Zastavení na cestě
Ladislav Vitouš
Otevřel jsem oči. Hotelový pokoj byl až nepřirozeně bílý, skoro to vypadalo, že všechny barvy vyšisovaly. Velkým oknem svítilo dovnitř slunce a prach se něžně snášel na velkou zelenou květinu na parapetu. Určitě se už chýlilo k poledni, ale tahle příliš jasná atmosféra mě uspávala. Ještě jsem se na chvíli zavrtal do peřin a zavřel oči. Vedle mne ležela dívka. Peřina se na její hrudi rytmicky zvedala, jak ve spánku dýchala. Částečky prachu vířily ve vzduchu a zářily v jasně bílém slunečním světle.
Vylezl jsem z postele a posadil se na židli, abych se oblékl. Až na trenky jsem byl nahý; židle mi příjemně chladila stehna. Natáhl jsem na sebe džíny a chřestění přezky pásku probudilo spící děvče. Otevřela svoje velké modré oči. Otočila se ke mně a já v těch očích četl otázku, na kterou jsem nemohl odpovědět. Lehce jsem se pousmál; v tom úsměvu se snad odráželo i lehké zahanbení. Rychle jsem se dooblékl, nedbaje toho vyčítavého pohledu. Snad se v něm i zaleskly slzy, snad se mi jen něco zdálo. Ještě než jsem odešel, vyslal jsem k ní jeden omluvný úsměv. Cestou jsem zašátral v kapsách po krabičce cigaret.
Na chodbě vládlo šero, ale i tady se zdálo, že se snad všechny barvy teplem roztekly a zde zůstal jen jejich matný otisk. Na stěnách byla zašlá tapeta s nejasným květinovým vzorem. Nad starým gaučem s ošoupaným koženým potahem, jediným kusem nábytku v celé chodbě, visel obraz s jednoduchou krajinkou. Přes obzor se z jednoho konce obrazu na druhý rozkládala louka a na ní stál jediný strom. Oblohou letělo ptačí hejno, a když jsem naklonil hlavu, zdálo se mi, že jsem v malbě zachytil pohyb ptačího křídla. Vedle pohovky stál, i přes zákaz kouření vyvedený na dřevěné tabulce, popelník přetékající nedopalky. Zapálil jsem si, abych si urovnal myšlenky. Natáhl jsem se na pohovku jako v psychoterapeutické ordinaci, potáhl z cigarety a pozoroval obraz. Z tohoto úhlu se ptačí hejno slilo málem do jediné tmavé skvrny. Hlavou se mi míhaly matné vzpomínky na dnešní noc. Jak ostře kontrastovala s tímhle vybledlým ránem. Večer na baru a pak…
Za skřípotu dveří se na chodbu vyloupl mladík s rozježenými blond vlasy, pod očima tmavé kruhy. Kývl jsem mu na pozdrav a on odpověděl stejným způsobem. Dopřál jsem si další dávku kouře z cigarety. Než se rozespale odšoural do koupelny, ještě mrkl na tabulku se zákazem kouření a spiklenecky se na mě usmál.
Začal jsem se znovu nořit do svých myšlenek, když se otevřely dveře mého pokoje. Dívka si stoupla nade mne, obdařila mě krátkým pohledem a dlouze se zadívala na obraz s ptáky. Posunul jsem se, aby si mohla sednout vedle. Ten pohyb byl neúměrně namáhavý, jako by na mně spočívala tíha všech výčitek, kterými se mě chystala zahrnout. Měkce dosedla na tmavou kůži gauče. Místo slov jen upřela svoje oči do těch mých, jako kdyby nemohla mluvit. Jen mě drtila tisíci otázek, které jí líně pluly bělmem očí. Odvrátil jsem zrak, upřeně sledoval špičky svých bot a kouřil zbytek cigarety. Byl bych vykouřil i filtr, dokud by nedopalek nezačal pálit kůži mých prstů, ale ona lehce vyprostila vajgl z mé ruky a zhasila ho v popelníku. Objala mě svou lehkou, dlouhou rukou. Z koupelny vyrazil blonďatý kluk, s vlasy již učesanými. Pobaveně na mě pohlédl vědoucím zrakem, ale jeho pohled nebyl nijak výsměšný. Jenže mě naprosto nezajímal. Právě jsem hořel pod dotykem její dlaně. Přitiskla se ke mně lehce, ale pevně a rozhodně. Chtěl jsem se odtáhnout, ale zmrazila mě pohledem. Něco se ve mně zlomilo. A nemohla za to ta noc, ani její krása, mohlo za to její mlčení a nekonečně hluboké oči.
Parkoviště bylo pokryté horkým bílým prachem. Každý krok zvedl malý prašný vír. Oči mi před ostrým sluncem chránil klobouk, po čele mi stékaly kapky potu. Usadil jsem se do auta a zapnul klimatizaci. Pružně se vyhoupla na sedadlo spolujezdce.
Ještě včera jsem přijížděl sám, teď vedle mne seděla dívka, jejíž jméno jsem zapomněl pět minut potom, co mi ho řekla. Než jsme vyšli z hotelu, posnídali jsme míchaná vajíčka a kávu. Ona se rozpovídala, ale já se nezmohl na slovo; vykouřil jsem další dvě cigarety. Všechno jsem samozřejmě platil já.
Ladislav Vitouš (21)
Literární nadšenec toho času žijící v Praze. Studuje třetím rokem bohemistiku na FF UK. Každoročně se účastní Slam Poetry s naivní vírou ve své vítězství.
Při psaní rád experimentuje jak s různými literárními styly a žánry, tak se všemi možnými druhy drog. Ke dnešnímu dni připsal své autorství více než stovce básní a pětatřiceti povídkám.
(30. 11. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2943