Absurdita jako způsob překonání totality
Když padají mouchyGabriela Romanová
Následující práce je zaměřena na českou literární tvorbu počátku šedesátých let dvacátého století. V dílech vybraných autorů jsem se pokoušela nalézt společný princip – popření totality, nebo negativní vymezení se vůči totalitě. Společným jmenovatelem, který je k tomu ve všech textech využíván, je absurdita, ač u každého z autorů jí je dosaženo jinými prostředky.
Hlavním zdrojem mého rozboru je tvorba Miloše Macourka, Ivana Vyskočila a Václava Havla v období přelomu let padesátých a první poloviny šedesátých let (1). K úvodu, ve kterém definuji, jak je k pojmu totalita přistupováno v této práci, jsem použila teoretické stati Hannah Arendtové a Václava Havla, zabývající se problematikou autority a ideologie (2).
ABSURDITA A TOTALITA
Vliv absurdity se v českém prostředí snoubí s fenoménem totality, která se za jedno desetiletí prosadila nejen na úrovni politické (v řízení státního aparátu), ale která stačila postupně proniknout do oblastí sociální a kulturní sféry – do mezilidských vztahů a myšlení. K bližší specifikaci toho, jak chápu totalitu, využívám definici Hannah Arendtové (3), která schéma totalitního systému přirovnává k modelu cibule: v centru je vůdce, obklopen jednotlivými slupkami – strukturou státního aparátu, odborových organizací, řízených zájmových institucí, a ty si vzájemně poskytují jedním směrem centrum, a druhým směrem extrémní periferii. Takže pro pohled zevnitř tohoto modelu se systém jeví jako normálně fungující společenský systém, protože na jakékoli úrovni uvnitř tohoto systému je možné vymezit se vzhledem k umírněnějším, nebo naopak vzhledem k extrémnějším úrovním. Při pohledu zvenčí – pro toho, kdo je mimo tento systém, znamená totalita násilné vytváření umělých společenských pravidel a omezování přirozeného projevu a vývoje. Jde o systém vytvářející umělý dojem normálnosti, který je řízený ze svého vlastního středu a který nedovoluje a potlačuje konfrontaci s okolní realitou netotalitního zřízení (4).
Václav Havel se k tématu totalitní společnosti vyjadřuje ve své úvaze Moc bezmocných (5), kde upozorňuje na postupné prorůstání totalitních praktik do společenského systému. Hovoří o samočinném pohybu odlidšťované a anonymizované moci, kterou je omezován přirozený projev jednotlivce. Dále uvádí, že totalitní systém je založen na ideologii, kterou zpočátku prosazují a zaštiťují vybrané autority totalitního zřízení a která poskytuje členům totalitní společnosti smysl života, hodnotové zázemí, a tudíž pocit sebeurčení. Proto se správci totalitního systému stávají postupně všichni jeho členové, automaticky, nezáměrně. Tím se stane, že kontrolují dodržování ideologických pravidel ve svém bezprostředním okolí – v rodině, u sousedů, v zaměstnání, v obchodě – a zároveň jsou ve svém počínání kontrolováni okolím (6). V Havlově výkladu lze chápat paralelu ke studii Arendtové – nacházíme tu u obou původní centrum, odkud se ideologie šíří, tedy odkud je totalitní systém řízen, a dále samočinné fungování tohoto umělého a uzavřeného systému, který je pohledem zevnitř vnímán jako normální stav.
Z obou statí vyplývají jednotné závěry, které lze použít pro definici totality, jak je chápána v této práci: předně jde o uměle vytvářený (společenský) systém, v němž jsou jeho členové omezováni ve svých individuálních projevech a potřebách, a který nepřipouští alternativu. Tento fakt je dále v rámci systému přijímán za normální stav, přičemž ale kritickému pohledu zvenčí se jeví jako nepřirozený.
ABSURDITA KAŽDODENNOSTI
Právě takové antagonické prostředí je hlavním tématem a výchozím materiálem literárních děl postihujících absurditu každodennosti u autorů jako je na počátku šedesátých let Václav Havel, Ivan Vyskočil nebo Jiří Suchý. Prostředí, kde je na jednu stranu proklamována svoboda vyjadřování vlastního názoru, kde jsou vydávána nařízení o zahájení kritického přístupu k socialismu (7) a o reflexi řízení totalitního státu, kde ovšem na druhou stranu mnohá z těchto nařízení zůstávají toliko ve formě textů vytištěných na papír bez uvedení do praxe. Je to prostředí, v němž text sepsaného prohlášení či nařízení nabývá zvláštních sémantických hodnot, protože stav, který popisuje, se s realitou mnohdy neslučuje (8).
Výběr autorů próz a divadelních her, z kterých čerpá tato práce, je veden jejich společným zájmem o absurditu vytvářenou často protichůdně vyznívajícími událostmi z běžného každodenního života, naprostým rozdílem mezi stavem skutečně prožívaným a tím, jak je onen stav zaznamenán v prohlášeních, plánech a nařízeních. V rovině jazykové se tak projevuje významový posun, desémantizace pojmů a termínů, znevážení věcí seriózních – souhrnným termínem označované jako nonsens (9). Ve všech je rovněž možné vysledovat vliv zahraniční inspirace absurdním dramatem a zároveň zdroj v dadaismu a surrealismu let 20. a 30. minulého století, spolu s existenciálními tendencemi, jaké se objevují například u Franze Kafky.
ANTITOTALITNÍ AUTOŘI
Miloš Macourek – pohádka, bajka, dětská próza fungují jako symbolické žánry k vyjádření jinotajů, alegorií, společenské kritiky – plní svou klasickou bajkovou funkci, kdy jsou alegoricky vyjádřeny špatné lidské vlastnosti, fungují jako mravoučné povídky, nabízejí skryté významy aktuálního politického dění: touha zažít něco výjimečného, snaha vymanit se ze stereotypního prostředí, které neumožňuje vlastní seberealizaci, na druhou stranu jde o dostatečně archetypální vzorce syžetové struktury, takže tento druhotný význam nemusí být rozkryt. Je v povídkách přítomný jakoby až s aktem čtení, které je ovlivňováno aktuálním, nikoli fikčním světem. Jazyková hra připomíná nonsensovou poezii, hra s metaforami, doslovnými významy a homonymy zakládá humornou linii povídek.
Macourek využívá nonsensových figur – jazykových her s významy a homonymní komiky. Je to jeden ze základních výstavbových prvků povídek ve sbírce. Například v povídce Pianista a mouchy je využito frází „padat jako moucha“ a „být něčeho jako much“ v doslovném významu – malá muška je pianistou zamáčknuta a padá jako moucha, mouchy se hrnou z koncertní síně a je jich jako much. V povídce Dopis a známka uvažuje poštovní známka, že by se jí nemuselo vyplatit odmítnutí dopisu, jenž se o ni uchází. S využitím homonymní hry je situace vypravěčem komentována tak, že má známka pravdu, protože dopisy mohou být i nevyplacené.
Ivan Vyskočil absurditu zakládá na zkoumání jazykových významů, bazíruje na jejich doslovném dodržování a zkoumá, kam až ono může vést. Přičemž staví do popředí roli vypravěče − průvodce zkoumáním a jazykovou hrou, který upozorňuje čtenáře na sémantické nesamozřejmosti a otvírá mu své nitro, ozřejmuje vlastní myšlenkové postupy. Ty se často promítají nejen na úrovni jazykové, ale i na věcné, situační a vedou až k existenčnímu rozpadu, katastrofě. Tím je podněcována vlastní individuální zodpovědnost jako protiváha k anonymizovanému totalitnímu systému, který jednak nenechává prostor k projevení osobního názoru a vývoje a jednak vytváří dojem marnosti jakékoli individuální snahy. Zároveň shodně s nonsensovou poezií čerpá z pohádkového, dětského přístupu ke skutečnosti a vnáší ji do odlidštěného světa jako něco, odkud může pramenit opravdový niterný prožitek, kde je jedinec sám sebou, kde se projevují touhy a instinkty před normativním světem skryté, za něž je dokonce nutné se stydět.
Povídka Studnice Jakubova odhaluje vypravěčovu mladickou touhu mít auto, protože vlastnictví auta pro něj znamená být dospělým. Zveřejňuje tak svou lehce malichernou, nevyzrálou motivaci ke koupi automobilu, která, nelogicky, nevznikla potřebou někam se dopravovat, takže auto neslouží jako prostředek k dosažení nějakého cíle, ale naopak je samo cílem a postava kvůli němu musí vymýšlet výlety, aby auto jezdilo, když už ho má. Nakonec se jeden takový výlet stane řidiči osudným, neboť bezhlavě prchá a nabourá do zdi, vyděšen nedorozuměním o otrávené kávě, kterou zdánlivě vypil. Jak se ovšem ukáže, káva nebyla otrávena jedem, ale stesky a starými řečmi. Vyznívá tak černý humor a absurdní záměna smyslů mnohovýznamových slov.
Václav Havel přikládá velkou důležitost jazykovému, slovnímu vyjádření myšlenky, ale právě paradoxně ukazuje vyprázdněnost jazykové formy, kterou zapřičiňuje totalitní systém svou účelovou flexibilitou v chápání určitého sdělení, které se podle potřeby překrucuje do různých významů. Havel dovádí bezvýznamnost jazykové formy až do krajní podoby nesrozumitelného uměle vytvořeného jazyka ptydepe - ve hře Vyrozumění je použit jako jazyk, kterým se píší úřední záznamy. Podobně v Zahradní slavnosti funguje i nadužívání frází a floskulí, které jsou často zkomolené, mají rozbitou syntaktickou a morfologickou strukturu, ale významově je to nijak neposouvá, protože už ve své původní formě jsou vyprázdněné. Postava Tajemníka například není schopna projevit svůj cit ke kolegyni a promlouvá jenom nesouvisle: „Tak, tak. Máte vlasy – hezké – zlaté – jako padouchy – totiž blatouchy – a nos jako rudou růži – respektive pomněnku – bílou –“. Plzák zase není schopen se vyjádřit, aniž by použil agitační fráze, do nichž se ovšem velmi zamotává: „Přidat, hoši, přidat! Víte, já nesnáším suchaři, jenž strkají hlavu do písek před takovými problémami, jako je například ten kus citovýho života! Copak i třeba taková láska není setsakramentsky potřebná věc – když se za to umí chytnout? Podchytit i tyhle věci patří přece, hergot, tak nějak k práci s člověkem! Jak říkají lidé u nás doma na Podřipsku: chyť zajíce, ať ho máš! No řekněte sami –“.
Havlova poetika je daleko vážnější než u předchozích autorů, nepracuje s prvky pohádky nebo dětského humoru, odkrývá absolutní rozpad lidské existence a ptá se, co je ještě možné akceptovat jako lidskou bytost a co už je projevem pouhého zmechanizovaného odhumanizovaného stroje. Často ve svých hrách k tomuto účelu využívá opakování dialogických a monologických pasáží i celých scén, například hra Zahradní slavnost a část hry Autostop s názvem Kam vítr, tam Pejča jsou sestaveny z variací jediné konverzační situace, která se jen v malých drobnostech obměňuje, a zřetelně tak vyznívá stereotypizace, bezmyšlenkovitost, nesoulad promluvy postav s aktuální situací, v níž se nacházejí. Havel rovněž klade, jako Vyskočil, důraz na individuum, ale nevnímá ho jako tvůrce situace, ale jako odosobněnou substanci, umístěnou do koloběhu systému (ať už jazykového nebo pracovního), jímž je zmítána, a který se potvrzuje na její úkor, jedinec je pouhým vykonavatelem systémových pravidel. Čím méně se jedinec projevuje sám za sebe, tím více se potvrzuje absolutní nadvláda systému – totalita.
Předchozí výčet autorů je obecnější charakteristikou jejich způsobu zachycení absurdity založené na kontrastivním vyznění vůči totalitnímu systému. Ať už jde o dětskou optiku, která ještě není svázaná konvencemi, nebo o jazykovou hru, která se vymyká ustáleným gramatickým pravidlům, nebo o logický zvrat, je to vždy princip, který totalitu překonává a snaží se upozornit na její omezenost a konečnost.
Poznámky:
1. Macourek, Miloš: Žirafa nebo tulipán? (1964).
Michal, Karel: Bubáci pro všední den (1961).
Vyskočil, Ivan: Vždyť přece létat je snadné (1963).
Vyskočil, Ivan; Havel, Václav: Autostop (první uvedení 1961).
Havel, Václav: Zahradní slavnost (první uvedení 1963), Vyrozumění (první uvedení 1965).
2. Arendtová, Hannah: Co je autorita? In: Mezi minulostí a budoucností, CDK, Brno, 2002.
Havel, Václav: Moc bezmocných. In: O lidskou identitu, edd. V. Prečan, A. Tomský, Rozmluvy, 1990.
3. Studie z roku 1954 - Arendtová, Hannah: Co je autorita? In: Mezi minulostí a budoucností, CDK, Brno, 2002.
4. „Je velkou výhodou tohoto systému, že i v podmínkách totalitární vlády hnutí poskytuje každé ze svých vrstev zdání normálního světa spolu s vědomím, že se odlišuje a je radikálnější než ona. A tak obklopují celé hnutí sympatizanti ve frontových organizacích, jejichž přesvědčení se liší od přesvědčení členů strany pouze intenzitou. A protože postrádají fanatismus a extremismus, vytvářejí před vnějším světem falešnou fasádu normálnosti. Zároveň představují normální svět pro samotné totalitární hnutí, jehož členové pak věří, že se jejich přesvědčení liší od přesvědčení ostatních lidí jen stupněm radikality, a nemusí si tudíž nikdy uvědomit, jaká propast dělí jejich svět od světa, který je obklopuje ve skutečnosti. Cibulovitá struktura působí, že systém je zajištěn proti náporu fakticity reálného světa.“ tamtéž, str. 94.
4. Havel, Václav: Moc bezmocných. In: O lidskou identitu, edd. V. Prečan, A. Tomský, Rozmluvy, 1990. Havlova stať vznikla v sedmdesátých letech, tedy až v době normalizace v Československu, přesto ji zde uvádím jako inspirační zdroj, neboť vystihuje charakter totalitního zřízení, jak má být chápán v kontextu této práce. Havel užívá pojmu post-totalitní a vymezuje ho vůči klasickému chápání totalitního modelu. Z jeho komplexní charakteristiky je využito pouze výběrově a v této práci je chápán obecněji jako totalitní.
6. „[ideologie]… nabízí člověku hotovou odpověď na jakoukoli otázku, nelze ji dost dobře přijmout jen částečně a její přijetí zasahuje hluboko do lidské existence. V epoše lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa, musí mít nutně tato ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost: bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný ,domov‘: stačí ji přijmout a rázem je vše opět jasné, život dostává smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za tento levný ,domov‘ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy…“ tamtéž, str. 57.
7. Na základě 22. Sjezdu KSSS konaného v roce 1961 v Moskvě je podnícen oficiální kritický přístup ke Stalinovu kultu osobnosti. Veřejně byly odsouzeny i postihy politických vězňů a podmínky ve vězeňských táborech 50. let.
8. Příznačné je to i pro oblast hospodářskou – plány pětiletek zaznamenávaly zcela odlišný stav, než jaký se projevoval v každodenním nedostatku zboží. Pětiletka na léta 1961 - 65 byla tak neudržitelná, že musela být v roce 1963 zrušena.
9. Pro bližší definici tohoto pojmu viz heslo nonsens In: Encyklopedie literárních žánrů. D. Mocná, J. Peterka a kol., Paseka, 2004.
UŽITÁ LITERATURA
Macourek, Miloš: Žirafa nebo tulipán? Mladá fronta, Praha, 1964.
Michal, Karel: Bubáci pro všední den. ČS spisovatel, 1966.
Vyskočil, Ivan: Vždyť přece létat je snadné. Jiří Krechler – bookman, Praha, 2006.
Vyskočil, Ivan; Havel, Václav: Autostop. In: Humorem i satirou, Ed. L. Vernerová, Orbis, Praha, 1963.
Havel, Václav: Zahradní slavnost. In: Protokoly. Mladá fronta, Praha, 1966.
Havel, Václav: Vyrozumění. In: Protokoly. Mladá fronta, Praha, 1966.
Mňačko, Ladislav: Opožděné reportáže. ČS spisovatel, Praha, 1964.
Solženicyn, Alexandr: Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky. Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, 1965.
Arendtová, Hannah: Co je autorita? In: Mezi minulostí a budoucností, CDK, Brno, 2002.
Havel, Václav: Moc bezmocných. In: O lidskou identitu. Edd. V. Prečan, A. Tomský, Rozmluvy, 1990.
Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1954 − 1989. III. 1958 – 1969. Academia, Praha, 2008.
Slovník literární teorie. Kolektiv Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Praze a v Brně, red.: Š. Vlašín, ČS spisovatel, Praha, 1977.
Lexikon teorie kultury a literatury. Edd. A. Nünning, J. Holý, J. Trávníček. Host, Brno, 2008.
Janoušek, Pavel: Ivan Vyskočil a jeho neliteratura. Host, Brno, 2009.
Havel, Václav: Slovo o slovu. In: Havel, V.; Vrána, K.: Poslání a pokušení slova. Trinitas a Křesťanská akademie, Praha, 2009.
Gabriela Romanová
(redakčně kráceno)
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(14. 11. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2907