustig vyprávěl jeden příběh za druhým, skládal je jako pásmo a já jen zírala, s jakou lehkostí ze sebe sype moudra hodná tehdy téměř osmdesátiletého muže, již prokládá příběhy a slovy peprnějšími. Můj přítel byl tehdy doslova u vytržení: jak může někdo přežít koncentrák, psát knihy a zároveň být „normální"? A jak může ze starého pána doslova prýštit takové množství energie?
Takové otázky asi napadaly každého, kdo se s ním někdy setkal. Ostatně: i poslední rozloučení s Arnoštem Lustigem, které uspořádalo Centrum Franze Kafky 1. března 2011 na Novém židovském hřbitově v Praze, se neslo v duchu téměř radostného vzpomínání. Lustigovu památku uctili Markéta Mališová, ředitelka Centra Franze Kafky, manželé Eva a Petr Erbenovi, ministr kultury Jiří Besser či Přemysl Sobotka. Květinové dary poslalo mnoho osobností české kulturní a politické scény, mezi nimi i Václav Havel. Literární kritik Vladimír Karfík při této příležitosti připomněl jednu velmi důležitou věc, a to že Lustig byl „velkým evropským humanistou“, kterého celý život zajímal souboj dobra a zla nejen ve světě okolo nás, ale i v nás samých.
O Lustigově schopnosti prozkoumávat lidskou duši všemi prostředky, jež jsou spisovateli dány, svědčí i zařazování jeho knih do povinné četby a školních čítanek. Markéta Mališová vzpomněla, že Lustiga mrzel určitý nezájem literárních kritiků o jeho dílo. Trochu jsem se zastyděla: jako vedoucí redaktorka literární rubriky jednoho internetového magazínu jsem netlačila na redaktorku, která recenzovala Démanty noci. Arnošt Lustig už se zveřejnění této recenze nedočkal. Ale já vím, proč jsem na ni nepospíchala: přišlo mi samozřejmé, že Lustigovy knihy patří do „zlatého fondu české literatury“, takže jim nebylo nutné pomáhat narychlo psanou recenzí. Zaslouží si spíš zevrubnější a obsáhlejší rozbor.
Arnošt Lustig zemřel a česká kultura tak přišla o jednu ze svých osobností, ale zůstalo tu po něm jeho dílo, kterému bychom měli zůstat věrni, jak během vzpomínkového aktu podotkl Vladimír Karfík. Zdálo se, jako by Lustig vlastnil „návod na život“. Umřel ve chvíli, kdy měl rozepsanou knihu, další čekala na vydání a byl zamilovaný. Rád citoval větu Dity Saxové: „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ A to nemusí být špatné…
Eva Marková
(15. 3. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3002