Báseň a smrad a útržek hudby
Praha Bohumila HrabalaTomáš Pácalt
Kráčení. Kráčení s kámošem Prahou. Jsme chodci noci. Tím, že dopijeme lahváče, koupíme další. Z Vršovic směr Smíchov. Ze Smíchova směr Holešovice. Z Holešovic směr Libeň. Kecání. Kecání o holkách, kapelách, rodině… Nebo nekecání. Mlčení. Přemýšlení o sobě, o ní, o sobě… Jsme na Smíchově. Sezení v rozmlácených křeslech u popelnic. Kouření cigaret. Kráčení. Koukání. Koukání na pohybující se noční mraky, co vypadají jako netvoři. Koukání na sochy, které hází neskutečné stíny. Kráčení. Jsme v Holešovicích. Koukání. Koukání na město. Město je to místo. Město je místo, kde žijeme. Je inspirující. Jsme v Libni. Chci mluvit o Bohumilu Hrabalovi a jeho inspiraci Libní.
Místa mají svou poetiku. Mají své atmosféry. Energie, které nějak inspirují. Hnací síla míst... Jindřich Chalupecký, jako teoretik Skupiny 42, napsal: „Skutečností moderního malíře a básníka je prakticky město; jeho lidé, jeho dláždění, stojany jeho lamp, návěstí jeho krámů, jeho domy, schodiště, byty.“ Chalupecký ve své studii říká, že umělecké dílo by mělo vycházet z místa, kde umělec žije. A to je především město. Místo, kde žil Hrabal, bylo město. Praha. Konkrétně Libeň. Ta samozřejmě na některá jeho díla silně působila.
Bohumil Hrabal žil v Libni od roku 1950 až do roku 1973. Bydlel v ulici Na Hrázi 24. Jeho dům už dnes nestojí kvůli autobusovému nádraží, které je vlastně nevyužívané. Jedna strana ulice je nahrazena zdí, která na Hrabala upomíná. Zeď je dílem akademické malířky Svatošové. Je na ní zobrazený jeden pětimetrový Hrabal, jeho šestnáct koček a jeden jeho parádní psací stroj značky Perkeo.
V době, kdy Hrabal bydlel Na Hrázi, napsal velkou část své tvorby. Doklad Hrabalova života v Libni je patrný především z knih Svatby v domě a Něžný barbar. Znám Něžného barbara. A ta kniha dýchá Libní. Skládá se z útržkovitých příběhů. Fragmentů. Obrazů… Když se Bogan, Vladimír a Bondy U Horkých pomazávali pivem a byli u vytržení a říkali si „pivní frajeři“. A když se pak hádali o výběr kořalky, která bude odpovídat jejich „jsoucí mentální poloze.“ Když bydleli s Vladimírem Na Hrázi věčnosti a z nenávisti vůči sobě si postavili uprostřed pokoje zeď – ne nepodobnou té Berlínské, kterou pak, když se udobřovali, bourali za pití rumu a griotky… A všechny tyto minipříběhy se dějí mezi špinavými libeňskými ulicemi, které jsou díky Hrabalovu popisu krásné. Oxymóron, který baví. Ošklivost, která dojímá.
Nicméně Hrabal by už dnešní Libeň asi moc nepoznal. Jasně že je jiná. Místa jako ulice Na Hrázi, Automat Svět, restaurace U Horkých existují. Ale je to už skoro čtyřicet let, co zde Bohumil Hrabal žil. A velké tajemství je, že čas věci mění. Ne že by v Libni chyběla ta poetická špína a ošklivost. Ale je to jiná špína a ošklivost. Atmosféry nových obrovských skleněných baráků. Atmosféry supermarketů. Atmosféry neonů. Víc aut a více lidí…
Jedna z pro mě nejhezčích úvodních vět románu je z knihy Na Plechárně od Johna Steinbecka (překlad Martin Hilský): „Ulička Na Plechárně v kalifornském městě Monterey je báseň a smrad, randál a skřípění, záchvěv světla a útržek hudby a síla zvyku a stesk a sen.“
Libeň jako báseň a smrad a záchvěv světla. Jde o pohled na věc. O „koukání“. Města mají svou poetiku a své atmosféry. Důležité je ale i to zachycení. Jde o to si toho všimnout. Vidět to. Koukat na něco ošklivého, tragického a vidět v tom něco překvapivě krásného. Hrabal v tom byl docela dobrý, ne? A Libeň tak viděl.
Nedávno jsem tam byl, Na Hrázi věčnosti, kouknout se na jeho zeď, dát si pivko v Automatu Svět. Přirozeně, je to jiný než před čtyřiceti lety, ale když je „koukání“, tak i dnes to má v sobě jakousi báseň a smrad a útržek hudby.
Jo. Koukání. Ale taky kecání. Jo. O kecání tady taky jde. Kecání o holkách, o kapelách, o Hrabalovi, o tom, kdo vyhraje ligu… Kráčíme a koukáme na mraky. Jsme zpátky ve Vršovicích.
Bohumil Hrabal (1914–1997)
Na začátku Brňák. Pak Libeňák. Lidumil se srdcem jak továrna nebo důl. Pivkař. Umělec, jehož nástrojem jsou slova. Lidská slova vytlučená do psacího stroje značky Perkeo. Lidský muž. Kočičí muž. A také holubí muž…
Tomáš Pácalt
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(2. 12. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2958