Praha literární inspirací
Sídlo spisovatelské múzyLucie Zinke, Markéta Havlová
Praha kamenná, zlatá i stověžatá. Praha jako hlava království, Řím severu a srdce Evropy. Praha – perla i matka měst. Praha – česká, slovenská, uherská i římská metropole, která se vtiskla do srdcí mnoha knížat, králů, císařů a prezidentů, obchodníků, hudebníků, archeologů a především spisovatelů. Kráska, která zdobí naší zemi. Provedeme vás světem inspirovaných, jejichž múzou se stala právě Praha.
„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká…V lesích u Vltavy naleznete člověka, který tesá práh svého domu, a podle toho nazvěte město Prahou…“
Každý Čech zná jako svoje boty (a možná dokonce lépe) legendu o založení Prahy. Proroctví kněžny Libuše se pravidelně předčítá již na základní škole, stejně jako Staré pověsti české.
Avšak legenda není zas až tak pravdivá. I přesto, že místo, kde leží česká metropole, bylo osídleno Slovany již v 6. století, oficiální založení se datuje do let 882-884, kdy první český kníže Bořivoj I. nechal postavit na místě dnešního Pražského hradu v Čechách druhý křesťanský kostelík zasvěcený Panně Marii. Svatostánek se tak stal historicky první stavbou vltavského města, které se během stovek let proměnilo v místo s rozmanitostí slohů, které každý rok jezdí obdivovat tisíce, ba miliony turistů...
První zmínka o Praze ze zahraničí pochází zřejmě z 60. let 10. století. Tenkrát ještě nebyla atraktivní z hlediska historického, ale byla kulturním centrem a křižovatkou obchodních cest přímo v srdci Evropy, kde se střetávaly rozdílné kultury i národnosti. Arabský kupec Ibrahim ibn Jakob tenkrát popsal české knížecí sídlo takto: „Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem, co se týká obchodu…“
Nejvýznamnějším kulturním centrem byla Praha v 16. století za vlády císaře Rudolfa II. Milovník umění, historie, astronomie, okultních věd a alchymie dal městu nezapomenutelnou atmosféru, stejně jako mu dal císař Karel IV. nejdůležitější a nejvýznamnější budovy o dvě století dříve. Po Rudolfově smrti však, jak říká David Hartmann, „čas hvězd a mandragor skončil a lesk zlaté Prahy jako hlavního města říše nadobro pohasl.“
Prahu si oblíbili archeologové, malíři, filmaři a hlavně spisovatelé. Po staletí jim je inspirací, kterou se nechávali a stále nechávají unášet a píší o ní svá díla. V nich vzpomínají nejen na své dětství a mládí, ale zmiňují se i o místech, která navštěvovali celý život a která jsou díky nim proslavená a všeobecně známá tak jako hospoda U Zlatého tygra, Palác Svět či dům U Dvou slunců.
Město opředené legendami
„Staré“ Prahy se téměř po celou dobu její existence drží po mnoho generací vyprávěné příběhy a pověsti vázající se ke konkrétním místům. Kdo by neznal pověst o Golemovi, spícím kdesi v židovském městě. Mnohým není neznámý ani Faust a příběh, který se poutá k Faustovu domu na Karlově náměstí, odkud – prý – oba i s ďáblem vyletěli střechou. I když je pravda, že stále si mnozí vybaví tuto poněkud zvláštní postavu spíše v literárním zpravování německého autora Johanna W. Goetha a zmíněný dům jim vůbec nic neříká.
Taktéž ke staroměstskému orloji se váže mnoho pověstí, z nichž nejznámější je o jeho stvořiteli. Mistr Hanuš vstoupil do obecného povědomí jako tvůrce pražského orloje díky Jiráskovým Starým pověstem českým. Byl připraven o zrak staroměstskými konšely a pomstil se zastavením svého jedinečného, na tu dobu monumentálního, díla. Co na tom, že ve skutečnosti je orloj mnohem staršího data a původním autorem je jiný hodinář? Pověsti opředené tajemstvím jsou přeci jen čtenářsky (i posluchačsky) přitažlivější.
Praha 19. a 20. století
Po celá staletí psali o Praze mnozí, ale my se rozhodli, že uděláme jen takový menší průřez spisovateli, kteří se Prahou nejvíce inspirovali.
„Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou branou přišel do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě… Krám se dědil z otce na syna, a přešel-li někdy přece na nějakého přistěhovalce z Prahy neb z venkova, nedívali se domorodci na tohoto příliš cize, neboť se byl jaksi podrobil navyklému pořádku jejich a nepletl je novotami. Ale on pan Vorel byl nejen člověk naprosto cizí, nýbrž zřídil si krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím přece jaktěživ nebyl krám žádný…!“
Příběh pana Vorla, jak si nakouřil svou pěnovku, nedopadl sice dobře, ale nikdy bychom se o něm nedozvěděli, kdyby nebylo Jana Nerudy. Tento významný český spisovatel 19. století využil prostředí, v němž vyrůstal, a sepsal nevšední příběhy, jež se zde udály, do známých Povídek malostranských. Neruda nebyl jediný, kdo se inspiroval touto pražskou čtvrtí. Jeho vrstevník Jakub Arbes musel určitě vstoupit do barokního Chrámu svatého Mikuláše, než začal psát romaneto Svatý Xaverius – o obrazu, který v sobě ukrýval tajemství pokladu.
„Odpůldne třetího dne odebrali jsme se do nejbohatšího, nejnádhernějšího a nejimposantnějšího chrámu pražského, u sv. Mikuláše na Malé Straně… V chrámě svatomikulášském, v němž jsme skončili svou uměleckou pouť, zdrželi jsme se delší čas. Poměrně nejdéle stáli jsme před Balkovým svatým Xaveriem…“
Kdybychom měli uvést příklad z řad žen, jež v Praze políbila múza, byla by jí spisovatelka 19. století Božena Němcová. Ta v hlavním městě pobývala a také psala. V Ječné ulici, kde našla klid pro svou tvorbu, začala v roce 1853 psát své nejznámější dílo Babička, jež dokončila v ulici Vyšehradské.
Franz Kafka, německý autor, jehož vlastí a životem byla česká země a její hlavní město. O Praze psal jako o nepojmenovaném místě, kde se odehrávají některé jeho příběhy (Proměna). V prosinci 1902, kdy mu bylo teprve 19 let, píše svému spolužákovi z německého gymnázia Otakaru Pollakovi:
„Praha nás ne a ne pustit. Ani jednoho. Ta matička má drápy. Tady se musíš podřídit, nebo –. Na dvou koncích bychom ji museli zapálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak bychom jí možná unikli. Třeba si to do karnevalu rozmyslíš…“
Vítězslav Nezval si ve své surrealistické sbírce Praha s prsty deště zvolil jako hlavní motiv českou metropoli. Básně, zabývající se různou tematikou života ve velkoměstě, opěvují jednotlivá pražská místa – v létě, v dešti, v poledním slunci apod. Ani v další sbírce Chrpy a města Nezval nezapomněl věnovat Praze některé verše. Ve druhé části této sbírky (Básně všedního dne) napsal:
„…Kéž by slyšel člověk Tvoje zvony znět,
Až mu sluch již ztratí smysl pro Tvá slova…
Tebe, Praho, jež tak těžké opouštět…
Pro Tvou krásu, Praho, chtěl bych žíti znova“
Nezval básnil o Praze často a zřejmě ji miloval víc než Brno, ze kterého se do metropole přistěhoval. Obrysy pražských věží v nočním přítmí přirovnával k „černokněžnickému shromáždění“, zmiňoval tajemné noční kouty města a opěvoval Hradčany, Petřín či Vltavu.
Pokud bychom ale měli hovořit o opravdovém Pražákovi, přímo se nabízí žižkovský rodák a nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert. Žižkov byl nejen místem jeho dětství a mládí, ale spolu s Prahou také inspirací, ke které se vždy hlásil. Kniha vzpomínek Všecky krásy světa je toho důkazem:
„A v té chvíli jsem ji spatřil. Drobnou, ale pro mě v té chvíli radostně překvapivou siluetu Hradčan. Nebyly větší než kresba na škatulce sirek, která v té době bývala na vinětě. Dal jsem se radostí do pláče a slzy mi tekly po zaprášené tváři až za límec košile. A tento pláč, pláč touhy a lásky, spojil tyto dva silné pocity v jediný. I teď se mi stává, že když vyjíždím z vinohradského tunelu, začne se mi stýskat po Praze. A stýskalo se mi po ní i v Paříži, a to už je co říci!“
Praha inspirovaná
Z fyziky známe Newtonovy zákony, zejména ten o akci a reakci, kdy na sebe dva předměty vzájemně působí. A tak je to i s Prahou – neinspirovali se pouze spisovatelé a panovníci Prahou, ale i Praha jimi. Kdo z Čechů by neznal Karlův most a Karlovo náměstí (původně Dobytčí trh) pojmenované po českém panovníkovi Karlu IV. nebo Václavské náměstí (Koňský trh) nesoucí jméno svatého Václava, není vlastenec, ale barbar.
Ulice a náměstí metropole, stejně jako mosty a nábřeží, dostávaly během let jména slavných a významných českých spisovatelů, panovníků a umělců. V hlavním městě najdeme jak Čechův most pojmenovaný po Svatoplukovi Čechovi, Jiráskův most a Jiráskovo náměstí na levém břehu Vltavy, Masarykovo nádraží nazvané podle prvního československého prezidenta, tak ulice jako Jungmannova, Vladislava Vančury, Šafaříkova, Boženy Němcové, Erbenova a podobně. Všude po Praze jsou umístěny pamětní desky a sochy, které slouží vzpomínce na literární velikány, kteří po sobě zanechali Čechám alespoň kousek svého odkazu. Snad nejznámější z nich, socha romantika Máchy, je na Petříně, kam chodí hlavně mladí milenci obdivovat jaro.
Pokud vás tímto číslem inspirujeme k přečtení Foglara, Hrabala či Kafky, budeme rádi. Jestliže vás přesvědčíme (i v mraze a sněhu) vstát z křesla a udělat si alespoň malou procházku po historické Praze, můžeme si gratulovat. Praha je krásná, tajemná a přitažlivá. Okouzlí vás a potěší, a pokud ji poznáte i v noci (nejlépe zasněženou), zamilujete se. Praha – město mého srdce.
Lucie Zinke, Markéta Havlová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(28. 11. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2937