Když stříbrné plátno začne černat…
Dekadence a filmPetr Nagy
Čtenáře, kteří nikdy o žánru „dekadentních filmů“ neslyšeli, mohu uklidnit – rozhodně se nejedná o překvapivou mezeru v jejich filmovém vzdělání. Podobný terminus technicus v dějinách kinematografie zkrátka ani při nejlepší vůli nenalezneme. To však neznamená, že se tento fiktivní a ryze účelový slovní svazek nemůže stát plodným východiskem našeho článku. Dekadence je totiž pojem velmi široký a bylo by spíše s podivem, kdyby v určité formě nepronikla i na stříbrné plátno.
Zatímco v literárněvědných příručkách figuruje dekadence coby časově i esteticky úzce vymezený umělecký směr, jenž sehrál významnou úlohu též v kontextu české literatury (viz úvodní stať rubriky Téma), v širším obecně kulturním měřítku je s tímto termínem nakládáno mnohem volněji. „Dekadence“ či „dekadentní“ se zde stává jedním z obvyklých přídomků určitého druhu uměleckých děl a to bez ohledu na jejich vnější charakter – slovy kurátora výstavy Decadence Now! Za hranicí krajnosti, Otto M. Urbana: „Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu.“ Artefakty odpovídající této charakteristice pak nalézáme napříč všemi druhy umění, o čemž svědčí i pestrá skladba zmíněné výstavy, zahrnující malby, plastiky, fotografie i videa. A právě skrze poslední z těchto položek se dostáváme k vlastnímu tématu našeho článku, ke spojení dekadence a filmu.
Pokud budeme audiovizuální umění nahlížet jako součást umění výtvarného, jako příslovečné „pohyblivé obrázky“ (ostatně čím jiným byla kinematografie ve svých raných počátcích), pak sahají kořeny zmíněného vztahu dekadence a filmu dokonce hlouběji, než je tomu v případě literatury (Otto M. Urban v této souvislosti uvádí např. Francisca Goyu nebo Williama Blakea). Ovšem pro naše účely bude jistě příhodnější vnímat film jako svébytný umělecký druh – i tento zúžený pohled koneckonců musí obsáhnout více než jedno století existence tohoto média a jeho překotných proměn.
Oblast toho, co bývá vnímáno jako dekadentní, je nejen velmi široká, ale též dobově podmíněná. Výjevy šokující naše předky nám dnes mohou připadat krotké a všední. Jelikož je tento posun převážně jednosměrný, zdálo by se na první pohled celkem logické konstatovat, že takto označovaných témat a motivů postupně ubývá. Tak tomu ovšem není, protože historický vývoj (a s ním spjatý technický pokrok) s sebou přináší i nové podněty, z nichž některé se dříve či později rovněž ocitnou na indexu jevů zatracovaných většinovou společností a následně i v hledáčku dekadentních umělců. Právě v tom tkví nadčasovost (ne-li přímo nesmrtelnost) dekadence coby obecného estetického principu, jehož těžištěm není – na rozdíl od mnohých uměleckých směrů – povaha zobrazovaného předmětu či jevu. Tento fakt se bude ostatně odrážet i v následujícím výběru snímků, snad dostatečně ilustrujících vývoj dekadentně laděné linie filmové historie.
Máme-li však hledat kýžené tituly, je třeba se nejprve pokusit alespoň v hrubých obrysech nastínit, které tematické okruhy si nejčastěji vysluhují přívlastek „dekadentní“. Vodítkem nám může být například mnohdy již zaniklá instituce filmové cenzury, jejíž slabou ozvěnou jsou různé dnešní kategorie přístupnosti. Kvůli čemu bývaly snímky mrzačeny či dokonce zakazovány? Pomineme-li specificky podmíněné důvody ideologické či náboženské, zůstávají nejběžnějšími stigmatizujícími prvky násilí a erotika, prezentované nejrůznějšími formami, ovšem vždy v míře překračující dobové konvence. Snímky, jež si vysloužily cejch díla nějakým způsobem kontroverzního, přitom nacházíme napříč všemi filmovými směry i žánry, v oblasti umění „nízkého“ i „vysokého“ – právě tuto rozmanitost „dekadentních filmů“ se pokusíme ilustrovat prostřednictvím konkrétních titulů dotyčného ražení.
Kdo jiný by měl figurovat na začátku pomyslného rodokmenu dekadentního filmu, než Luis Buňuel – svého času tvůrce skandálních snímků, dnes jedno z kanonických jmen světové kinematografie. Detailní záběr rozříznutého oka z jeho Andaluského psa (1928) se stal obrazem vpravdě ikonickým a dobové publikum se mu během jeho režisérské kariéry podařilo šokovat ještě mnohokrát. Nejvášnivější reakce rozpoutal Buňuelův snímek Zlatý věk (1930), na němž spolupracoval se Salvadorem Dalím a který byl silně kritizován pro amorálnost – oficiálně se směl promítat až v roce 1979.
Žánrem, jehož plody si v dějinách filmu vysloužily nejvíce odsudků, je bezesporu horor – jeho počátky jsou pak nerozlučně spjaty s dvojicí původně literárních postav, Stokerovým Draculou a Frankensteinem Mary Shelleyové. Ačkoliv se tyto ikony hororového žánru objevily na stříbrném plátně nesčetněkrát, dodnes nezapomenutelnými jsou – i díky jejich představitelům – zejména dva eponymní snímky z let třicátých, Browningův Dracula (1931) s Bélou Lugosim a Whaleův Frankenstein (1931) s Borisem Karloffem. Zatímco prvnímu z nich byly vytýkány prohřešky proti mravnosti, druhý provokoval zejména naturalistickou scénou utopení malé dívenky.
Erotika ve filmech dává vzniknout specifickému typu ženské hrdinky, dvojčeti literární femme fatale – takové postavě několikrát propůjčila svou chladně krásnou tvář i Marlene Dietrichová ve snímcích Josefa von Sternberga. Po legendárním Modrém andělu (1930) následuje mimo jiné Plavovlasá Venuše (1932), Šanghajský expres (1932) či Rudá carevna (1934) – a všechny provází hříchem čpící pověst.
Žhavé vúdú, černé jako strach
Žhavé vúdú proudí v mých žilách
Africký rytmus mě zcela zotročil
Žhavé vúdú, smrtelný hřích
Žhavé vúdú, horší než líh
Sháním muže, který by si mě ochočil
(úryvek písně "Žhavé vúdú" z filmu Plavovlasá Venuše)
Vedle násilí a sexu se vzácněji objevuje v dějinách kinematografie i další prvek s dekadentním nádechem, jenž pro nedostatek lepších termínů nazveme prostě „ošklivostí“. Jedním z nejslavnějších snímků tohoto ražení jsou Zrůdy (1932) již zmíněného Toda Browninga. Bouřlivého přijetí se jim dostalo zejména proto, že panoptikum připomínající skupinu hlavních postav, jejichž charakter vystihují přezdívky jako „Oživlý trup“, „Živoucí kostra“, „Vousatá žena“ či „Bezruká kráska“, ztvárnili lidé se skutečnými tělesnými vadami.
Ani v dějinách české kinematografie nechybějí díla podobné provenience. Příkladem za všechny může být slavná Extase (1933) Gustava Machatého se scénou nahé, koupající se ženské hrdinky či detailním záběrem jejího obličeje v okamžiku dosažení orgasmu.
Výše jmenované snímky zosobňují určité typy filmových děl, které byly přinejmenším v době svého vzniku vnímány jako „dekadentní“, tj. v jistém ohledu úpadkové, šokující, kontroverzní. Jejich řady se sice během následujících desetiletí mnohonásobně rozšiřují, ovšem základní vzorec zůstává v podstatě shodný – vždy je to zejména neobvyklá míra či nekonvenční zobrazení motivů násilí a erotiky, co dotyčná díla přičleňuje k rodině snímků, jejíž nejstarší generaci jsme si zde stručně představili.
Petr Nagy
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(30. 10. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2881