Pre-, post- a neodekadence
Od Geisslové k MarksoviLucie Chlumská
Termín „dekadence“, stejně jako označení mnoha jiných uměleckých směrů, byl původně posměšný a urážlivý. Když v roce 1885 francouzští spisovatelé Beauclaire (1860-1919) a Vicaire (1848-1900) vydali sbírku parodistických veršů „Déliquescences“ , jíž chtěli zesměšnit skupinu básníků hlásících se k odkazu Charlese Baudelaira, netušili, že tím pojmenovali celou jednu epochu evropské kultury.
V dnešním teoretickém bádání rozlišujeme dekadenci dvojí: historickou, spojenou s Fin de siécle a se symbolismem (jehož Manifest vyšel r. 1886), a ahistorickou, obecné označení pro konečnou, úpadkovou fázi určitého úseku ve společensko-kulturním vývoji lidstva (za níž se obvykle pokládá např. poslední fáze rozkladu římské říše). V této studii se budeme zabývat českou literární dekadencí historickou, nikoli však jejím „hlavním proudem“, který představují např. Jiří Karásek ze Lvovic nebo Karel Hlaváček, ale směry, pro které volíme termíny predekadence, postdekadence a neodekadence.
První (ne)smělé kroky
Predekadence se tradičně datuje lety 1888 – 1892. Jsou pro ni příznačné všechny obvyklé rysy historické dekadence, liší se však svou časovou předchůdností a mnohdy ještě ne zcela vědomým příklonem ke stylizačně estétskému postoji, který si historická dekadence vetkla do erbu. Klade-li se počátek predekadentního básnictví zpravidla do přelomu 80. a 90. let 19. stol., okrádá se tak tento směr o jedno zásadní dílo, které již všechny predekadentní rysy nese. Tímto dílem jsou Immortely básnířky Irmy Geisslové (1855 - 1914) z r. 1879. Již v této sbírce se objevují motivy odporu, nudy a nehybnosti, tedy motivy typicky dekadentní. Neurastenická lyrická mluvčí se nedokáže smířit se stojatými vodami, a to nepochybně jak v osobním životě, tak i v celé společnosti. Všeobecné hnití ji dráždí, ale nedovoluje jí ho překonat. Fakt, že Immortely zůstaly bez povšimnutí a nikdo na ně vědomě nenavázal, jen zdůrazňuje jejich výjimečné postavení v naší literatuře. Dobovou hodnotu mají Immortely nulovou, imanentní (neměnnou) hodnotu značně vysokou, a to i proto, že jejich autorka předešla dekadenci o více než deset let. V tom se podobá Charlesi Baudelairovi, z jehož díla tento směr čerpá zcela vědomě. V některých momentech připomene Geisslová dalšího velkého solitéra, resp. solitérku, Emily Dickinsonovou (sebevražedná motivika, zhuštění výrazu, některé formální prostředky). Již sto třicet let stará sbírka je jedním z nejnedoceněnějších pokladů české i evropské literatury.
Rané dílo dalšího predekadenta, Jaroslava Kvapila (1868 – 1950), je už o poznání méně originální. Ve sbírce Růžový keř (1890) je silně přítomna lumírovsky parnasistní linie (celá sbírka byla věnována Jaroslavu Vrchlickému), místy je ale Kvapil už výlučně dekadentní, estétský a aristokratický, a to především v oddílu Intermezzo, který se skládá výhradně ze sonetů („Tvou krásou zázračnou své sloky začnu snící:/mdlou krví minia jak řízy Madonn sněží/se v starých modlitbách, jež v oratořích leží,/tak budeš zářit v nich svou zbožnou zřítelnicí“ ). Kromě již zmíněných estétských postojů je v této sbírce předznamenáno další velké téma dekadence, totiž katolicismus, resp. jeho mystický náboj, liturgická majestátnost a historizující motivický inventář. V současnosti je jméno Jaroslava Kvapila spojeno spíše už jen se symbolistní báchorkou Princezna Pampeliška.
Druhá básnická sbírka Otakara Auředníčka (1868 – 1945) s názvem Zpívající labutě (1891) je ze všech predekadentních děl tím nejtemnějším. Zcela očividné to je např. v básni Hudba noci: „Noc pílí v kraj, jenž bílý světlem spilý/se chýlí v jív, mlh víly, s jichž rtů kvílí/zpěv milý. Luna chýlí srp svůj bílý/nad čelo noci, která spěje k cíli“ . Za povšimnutí stojí nápadná hudebnost Auředníčkova verše, posílená i tím, že je obvyklé vícerýmové schéma zúženo na rým jediný. To má za následek až monotónní pravidelnost básně. Tyto rysy jsou typické i pro dílo jednoho z největších českých dekadentů Karla Hlaváčka; později se objevují i u postdekadenta Jana Opolského a v současnosti v neodekadentních polohách básní J. H. Krchovského. Jedna z básní této sbírky, Básníci, je věnována poslednímu zástupci české predekadence, Jaromíru Boreckému (1869 – 1951). Borecký byl velkým milovníkem hudby (napsal několik libret), což výrazně ovlivnilo i ladění jeho básní. Po Hlaváčkovi je největším eufonikem české (pre)dekadence a spolu s několika dalšími (např. s Josefem Palivcem) patří k tomu okruhu českých básníků, pro něž je verlainovská hudebnost zcela zásadním stavebním prvkem. To je patrné i na jeho sbírce Rosa mystica (1892). Ačkoliv bývá Boreckého básnické umění často snižováno tím, že se o něm mluví jako o jednom z „epigonů Vrchlického“, je to rozhodně básník zajímavý a originální.
Zapomenutí básníci
Postdekadence je neformulovaný, nevyhlášený, nemanifestovaný, ale přesto rozlišitelný historický směr, který vychází ze základních premis a postojů dekadence, zastupují jej však mladší autoři, kteří své sbírky vydali většinou až v roce 1900, nebo krátce po něm. Vymezujeme ji léty 1899 (vydání Květů samot Emanuela z Lešehradu) a 1910, kdy K. H. Hilar zahajuje úspěšnou divadelní kariéru, kdy umírá za podivných okolností v newyorském metru Arthur Breisky, kdy píše Krecar svůj první článek do Moderní revue a kdy Lešehrad začíná přepracovávat své dosavadní sbírky. Zajímavé je, že víc než co jiného je pro postdekadenci typický motiv odcházení, míjení a loučení; nikoli již hnití, rozkladu a umírání. V tomto ohledu lze ještě zpětně charakterizovat predekadenci: pro ni je typické očekávání, tušení a vzývání. A podobně jako predekadence ještě čerpá z lumírovského parnasismu, napájí se postdekadence už z pramenů impresionismu.
První postdekadentní sbírkou jsou již zmíněné Květy samot Emanuela z Lešehradu (1877 – 1955) z roku 1899. Tuto knihu řadíme k postdekadenci jednak proto, že její autor byl mladší než oba nejvýraznější zástupci české historické dekadence, ať už teoretické (Arnošt Procházka, nar. 1869), nebo básnické (Jiří Karásek ze Lvovic, nar. 1871), jednak proto, že většina jejího motivického repertoáru je již (nutně) převzatá a posunutá. Není v ní tedy de facto nic, co by nás mohlo překvapit, či snad dokonce šokovat. Důležitou roli opět hraje motiv odcházení. Jako by si postdekadence byla mnohem více vědoma času a jeho působení; historická dekadence akcentuje bezčasí, predekadence naproti tomu jakési „předčasí“. Ačkoliv artistností svých děl (hudební a minuciézní rytmování, melancholická, až hlaváčkovská monotónnost atd.) převyšoval Lešehrad značnou část svých současníků, upadlo jeho dílo poměrně brzy v zapomnění.
Dalším podobným zapomenutým básníkem je Jan Opolský (1875 – 1942). Jeho sbírka Klekání (1900) má asi ze všech postdekadentních děl nejblíže k básním Karla Hlaváčka. Maximální posílení eufonie, motivy lodí, moře, uplývání, monotónní souměrnost, tím vším jsou vyzbrojeny Opolského verše. Klekání tvoří výhradně čtyřverší, tedy výsostně symetrické strofy, psané (jak jinak…) v jambu („Vše ve tmách už, co mělo srdcem chvíti,/co mělo dáti cévám nápoje/a závoj duše chladný průvan cítí,/jenž prošel, slídě, prázdné pokoje“ ). Pro vrácení Jana Opolského (stejně jako dalších, např. i Irmy Geisslové) do kontextu české literatury dělá hodně současný básník Petr Fabian, a to ve své internetové edici Zapomenuté světlo.
Cynismus i metafyzika
Jan z Wojkowicz (1880 – 1944) je své rané sbírce s prostým názvem Poezie (1900) mistrem nuance a detailu. Jeho impresionistně dekadentní výraz působí nejlépe v kratších, subtilnějších básních z tohoto mladého věku. Ostatně zachycování prchavých okamžiků bylo v období Poezie Wojkowiczovým programem. V pozdějších dílech však Wojkowicz bohužel svou tvorbu přetěžuje reflexí a verbalismem, vytrácí se tak spontánnost, a střídmost je vystřídána rozvleklostí; jde o hru na metafyziku a mytologii, která škodí každému umění, nejen poezii.
Pyrrhova vítězství, sbírka Louise Křikavy (1873 – 1920), měla svůj předobraz už ve stejnojmenné básni z autorova debutu V nocích bezhvězdných (1899), stejně jako celé ladění jeho básnického výrazu, pro nějž je typická verbální nestřídmost, dekadentní motivický inventář a až zhnusení z erotiky. Křikavu do výčtu postdekadentů zahrnujeme pro jeho evidentní, avšak často uměle působící návaznost na českou dekadenci. V pozdějších fázích své tvorby se Křikava zabýval spíše prózou a fejetony, básnění mu bylo více prostředkem než smyslem.
Ani Karel Hugo Hilar (1885 – 1935) nebyl básníkem máchovsko-březinovského ražení, pro něhož je poezie životní nutností. Jeho sbírka Komediantské motivy (1902) je však originální předzvěstí gellnerovského „ponáspotopismu“. Velkou roli v tom bezpochyby hraje autorovo mládí: v době vydání této sbírky mu nebylo ani 18 let! Cynismus, ironie, posměšek, to vše s výrazným spodním tónem dekadentního zmarnění a melancholie. Jasně patrné je to např. v Čísle 5: „Můj výskal dav a v zášeří/fosforné oči svítily../Zas potlesk.. Počal chancon jsem/frivolní jakýs opilý... A jejich křikem zmámen, zpit,/na zděděnou jsem loutnu hrál –/A kdesi v jizbě setmělé/můj otec zdlouha umíral – – –.“ K. H. Hilar byl později činný zejména v divadelní oblasti. Jeho Komediantské motivy tvoří málo známý přechodový článek mezi estetickými východisky moderní revue a protispolečenským gestem tzv. „buřičů“ a směřuje až k avantgardní imaginativnosti poetistů.
Jarmil Krecar (z Růžokvětu) (1884 – 1959) byl člověkem vpravdě renesančního záběru. Mezi jiným byl činný jako básník, dramatik, prozaik, překladatel, editor, literární kritik atd. Přesto i jeho postihlo to, co takřka všechny zástupce české postdekadence: zapomenutí. Ani ve své době však Krecar nebyl jako básník příliš uznáván. Mohl si za to ale částečně sám: uvedl svou sbírku neskromným mottem z Horatia („Nenávidím nevzdělanou chátru a straním se jí“) a popudil recenzenty, kteří domýšlivému mladíkovi chtěli přistřihnout křídla. Kritiky, které se na tuto sbírku nahrnuly, odradily Krecara na dlouho od další básnické tvorby. Následující knihu, V mé duši věčný smutek dlí a věčné teskno, vydal sice ještě v r. 1905, to však bylo již spíše ze setrvačnosti. Další, Dvojice, vyšla až v avantgardních dvacátých letech (1921). Krecar byl dítětem dekadence, které se od své matky nedokázalo odtrhnout, a s pohledem upřeným dozadu, tedy ve výsostně melancholické poloze, se raději změnil v kritika, než aby snášel úděl anachronismu.
Dekadence, nebo brak
Pojem neodekadence vznikl při polemikách o básně Taťany Lehenové, konkrétně o textu Malá noční můra. Tento text vyvolal hlasité kontroverze, při nichž bylo jedním z odsudků i jejich označení za „dekadentní“. Jak to tak bývá, kritika se tohoto termínu chytila, oprefixovala ho a začala používat pro tvorbu Ivana Koleniče (Pôvabné hry hry aristokracie), Norberta Holuba (Suché sochy stínů) nebo raného Petra Motýla (Šílený Fridrich). Neodekadentní prvky bychom našli i u mnoha jiných autorů, např. u Ewalda Murrera, Pavla Ambrože alias Homéra (Moruše /cypřiše/), Gustava Erharta (Podél Pyrifleghetónu) nebo Zdeny Sixtová (Kremační býlí aneb Zpěvy mladé hrobnice). Jako „klasičtí“ představitelé české neodekadence bývají označování básníci dva: J. H. Krchovský a Luděk Marks.
J. H. Krchovský (1964) je autorem bez nadsázky kultovním, jakkoli je toto slovo již dnes devalvované. Jeho důsledná celoživotní stylizace, naprostá monotematičnost, aristokratická póza, odvrhování moderního světa, odpor ke společnosti a skutečnosti, nihilistický postoj k životu, to vše a ještě více z něj činí velmi výrazného představitele neodekadence. Pro Krchovského je typická ironie, odívání se do masek a schovávání se za kulisy, cynická pointa a šokující výpověď. Krchovský často balancuje na hranici vkusu a morálky, většinou se však na ní dokáže udržet.
Luděk Marks (1962) je druhým nejvýraznějším představitelem české neodekadence, a nutno říci, že se jí více blíží ve svém gestu, patosu a smrtelné vážnosti. Kde Krchovský „chčije klidně dolů z oken“, Marks chce „roztavit zrakem snové skály“. Jeho metoda výběru toho, na co z odkazu české historické dekadence vědomě navazuje, je romantizující: zahledění se přes věky do duší jiných básníků je krystalicky romantickým postupem. Marks ovšem nenavazuje jen na samotnou dekadenci, ale i na predekadenci (jedna z jeho básní se příznačně jmenuje Sonet pro Irmu Geisslovou). Miroslav Zelinský sice píše o jeho básni Sklenobýl: „Závěr Marksovy básně pak zjevně vyrůstá z jedné z našich undergroundových tradic, kterou lze parafrázovat slovy: ‚chlastat, blít, válet se ve výkalech, fetovat – to je správné a nezávislé, všechno ostatní je hnusné a na hovno. (…) Takové ‚myšlenkové bohatství‘ je bohužel obsaženo ve více Marksových básních a obávám se, že právě ono vede mnohé k označení Markse za neodekadenta.“ To je však omyl, neboť v Marksových básních lze nalézt přímé, někdy i explicitní spojnice s autenticky dekadentní poezií, která nemá s fekalistickými výstřelky undergroundu naprosto co dělat.
Lucie Chlumská
Poznámky
1: Beauclaire, Henri – Vicaire, Gabriel. Les Déliquescences. Poémes décadents d'Adoré Floupette. Paříž, 1895.
2: Kvapil, Jaroslav: Růžový keř. Praha: J. Otto, 1890.
3: Auředníček, Otakar: Zpívající labutě. Polička: F. Popelka, 1891.
4: Opolský, Jan: Klekání. Praha: Josef Pelcl, 1900.
5: Křikava, Louis: Pyrrhova vítězství. Praha: František Šimáček, 1901.
Použitá literatura
Auředníček, Otakar: Zpívající labutě. Polička: F. Popelka, 1891.
Borecký, Jaromír: Rosa mystica. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1892.
Čornej, P. a kol: Česká literatura na předělu staletí. Jinočany: H&H, 2001.
Dupačová, Gabriela: „Jarmil Krecar literát“. Rmen, č. 3, 1996/1997, s. 15 – 23.
Emanuel z Lešehradu: Květy samot. Praha: Emanuel Stivín, 1899.
Geisslová, Irma: Immortely. Praha: Eduard Grégr a Ferdinand Dattel, 1879.
Hilar, Karel Hugo: Komediantské motivy. Praha: Knihovna moderního života, 1902.
J. H. Krchovský: Básně. Brno: Host, 1998.
Jan z Wojkowicz: Poezie. Praha: Alois Wiesner, 1900.
Jelínková, Radka: „Jan z Wojkowicz“. Rmen, č. 3, 1996/1997, s. 24 – 40.
Krecar z Růžokvětu, Jarmil: Předčasné vinobraní. Praha: Nákladem spisovatelovým, 1903.
Křikava, Louis: Pyrrhova vítězství. Praha: František Šimáček, 1901.
Kvapil, Jaroslav: Růžový keř. Praha: J. Otto, 1890.
Lexikon české literatury. Praha: Academia, 1985 – 2008.
Marks, Luděk: Stín svícnu. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 1994.
Opolský, Jan: Klekání. Praha: Josef Pelcl, 1900.
Smolka, Zdeněk: 1997 „Neodekadence?“, Tvar 1997, č. 10, s. 7.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2857