První dáma české novořečtiny

Rozhovor s Růženou Dostálovou

Kateřina Frontzová

Sedím naproti paní maličké vzrůstem, ale vědomostmi a zkušeností všechny kolem sebe převyšující. Přestože tušíte, že nikdy nedosáhnete takové moudrosti, vedle paní profesorky Dostálové se necítíte méněcenně. Působí velice skromně a její přívětivost je bezmezná. A když mi odpoví na poslední otázku, pochopím, kde se v ní bere ten věčný optimismus a elán, který by jí mohl kdekdo závidět…
Mohla byste našim čtenářům stručně nastínit vývoj řeckého jazyka a přiblížit jim, jaký je rozdíl mezi starořečtinou a novořečtinou?
Řečtina je nejstarší písemně zachovaný jazyk v Evropské unii nebo v evropských jazycích vůbec. Počítáme-li mykénské nápisy, tak je to už 3000 let, a některá slova najdeme už u Homéra – některá jsou stejná jako v dnešní řečtině, jen se jinak vyslovují. Změnila se tedy hlavně výslovnost, a samozřejmě se zjednodušila i gramatika. Novořečtina se blíží moderním jazykům jako je angličtina, němčina, francouzština. Ztrácí se genitiv, nemá dativ, používá předložky k vyjádření pádu.

Vystudovala jste klasickou filologii a novořečtinu na FF UK, ale původně jste začala studovat jinou školu…
Maturovala jsem v roce 1943, takže dva roky ještě byly zavřené vysoké školy. Potom se mi zdálo, že bych se měla věnovat spíše praktickému životu, a začala jsem studovat na Vysoké škole obchodní, protože to byla první vysoká škola, která se po válce otevřela. Pak jsem jednou v sobotu v Praze viděla na hlavní budově Filozofické fakulty oznámení, že docent Vysoký čte s posluchači starověké tragiky, tak jsem si říkala: Oni si tady budou číst tragiky a já budu počítat nějaké kontokorenty, o kterých ani nevím, co to je.

Jak jste se tedy od studia obchodní školy dostala ke studiu klasické filologie a posléze novořečtiny?
Tenkrát se snadno přestoupilo z jednoho oboru na druhý. Ten první semestr se lidé ještě vraceli třeba z koncetračních táborů – i mezi našimi kolegy byli – to byl mimořádný letní semestr, pořád přibývali noví posluchači, kromě toho nás na té čisté klasické filologii (to je latina a stará řečtina) bylo stejně jenom deset už tenkrát. Absolvovala jsem klasické gymnázium ještě se starou řečtinou a měli jsme – alespoň já jsem měla – dojem, že do prvních státnic všechno umím a že už nemusím nic dělat.
A k té nové řečtině - když sem po občanské válce v Řecku přijelo asi 3 800 řeckých dětí, bylo s nimi málo učitelů, většinou je opatrovaly jenom o něco starší dívky, a vedení – dnes bychom řekli řecké menšiny - rozhodlo, že se pro ně mají na Filozofické fakultě v Praze připravit učitelé. Nejdřív tady byl nějaký docent Papas. Byl právník, zabýval se byzantským právem. A ten tady učil novořečtinu, ale ta byla jen jako doplňkový tříletý obor, většinou k ruštině (tedy všichni měli ruštinu). A tady začaly řecké děti studovat samozřejmě až po několika letech, když maturovali na našich školách. Dodnes se s některými z nich stýkám, co jsem tenkrát začala učit.

Někteří lidé si myslí, že nemá smysl učit se jazyk malého evropského národa. Jak byste argumentovala proti tomuto názoru? Proč se tedy novořečtinu učit?
No, jinak bychom si museli myslet, že nemá smysl učit se ani češtinu. Řeků je deset milionů, stejně jako Čechů v ČR, a zato jich sedm milionů žije v zahraničí. Pan řecký velvyslanec mi řekl, že po Židech mají Řekové největší diasporu v zahraničí – v Austrálii, v Kanadě, v Americe. I z literatury víme, že často nějaký Řek z nějaké řecké vesnice odešel pracovat do Ameriky a na stáří se vrátil, bral důchod z Ameriky a říkali mu „amerikános“. Když náš druhý učitel, pan Papadopulos, poprvé směl zase navštívit Řecko, poněvadž oni ti emigranti tam nesměli jezdit, a potkal po letech nějakého známého, ten ho vítal a říkal: „Tak ty jsi přijel z Ameriky…“.

Co vám přinesla schopnost mluvit řecky a co četba starořeckých textů v originále?
Každý text v originále dává člověku víc než číst ho v překladu, pokud ten jazyk umí. Spolupracovala jsem pak s nakladatelstvím Odeon a psala jsem nejdřív doslovy, a potom jsem i překládala některé věci z novořečtiny. A samozřejmě se zdejšími Řeky, s tou další generací, se člověk brzy domluvil lépe česky než řecky. Jeden z těch Řeků, co sem přišel, když mu byly čtyři roky, a odešel, když mu bylo čtyřicet, pracoval v brněnské televizi, vystudoval tady FAMU. Ten mi vždycky říká: „Bylo to takové přechodné. Zbylo tady tři a půl tisíce Řeků a ti se už rozplynou ve většině.“

Jak jste již částečně zmínila, přeložila jste řadu děl antické, byzantské a novořecké literatury. Máte představu o počtu vámi přeložených knih?
Ne, to ani moc ne. Ale zase jich není tolik, abych si to nepamatovala. Odeon vydával takovou řadu byzantských historiků, mělo jich tam být osm, aby pokryli dějiny od začátku byzantských dějin do obsazení Cařihradu Osmany. Chybí jeden svazek, ten už jsme nestačili dodělat. Potom jsem překládala nějaké básně. A nedávno mě požádala redakce časopisu Prostor Zlín, který vydává Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně – má to čtyři čísla ročně – o překlad ukázek čtyř nejvýznamnějších řeckých básníků 20. století.

Dáváte osobně přednost překladu prózy nebo poezie? Myslíte si, že je poezie nepřeložitelná?
Ne. V řečtině bych dala vždycky přednost poezii, poněvadž se domnívám, že je hezčí a lepší než próza. Z prózy je nejvíc známý Kazantzakis, teď se v Řecku na žádost příbuzných vytvořila nějaká komise, která ho má znovu vydávat a dbát o překlady. Jinak toho až tak moc není, bez čeho by se evropská literatura neobešla. A potom je to dnes jako u všech malých literatur – Řek, který žije v zahraničí, často publikuje nejdříve třeba anglicky nebo německy, a dodatečně to překládá do řečtiny, aby vůbec pronikl do evropské literatury.

Vzpomenete si na překlad, který byl pro Vás nejnáročnější?
Nejnáročnější byl z poezie Odysseas Elytis, poněvadž je to surrealistická poezie, a ta je sama o sobě těžko srozumitelná. Ale někteří Řekové mi děkovali za to, že si ho tady můžou přečíst česky.

Jakou knihu, respektive autora, byste doporučila pro seznámení se s novořeckou literaturou?
Doporučila bych, aby začal českými překlady, samozřejmě. Z prózy toho Kazantzakise, který byl i zfilmován a je světově známý. A z poezie nejvíce čtenářů získal Konstantin Kavafis, který začal psát první básně na konci 19. století. Z toho jsem přeložila výbor pro Mladou frontu a byl brzy úplně rozebraný.

Provázanost českého a řeckého kulturního prostředí je větší, než by asi většina lidí čekala. Známý je pobyt právě Kazantzakise na Božím Daru a jeho přátelství se skladatelem Bohuslavem Martinů. Je Vám však známý řecký autor, který by napsal něco o Čechách, nebo přímo o Praze?
Jannis Ritsos působil u nás v Československu, poněvadž byl levicově orientovaný. Dvakrát se tady léčil na severní Moravě. Vydal také výbor z české i slovenské poezie. Ten byl za vlády junty v Řecku spálen, takže se zachovalo jen málo exemplářů.

S Řeky je svázán Krnov a jiné pohraniční oblasti Čech. Je v Praze nějaké místo spojené s Řeckem?
Každý pátek se schází několik Řeků, co žije v Praze, v Krakovské ulici. Tam jedna řecká cestovní kancelář půjčuje místnost a promítají se tam řecké filmy. Jinak přímo místo spojené s Řeckem není. My ani nevíme, jestli Kazantzakis byl někdy v Praze, když žil na Božím Daru. Jeden ze zájemců o Řecko mi tvrdí, že někde viděl fotografii Kazantzakise před Chrámem sv. Víta, ale já jsem ji tedy neviděla a nenašla. Ale na Boží Dar i jeho paní, která vydala korespondenci, vzpomíná jako na nejšťastnější dobu života. Právě z její vydané korespondence jsem na to přišla, že tam Kazantzakis žil dohromady skoro tři roky. V takovém malém muzeu tam vystavili jeho bustu, kterou udělal pan Armutidis, poloŘek (matka Češka, otec Řek), ale poněvadž otec byl mechanik a byl pořád mimo domov, tak ačkoliv má takové pěkné řecké jméno, tak vůbec neumí řecky. Žije blízko Brna.

Máte obrovské zásluhy v budování česko-řeckých vztahů, udržujete kontakty s Velvyslanectvím Řecké republiky v Praze. Jak vidíte budoucnost česko-řeckých vztahů?
Řekla bych, že to záleží vždycky na tom vyslanci, který přijde, a ten může být politicky různě orientovaný. Když jsme připravovali Řecko-český slovník spolu s doktorem Nedělkou – to byl jeden řecký lektor nebo asistent, který se původně jmenoval Foltis Nedelkos, pak se přejmenoval na Teodora Nedělku – tak na vydání toho slovníku Řekové přispěli, ale vyslanec řekl, že je tam příliš mnoho slovanských slov, a museli jsme to poslat do Řecka na kontrolu. Jeden filolog tam ta slovanská slova vymýtil, ale bohužel nám neposlal jejich seznam, jenom poslal asi 2000 dalších řeckých slov, takže jsem se nedozvěděla, která slova to byla.

K čemu - v porovnání se staročeskými legendami, které mají charakter spíše historických pramenů - sloužily řecké mýty? Jaká byla jejich hlavní funkce?
Myslím, že mýty souvisely s řeckým náboženstvím a že sloužily k výchově občanů, ať už po stránce – dnes bychom řekli – náboženské, tak po stránce estetické. A v době klasicismu se potom rozšířily po celé Evropě.

Snad nejproduktivnějším motivem v moderní světové literatuře, který Řecko dalo světu, je Odysseova cesta. V čem je tento námět stále tak aktuální?
Dodnes se neví, kudy vlastně ten Odysseus cestoval, jsou to jenom dohady, a vlastně se to může vykládat jako bloudění člověka životem. Těch známých mýtů je víc než ten o Odysseovi. Soudí se, že Odysseia vznikla asi o sto let později než Homérova Iliada. Teď v současné době televize, právě v pátek v 17:10, vysílá řecké báje na počest doktora Zamarovského, který se těmi věcmi zabýval.

Sama jste podnikla spoustu dobrodružných cest. Můžete se s námi podělit o nějaký zajímavý zážitek?
Já nejvíc vzpomínám na plavbu malou jachtou po Egejském moři, která trvala dva měsíce, z Athén po ostrovech až k tureckému pobřeží, na sever přes Bospor a Černé moře až do Bulharska. Kdysi v mládí jsem pěstovala horolezectví. Ten člověk, který plavbu fotografoval, předtím fotografoval horské výstupy a moji přátelé-horolezci mu mě doporučili, že se zabývám antikou. Také doktor Bartoněk z Brna se toho účastnil. A na lodi byl ještě potápěč. Byla to jachta jenom pro čtyři lidi, tedy dvě. Jedna plula z Pirea, z athénského přístavu, ta druhá naopak z rumunského přístavu – byla tam po Dunaji dopravena. Pro mě to bylo poučné. Ty představy, jaké mohly vyvolávat třeba mraky nad ostrovy v podobě nějakého člověka… Říkala jsem si, jestli právě z toho nevznikly některé ty báje.

Jaké místo v Řecku máte nejraději a doporučila byste každému, aby ho navštívil?
Naši turisté většinou jezdí na ostrovy, protože nemáme moře. Také nedávno Fakulta sociálních věd pořádala takový seminář, kde několik studentů, kteří dělají styky s Řeckem, mělo udělat interview, každý asi se třemi nebo čtyřmi Řeky, kteří žijí tady. A když se toho jednoho ptali, tak říkal: „Všechno je tady dobré, jenom počasí je špatné a nemají moře.“ Tak to my vyčítáme praotci Čechovi taky, že nešel kousek dál.

Stíháte zároveň povolání profesorky, vědkyně, překladatelky a spisovatelky. Kdy odpočíváte? Zvolila byste tuto životní dráhu znovu?
Teď už odpočívám, už nestačím udělat tolik, jako dřív. Ale jinak si člověk odpočinul při práci, při četbě. A řekla bych, že učit mladé lidi na vysoké škole je snad nejkrásnější povolání, protože člověk je pořád mezi mladými, a ti udržují otázkami zájem o ten obor. S řadou z nich se stýkám celý život.

Děkuji Vám za rozhovor.

Kateřina Frontzová

Růžena Dostálová (zvětšit)

Prof. PhDr. Růžena Dostálová, CSc. (1924)
Filoložka, historička, přední česká odbornice na dějiny a kulturu Řecka a Byzance. Vystudovala klasickou filologii a novořečtinu na FF UK. Publikovala množství odborných studií. Kromě řady překladů z antické, byzantské a novořecké literatury je autorkou knih Byzantská vzdělanost, Antická mystéria (s R. Hoškem) ad. Spolupodílela se na tvorbě Dějin Byzance a Dějin Řecka. Přednáší novořecký jazyk a byzantologii na FF UK a novořečtinu na FF MU v Brně. Zvláště se věnuje studiu česko-řeckých vztahů.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(29. 11. 2010, 12:00)

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2940