Já jsem přežil a – jsem básník
Rozhovor s mladým básníkem K. H. Máchou nejen o poesiiDominik Melichar
Rozhovor s Máchou
zdroj: veprek.cz a archiv autora
Karel Ignác… promiňte – Karel Hynek Mácha je jeden z mála mladých básníků, který ze zásady nevyužívá dopravních prostředků. Stále a všude chodí pěšky. Jak se mi podařilo zjistit, za chůze jej i napadají nejlepší verše, které pak u jezer pod zříceninami hradů zpracovává ve smělé básně, které zatím sice kritika přijímá spíše vlažně, avšak mezi bohemisty je už poměrně zavedeným autorem.
A nejen o básních a chůzi budou příští řádky rozhovoru, který jsme s Karlem Hynkem vedli oba opřeni o omítku domu U červeného orla v Celetné ulici, oba v černém plášti zapjatém až nahoru a v černém šátku. Bylo nás těžko rozlišit…
1. Nejprve mi Karle povězte, proč jsme se sešli právě tady, U červeného orla?
Což kdybych řekl, že i to jestotně jest, co rozumem, co obrazotvorností pochopíš? Pohléď do okna! Však co v tom ženského pohlaví. Směje se a se dčbánu piva pije. Ksicht celej… ale což, hledat lásku zde na zemi takovou, o jaké si zazpíváme, to je marnost nad marnosti. Buď upřimný. Taky bys ráději seděl s ní vevnitř, ale pohléď znovu… ano, nešť ústa má ostýchají se vyřknouti. A kromě toho sem chodím do hospody obědvat občas.
2. Zdá se, že si už tykáme – tedy Karle, několik tvých básní vyšlo v různých časopisech, neuvažoval jsi o uspořádání sbírky?
Snad někdy. Piši hojně, ale… je to dobré? Pro mne ano, pro mne, ale… skloně však se, chtěje utrhnouti růži, zhlednu, že z hrobu vykvétá – bez obrazu. Ustrašená zimniční obrazotvornost moje… blesky… strašný obraz… takové věci, a já jsem je přežil a – jsem básník… člověk – Vy jste člověk! – já jsem… (Mácha strnul s vytřeštěnýma očima, musel jsem jím zalomcovat, aby se vrátil na Zemi.) To můj svět. Však to nejsi v stavu pochopiti. A hlavně nemám peníze, rodičové moji dali mi tři dvacetníky a z toho mám obědvat, večeřet, kněhkupci jsou zlosyni…
3. Někerým začínajícím autorům už vydali třeba i dvě knihy. Sleduješ současnou scénu? Znáš se třeba s Těsnohlídkem, Hájkem nebo Rysovou?
Slyšel jsem, že snad nějaké ceny dostali. Nemámť však času, neb hojně cestuji, na přednášky chodím a piši. S přítelem Sabinou diskutujeme, chodíme k Tylovi, na hradby… Já čtu lorda Byrona, Mickiewicze, Huga. S Hájkem viděli jsme se teprva třikráte v celém živobýtí a jen v semináři, však jeho pokusy básnické, teď se jich nahrnulo, že nevím, jestli všecko je dobré, čili nic. Těsnohlídka neznám a ta holka – Rysová? – nepochybně chytrá a dobrá, snad bych jí udělil také cenu. Já všechny líbám a zůstávám upřimný, ale jak lhostejný jest mně nyní člověk jeden každý, jak malicherné jeho jednání!
4. Zmínil ses o fakultě a přednáškách, nedávno se ti dostalo tuším jisté pocty.
Ach ano, ty na paměti máš pana profesora Jungmanna. Posuzoval mého Svatého Ivana a divil se s velmi učeným obličejem, že takovou báseň někdo v třídě vytvořil. Událost ta mi vlila krve do žil, že posléz vyšla mi i báseň Abaelard Heloíze. Ovšem muka… Já jsem pevná věž, ale běda mi zase – beze všeho světla. Bůh tě chraň takových snů, noc se s dnem schází, krvácející žžoucí ruka má, jedině k Vám hledím, jedině Vás milovati mohu… (Mácha začal divoce bušit do omítky, a ježto jsme byli oblečeni poněkud výstředně a už už nás zaměřovaly zraky městské policie, musel jsem jej opět usměrnit štulcem.) Jsem básník.
5. Vraťme se k tvým cestám, jsi znám svými procházkami až za hranice města, svými výpravami po horách.
Je tomu několik měsíců, co jsem se s přítelem Eduardem Hindlem vydal na severní pouť až k hradu Bezdězu přes Mělník, Kokořín, odtuď jsme šli na Housku, zabloudivše však zustali jsme v největším dešti pod širým nebem v oudolí Svatovojtěšském as hodinu cesty od Kokořína. A pak na Bezdězí, oblaky nade mnou co stáda beránků. Jistě se též vydáme do Krkonoš, již jsme o tom mluvili. O svátcích chodíváme já, pan Strobach a Kudrna a mnoho jiných študentů do Čech toulati se po boleslavském kraji. Možná mne bude čekati delší pochodování v brzkých létech, nevím… Jen pohleď zas do okna hospody.
6. Ale vždyť už tu hospoda dávno… Nechme to, Karle, nedá mi to a musím se vrátit k poesii. Zdá se mi, že básníci nejen v životě, ale i svými verši pořád někam spěchají, vidím na tobě, že i ty máš zas naspěch. Zas nějaká cesta?
Och, kdybys byl jen věděl… Velice se těším, až zase uhlídám široširé pláně české a kopce a řeku Labe ze zámku zrovna tam, kde se pojí s Vltavou. Půjdu, avšak ostatní již více nechodí. Nu, jen pohlédni na ulice, jsou ucpané, smrad je tu! Z mrtvého kraje vystup ven, nabudiž život… Vylezte lidé z těžkých strojův! Není-li to lepší, něco vidět nežli sedět doma?
Marné volání…
Ach ano, básníci… jen ať setrvají a já… já půjdu… dalekáť cesta má.
(Mácha ledabyle pokynul rukou směrem k Husovi. Otočil jsem se, a když jsem se chtěl básníka zeptat, kam ukazuje, nebyl již u mě. A za okny knihkupectví Karolinum se ozval protivný dívčí smích.)
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(10. 11. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2889