Pouť mladého básníka
Pohled do světa mladého začínajícího autoraDominik Melichar
Probouzí se už za ranního kuropění. Ještě ne zcela při smyslech, rozvrkočen a s těkavým zrakem přistoupí k otevřenému oknu a do ohmataného sešitku si píše Na nebi ztrácel se srp měsíce. Čeká, až se ztratí docela a až jeho sluch políbí zpěv i dalších ptáků zvolna se probouzejících v chladných korunách stromů. Teprve pak se zahalí v temný plášť a klobouk s nejširší krempou v sousedství a vyrazí do kuchyně posnídat sklenici zvětralého vína a patku okoralého chleba. Rudé víno pojící se s krví jej donutí vyskočit a vzkřiknout: Duch můj – duch můj – a duše má! To zvolání ale probudí všechny souspící, proto musí jednat velmi rychle. V takové chvíli nesnese hovor s kýmkoli jiným, než se svým srdcem, duchem. Odebéře se do umývárny, kde šplouchancem vody zkropí svoji tvář. Ne do umývárny, nýbrž k jezeru v lese, stinnému, kam slunce nedopadá ani o polednách; nahý, tak jak jej lůno přírody vyvrhlo k věčné pouti světem, skočí v jeho vody volaje slova chvály a nadšení z této vody a z tohoto lesa a z těchto darů… A pak se podívá do zrcadla. Mladý básník.
„Sublimuji, řekli dospělí a ovace trvaly plných deset minut.“
I.
Nechtěné obecenstvo jej vyhnalo ven. Do ještě stále jiskřícího rána. Mladý básník zkrátka nemá stání. Do světa byl proti své vůli vržen a je do něj vrhán každý den znovu a znovu. S každým člověkem je takto nakládáno, namítnete jistě. Ovšem nikdo kromě básníka si neuvědomuje bolestivost takového vržení. Na každém kroku je potloukán slovy, omračován výrazy v tvářích a hanoben lhostejností a drcen všedností. Na každém kroku – kdy obyčejný člověk přemýšlí o příštích hodinách, kam musí zajít, kde se nají, kdy koho potká, co mu řekne – básník se rozkládá do všech a není nikde. Létá světy a časy a kotva je čím dál lehčí a lehčí, až je lehká jako pírko, jako další pírko v jeho perutích; ztratil tak poslední možnost návratu a nevyhnutelně se blíží k dalšímu pádu. K dalšímu nutnému setkání se zemí.
„Cesta vede do praskavého loubí do laskavých lomů.“
Mladý básník je věčný hledač opuštěných ostrovů. Nepotřebuje, aby se na nich skrývaly bohaté poklady nebo ztracená města skvělé kultury. Hledá opuštěný ostrov, kde by mu bylo dovoleno být chvíli sám se sebou. Svět je pro něj k uzoufání interaktivní, což sice neskonale podněcuje jeho imaginaci, neustálý přísun inspirace se pro něj však brzy stává rozbouřeným oceánem; zalyká se vlnami možností, nových záblesků. Potřebuje oddech. Být sám. Básník si svůj opuštěný ostrov naštěstí dokáže vytvořit i bez nákladného cestování do Pacifiku nebo Grónska. Na opuštěném ostrově je vskutku opuštěný, i když sedí na lavičce na vlakovém nádraží a vy mu přes rameno koukáte do sešitku, co si to pořád zapisuje. Je opuštěný v parku, kde mu kolem hlavy za hodinu projde tisíc turistů a matek s kočárky. Mladý básník nepotřebuje být opuštěný fyzicky, potřebuje oprostit ducha svého, duši jeho od jha každodennosti, opustit svět, ale neletět v něm. Zastavit se a povzdechnout. Básník si povzdechne a z jeho plic jeho ústy společně s pár mililitry dechu vyjde i zkušenost bytí. Představa je to jasná a vzdálená zároveň. S povzdechem se zhmotňuje obraz těkavý, nedlící v jednom ohnisku, vybarvený netušenými barvami, a přesto šedivý. S povzdechem vyrůstají ze země vzpomínky jako stvoly dávno vyhynulých trav. S povzdechem má básník konečně možnost se se svým bytím utkat i stkát zároveň. Proto hledá opuštěný ostrov a proto se tolik liší od ostatních lidí. Lidé mají spoustu možností. Básník nemá jinou možnost.
„Není většího dobrodružství nad rezavý sen.“
II.
Doba je milosrdná. Rozhodně je milosrdnější, než byla kdy předtím. Dříve mladí autoři museli pracně obcházet nebo obesílat redakce a nakladatelství, aby se jejich výtvory dostaly na veřejnost. Nezbývalo jim než věřit. Buď v sebe sama, ve vlastní schopnosti, anebo ve vyšší moc, která snad zasáhne a báseň či povídka se do tisku dostane. Nyní ale začínající básníci a prozaici vůbec věřit nemusí, dokonce ani nemusí dobře psát, a stejně existuje nespočet možností, jak si svou sbírku či román vydat sami. Podrobněji jsme se tomuto tématu věnovali v LitENkách č. 5 loňského ročníku a trochu se o ně znovu otřeme i v tomto čísle. Důležité pro toto zamyšlení ale není skutečnost, že se nějaké knihy vydávají, nýbrž proč ta potřeba mezi lidmi ještě stále je. Pokud tedy přijmeme fakt, že mezi tou spoustou autorů, které můžeme potkat na různých serverech k tomu určených, se vyskytují i skuteční básníci (lidé, kteří psát básně zkrátka musí, protože je pro ně nepřijatelná možnost je nepsat), pak se musíme zeptat, kde se v nich bere to odhodlání své nitro exponovat v časopisech, ve sbírkách apod. Doba sice vydávání všemožných básní nakloněna je, čtení básní, jak jsme již řekli, příliš nakloněna ovšem není. Jako médium zprostředkovávající například rychlé reakce na současné události nebo poukazující na citové strádání či vzplanutí autora, jak to fungovalo ještě v polovině minulého století (underground v blahé paměti), je poesie mírně řečeno mrtvá. Nejenže není společnost výrazně vyšinutá (očekávání války či totalitního režimu na půdě jakékoli vyspělé společnosti je jen hysterickým voláním do prázdna), nejenže internet každým dnem bourá nové a nové hranice v rychlosti předání jakékoli informace, ale lidé, jak se mi alespoň zdá, pokud ještě vůbec nějaké intimno hledají, rozhodně nevyhledávají poesii, a už vůbec ne mladou a neznámou. Možná se ovšem mýlím. Doufám.
Neoddiskutovatelné.
Tohle slovo samozřejmě do slovníku recepce poesie nepatří. Někomu se ty a ty verše líbí, jinému zas ne. Zahrnování děl do literárního kánonu je pak samostatnou kapitolou, dalo by se o ní vést dlouhé diskuse a rozhodně není záměrem autora tohoto článku vytyčovat zde nějaké mantinely nebo se vůbec do této otázky hlouběji pouštět. Nastiňuji tento problém z jiného důvodu. Až příliš blízek je totiž určení, co doporučit k vydání (myšleno ve větším nakladatelství, nikoli v takovém typu „udělej si sám – my poskytneme papír a tiskárnu“), co už dospělo do knižní podoby, co zkrátka nabídnout širší čtenářské obci. Mám za to, že úhelným kamenem současného přístupu je skutečnost, zda autor získal za svou tvorbu ocenění – ať už je to Ortenova cena, Cena Karla Hynka Máchy apod. – či nikoli. V zásadě nic proti tomu nemám. Kniha stejně musela být vydána už předtím, aby vůbec nějakou cenu mohla dostat. Ovšem otázkou zůstává, jestli u druhé sbírky či prosaického textu oceněného autora nepřimhuřuje redakce oči nad kvalitou textu jen proto, že „přece dostal Ortenovku.“ Je opravdu neoddiskutovatelné, že jednou oceněný básník bude už navěky psát jen skvělé básně? Jak je vidět, mladý básník nemá situaci jednoduchou ani v případě, že knihu vydá, a dokonce ani když za ni dostane nějakou cenu. Literární kritika si jej nakonec vždycky najde.
III.
Opustiv nelibě svůj opuštěný ostrov, vydal se básník splnit si světské povinnosti. A pomalu přicházela jasná, temná noc; v půlnočních ticho je dobách; světýlko bloudí po hrobách. A mladý básník, stále kryt tmavým pláštěm před bledým svitem lůny, směřuje své kročeje domů. Nedokáže jít ale přímou cestou, cosi jej táhne k zchátralé lávce přes řeku. Nic ho neodradí zákaz vstupu… zákaz vstupu – musí se potichu zasmát. Přesně uprostřed lávky se posadí a chvíli jen bude koukat do asfaltově černých vod řeky. Prožití trouchnivějícího dřeva, přesně uprostřed, to vše je zahaleno neznámou magií. Mladý básník vlastně ani nechápe, proč tu je. Ví jen, že tu být musí. Možná ne pro dnešek, možná ani ne pro časy minulé či budoucí. Možná konečně dosáhl vytouženého bezčasí i fyzicky. Praskající suché dřevo v ostrém kontrapunktu s nekonečně tekoucím asfaltem řeky. Mihotající se světlo měsíce na obzoru hladící její klidnou hladinu. Vše je tak zvláštně propojeno a básník to zřetelně vnímá a jeho ruka je puzena (ani ne jím samým, ale spíš náladou) vyndat z náprsní kapsy sešitek a psát:
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 2 (46), 15.12. 2010.
(9. 11. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2888