Potmě žvýkám svoje srdce
O lyrických subjektech v díle J. H. KrchovskéhoEva Marková
Tvorba J. H. Krchovského (*1960) byla v letech 1978-89 šířena v podobě rukopisů, resp. strojopisů, povětšinou mimo samizdatové edice, popř. byly jeho básně otiskovány v samizdatových periodikách. Po roce 1989 byly Krchovského básně vydávány nejčastěji ve výborech.
Miroslav Balaštík tvrdí, že JHK je pro literaturu zajímavý tím, že „vytváří bezpočet svébytných já“(1). Běžný čtenář otevírá s nadšením sbírky prasáka Krchovského. A tvůrci čítanek se mu snad právě kvůli této charakteristice raději vyhýbají. Než se pokusím určit, jaké typy lyrických já se v básních JHK vyskytují, vymezím si za pomoci Červenkovy knihy Fikční světy lyriky některé termíny, s nimiž budu pracovat.
Terminologické minimum
Stěžejní je pro tuto práci termín LYRICKÝ SUBJEKT, tedy ono já, které je cele obsažené ve fikčním světě, jenž je tvořen dílem, a které v sobě fikční svět ztělesňuje. (2) Červenka říká, že „subjekt v lyrice lze chápat jako minimální kontext nezbytný pro porozumění básni“ (3) a dodává, že „interpretace básně není popisem jejích témat, ale konstrukcí profilu imaginárního mluvčího v imaginární situaci promlouvání (a také posluchače v imaginární situaci přijetí), kreací hypotetické osoby, jejíž intence, názory, nálady nějak „odpovídají“ interpretovanému textu. Tato čtenářská konstrukce subjektu neprobíhá v lyrice na úrovni tematických jednotek (…); při střetu s inkoherencí v lyrické básni (…), spíš než abychom něco doplňovali na téže úrovni, přecházíme na vyšší rovinu subjektu (…).“ (3)
EMPIRICKÝ AUTOR je tedy někým jiným než lyrický subjekt. Ale je empirický autor v díle slyšet? Červenka tvrdí, že autor díla nemluví vůbec a zní-li v básni spolu s lyrickým subjektem ještě jeden hlas, pak bychom měli mluvit o dalším lyrickém subjektu. (4)
V knize Fikční světy lyriky se dále říká, že „informace o autorovi v míře, v jaké je máme, vytvářejí jeden ze sémiotických kontextů pro pochopení díla.“ (5) Právě v tuto chvíli před námi vyvstává problém: naprosto oddělit empirického autora od lyrického subjektu nelze (6), ale přesto Jiřího Háska – empirického autora – stavíme tzv. mimo hru. Ale ono to vlastně ani jinak nejde, neboť Hásek vydává své básně pod pseudonymem J. H. Krchovský (už to v nás vyvolává určité pocity a asociace, protože se nejedná o bezpříznakové české jméno), na přebalech jeho knih se objevuje stylizovaná fotografie od Ivana Pinkavy, jejíž ponurost koresponduje s neméně ponurým pseudonymem. Dochází tak k vytvoření OSOBNOSTI JHK, tj. k vytvoření konstruktu „na podkladě jak esteticky, tak neesteticky zaměřených akcí a činností“ (7), který „nemá povahu struktury esteticky motivované, ale ani ona se nekryje s empirií autorovy osoby (7). Často se v této souvislosti zmiňuje autostylizace a vyhrocený individualismus. Čí? Krchovského. Slovy Petra A. Bílka: „(…) vzrůstá rozpor mezi tematizovaným „já“ a obrazem o autorovi, který si vytváříme na základě textu. A tak se rodí Krchovský.“ (8)
Na následujících řádcích se pokusím vymezit několik lyrických subjektů, které se v díle JHK vyskytují nejčastěji, a okomentovat jejich případný vývoj.
LS1: „(…) v jediném těle dusíme se oba / v napjaté kůži vesmírného klaustrofoba“ (9)
Odraz v zrcadle, strach z nebytí, svět tady a svět tam – to jsou jedny z motivů, na jejichž základě můžeme vymezit tento lyrický subjekt (LS1). Ruku v ruce s těmito motivy jdou i paranoidní pocity, označování sebe sama jako nežádoucí osoby.
I ve výše použité ukázce se rýsuje schizofrenie, jež se v Krchovského básních projevuje nejprve v náznacích, avšak již v druhé části výboru Noci, po nichž nepřichází ráno dochází k jasnému vymezení přinejmenším dvou já, která spolu v rámci jedné básně komunikují. (Ranil mne, urazil, potupil, nakrk mě! / ten sviňák v zrcadle zas se mi smál! / rád bych ho konečně viděl už na prkně / - pak ať se posmívá, že chci žít dál (10)).
Vedle motivu zrcadla (a tedy i skla) je v básních s LS1 velmi častým motivem zeď – i ona odděluje svět tady a svět tam, podobně jako zrcadlo. A ještě jednu metaforu hranice můžeme v těchto básních vysledovat; mám na mysli kůži jako hranici oddělující okolní svět od subjektu samého. Kůže je tím, co vymezuje hranici těla. Právě ona je tím, co vězní duši v (cizím) těle. Skrz tuto hranici dokáže prostoupit pouze krev, která tak uvolňuje duševní napětí (proto si LS1 tak často ubližuje) a onu ostrou hranici rozrušuje. To je pro LS1 taktéž typické – rozostřená hranice, a to jak časová, tak prostorová. („Mám svou nohu mezi dveřmi / do místnosti nekonečné / z ní na sebe křičím: Věř mi je / - je to marné a zbytečné! // Z jedné strany dovnitř cpu se / a z druhé si bráním vstupu / v ostrých zpětných zubech v puse / držím konec svého trupu“ (11))
V souvislosti s LS1 bych ještě ráda zmínila básně, v nichž vystupuje „on“ a „jeho stín“ – valná část z nich totiž splňuje všechny předpoklady pro to, aby byla do této kategorie řazena (tzn. tematizaci hranice, bytí či nebytí), ale většinou u nich chybí paranoidní pocit. Naopak se často přidává motiv požírání, a to jak v souvislosti s jídlem, tak v souvislosti s požíráním sebe sama.
LS2: „Obvyklá směsice hnusu a lítosti / podobných kriplů jsem skolil už mnoho… / nicméně počkáme, kdo koho vykostí / já versus nový den… Schválně, kdo s koho“ (12)
Další z lyrických subjektů (LS2) zastoupených v díle JHK lze vymezit na základě určité interakce mezi já a něčím/někým jiným. Díky této interakci dochází k vytvoření jakési intimity (a zároveň hranice) mezi já a okolním světem. Tím něčím/někým může být cokoli/kdokoli od svatojánské mušky přes kříž až po psa. Anebo třeba prach: „Prach na zdech, knihách, uvnitř skříně / prach na mém stole s barvama / (…) / prach na klice (vždyť není kam jít)… / ven z okna místo záclon vlají / jen cáry sítě pavoučí / a prach, jejž mám i na očích / svou silnou vrstvou prozrazuje / věc, jež mi nejvíc k ničemu je / - já s pavučinou v náručí…“ (13)
LS3: „(…) jsem poloviční lidský pár / v tom prokletí je moje celé / že dáma, do níž údem vnikám / je moje, ale není má… (…)“ (14)
Touha po splynutí, snaha najít sám sebe, touha po klidu, snaha dojít někam dál – ale nakonec jde většinou stejně jen o vytloukání klínu klínem. Tento lyrický subjekt (LS3) lze definovat na základě interakce, která probíhá mezi ním a určitým feminním subjektem. Nutno podotknout, že tento ženský subjekt je ve většině případů pasivní, konatelem je LS3. („Zas jednou mluvím s dívkou mlčky, bez falše / byť přímočarých výkladů se jindy lekám / leč naše oči prozrazují vše: / ty chceš tam něco a já chci zas tohle někam… / jen pro jistotu očima se ještě ptám / zda právě teď a právě tohle právě tam“ (15)) Aktivnější roli přebírá ženský prvek až v Krchovského poslední sbírce nazvané Nad jedním světem. V této sbírce se i sám LS3 projevuje jako melancholičtější, klidnější – snad i kvůli nadhledu, z něhož nazírá svou vlastní konečnost, kterou si uvědomuje čím dál intenzivněji.
Již jsem zmínila touhu po splynutí, která je jedním z určujících prvků LS3. Tato touha však nikdy nedojde naplnění, což se zrcadlí v obrazech typu embrya, které je opékáno na šavli anebo třeba spláchnuto. Tematizováno je i samo propletení jeho a jí, ve sbírce Nad jedním světem dokonce dochází k jejich určitému splynutí. Neznamená to však, že by zmizela trýznivost tohoto vztahu, spíš dochází k vytvoření harmonie mezi protiklady (krásou a hnusem, krásným a strašným) a k přijetí těchto protikladů („Jsi můj trest, moje štěstí? / tak mladičká a hezká jsi… / ach není krásy bez bolesti! / bude však bolest – bez krásy“(16)). Ve sbírce Nad jedním světem je také častěji než dříve tematizována láska.
LS4: „Darovat znamená něčeho vzdát se / potěšit příjemce a tím i dárce / nicméně všechno je otázka vkusu… / Tak zavři oči a otevři pusu“ (17)
V dalším lyrickém subjektu (LS4), který je pro dílo JHK velmi typický, se snoubí impotence s perverzí. Pokud je v básni otevřeně tematizována onanie, přivádí to (většinu?) čtenářů do rozpaků a zdá se jim to zvrácené. Ještě zvrácenější se pak může zdát pokus/touha onanovat v případě, kdy lyrický subjekt trpí impotencí. Důležitým motivem je i strach z impotence, tedy vlastního selhání, neschopnosti.
V básních JHK můžeme najít různé typy perverze a i perverzní LS4 se vyvíjí. LS4 se ironicky usmívá nad svou vlastní sexuální nevybouřeností. LS4 je násilníkem, kterému se neubrání ani jeho milá při návštěvě chrámu sv. Mikuláše, ani chladná hlína, ba dokonce ani houpací koník. Někdy dokonce stačí pouze to, že báseň vnímáme očima LS4 a běží nám mráz po zádech z toho, jak „prasácky“ se dívá - ani nemusí dojít k explicitnímu zobrazení čehokoli, co by se týkalo sexuality. („Pln obav, zdali zase někde něco neprovedu / došel jsem na kraj náměstí, pak zvolna k jeho středu / a tam jsem chvíli stál a pozoroval akrobatky / bylo jim kolem patnácti… Hned potom šel jsem zpátky“(18))
Ve sbírkách Poslední list a Nad jedním světem dochází k zajímavému vývoji LS4. Z některých básní je slyšet, jak se LS4 pobaveně řehtá, když může ne nevině prolít panenskou krev, když si může užívat svou nadvládu nad mladými dívkami (on už je přeci postarší pán), ale i když mají dívky navrch nad ním.
LS5: „Ach, život je tak trapný, bože / jak uprdnutí do soulože“ (19)
Posledním lyrickým subjektem (LS5), o němž bych se ráda zmínila, je já, které je víceméně konzistentní, které není paranoidní a ani schizofrenní. Já, které se dokáže samo na sebe podívat z nadhledu – ačkoli i zde dochází k různým modifikacím.
LS5 dokáže mít nadhled a nepostrádá vtip (i když se velmi často jedná o humor cynický). LS5 občas zaslechne, jak jeho pitomost volá až do nebes. LS5 ví, že neznámým ženám nemá nikam nic strkat, ani když je opilý…
Tohle já se však dokáže na svět dívat i z nadhledu o poznání filosofičtějšího: „Ve jménu lásky vše je pravda / (pravda si se lží ráda zavdá…) / jak ale lhát ve chvilkách slabých? / Jak říkat pravdu, aniž lhal bych…“ (20)
A konečně, LS5 poměrně často tematizuje básnění samo a činí tak za pomoci různých prostředků, které pak báseň samu vychylují tu k humornějšímu pólu, tu k pólu vážnějšímu, zamyšlenějšímu. („Báseň je… Nic, a vše! Vyšší stav ducha / ducha, jenž sám sebe skrz naskrz kuchá.“ (21))
Několik slov závěrem
Zajisté by se dalo pokračovat ve vyjmenovávání různých lyrických subjektů, jež můžeme v díle JHK objevit. Stejně tak se dá diskutovat o tom, jestli zrovna těchto pět lyrických subjektů, které jsem vymezila, je oněch pět reprezentativních a jestli je takovéto vymezení správné, či lépe řečeno: vhodné. Jsem si však vědoma toho, že jde o určitý druh generalizace a že jednotlivé typy mnou vymezených lyrických subjektů se mohou všelijak prolínat, ale výše provedené vymezení LS mi přijde možné a funkční. A proč vymezovat LS v díle JHK?
Třeba proto, abychom si uvědomili, že ač si JHK mohl být v době svých literárních začátků téměř jistý, že jeho básním nebude umožněno, aby byly veřejně čteny, přesto používal vulgarismy a perverzní obrazy ústrojně a nikoli jen proto, že papír snese všechno a nikdo to stejně číst nebude… Ano, motivy mající co do činění s různými formami sexuality jsou v díle JHK časté, ale kromě nich tam nacházíme i motivy jiné, neméně četné, ale zajisté méně vulgární. Veškeré motivy v básních JHK pak vytvářejí koherentní celek, jenž je zastřešen osobností JHK.
Poznámky:
1. Balaštík, Miroslav: Princip stínu in Krchovský, J. H.: Básně, Brno 1998.
2. in Červenka, Miroslav: Fikční světy lyriky,Praha/Litomyšl, 2003, s. 50.
3. in Červenka, Miroslav: Fikční světy lyriky, Praha/Litomyšli, 2003, s. 26.
4. in Červenka, Miroslav: Fikční světy lyriky, Praha/Litomyšli, 2003, s. 69.
5. in Červenka, Miroslav: Fikční světy lyriky, Praha/Litomyšli, 2003, s. 47.
6. in Červenka, Miroslav: Fikční světy lyriky, Praha/Litomyšli, 2003, s. 52.
7. in Červenka, Miroslav: Fikční světy lyriky, Praha/Litomyšli, 2003, s. 48.
8. in Bílek, Petr A.: O smyslu grimasy v poezii, in Lidové noviny 6, 13. 5. 1993.
9. in Krchovský, J. H.: Básně, Brno, 1998, s. 11.
10. in Krchovský, J. H.: Básně, Brno, 1998, s. 60.
11. in Krchovský, J. H.: Básně, Brno, 1998, s. 16.
12. in Krchovský, J. H.: Poslední list, Brno, 2003, s. 59.
13. in Krchovský, J. H.: Básně, Brno, 1998, s. 46.
14. in Krchovský, J. H.: Básně, Brno, 1998, s. 226.
15. in Krchovský, J. H.: Básně, Brno, 1998, s. 114.
16. in Krchovský, J. H.: Nad jedním světem, Brno, 2004, s. 5.
17. in Krchovský, J. H.: Nad jedním světem, Brno, 2004, s. 63.
18. in Krchovský, J. H.: Básně, Brno, 1998, s. 143.
19. in Krchovský, J. H.: Básně, Brno, 1998, s. 71.
20. in Krchovský, J. H.: Nad jedním světem, Brno, 2004, s. 67.
21. in Krchovský, J. H.: Poslední list, Brno, 2003, s. 7.
Prameny:
Krchovský, J. H.: Básně. Brno, 1998. (kromě eposu Mumie na cestách)
Krchovský, J. H.: Poslední list. Brno, 2003.
Krchovský, J. H.: Nad jedním světem. Brno, 2004.
Literatura:
Balaštík, Miroslav: Princip stínu; in: J. H. Krchovský – Básně. Brno, 1998.
Bílek, Petr A.: „Generace“ osamělých běžců. Praha, 1991.
Bílek, Petr A.: O smyslu grimasy v poezii; in: Lidové noviny 6, 13. 5. 1993.
Bílek, Petr A.: Stavitelé křídel. Praha, 1991.
Červenka, Miroslav: Fikční světy lyriky. Praha/Litomyšl, 2003.
Halada, Andrej: Velký básník český J. H. Krchovský; in: Tvar 4, 3/1993.
Holý, Jiří: Poznámky k samizdatové literatuře; in: Iniciály, 4/1990.
Kožmín, Zdeněk, Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína. Brno, 1998. (str. 214-242)
Machovec, Martin: Šestnáct autorů českého literárního podzemí; in: Literární archiv, 1991.
Eva Marková
Potmě žvýkám svoje srdce
Fotografie J. H. Krchovského, autor Ivan Pinkava
(10. 5. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2799