Manifest choromyslných
Dominik Melichar
Řekněte mi, mají se lidé rádi?
Že ve skutečnosti nepřejeme druhému nic zlého?
Přece nebudu přát holce v autobusu, ať jí spadne na zem její nejnovější model mobilního telefonu (a nejlíp, aby na něj pak šlápnul ten tlustej chlápek, co se celou dobu kouká do jejího výstřihu), když sám stále používám jako komunikačního prostředku výhradně tužky a papíru. A taky přece nesmažu na návštěvě u kamaráda z jeho počítače sbírku hudebních nahrávek, když znám jenom zlatou troubu a štos černých placek. Slyšíte ten krásný prskot? Ze začátku to zní, jako kdyby se vám v pokoji strhl slejvák skoro jak v deštném pralese, a pak hned love me tender, love me sweet…
Mám sice kapuci, ale její výrobci nepočítali s tím, že bude muset čelit vertikálnímu moři. Naštěstí se mezi provazy vody objevil nápis Antikvariát. Sucho na dosah ruky. Nejprve ale mokrá klika. Dobrému vždy předchází nějaká zkouška, jestli jsi natolik s to, unést celé to štěstí. V takových chvílích mnohdy lidé berou raději nohy na ramena. Proto můžete vidět v mnoha tvářích tolik zoufalství. Většinou prostě jenom nevzali za kliku.
Byl lijavec jako už dlouho ne, tudíž znamenala mokrá klika zanedbatelné protivenství. Vevnitř je ráj. Kdo chodí do antikvariátů, ví, o čem mluvím. Cítím se tu úplně jak ryba ve vodě, takže během pár okamžiků držím v ruce nádherné vydání Hradu smrti od Jakuba Demla i s dřevoryty Josefa Váchala a navrch soubor esejů Františka Listopada. Antikvář pochválil mou volbu, popovídali jsme chvíli o Listopadových verších, ukryl jsem knihy do batohu a doslova skočil zas do vody.
Věděl jsem, co mě doma čeká, až otevřu dveře od pokoje. Nejprve pronikavá vůně dřeva ruku v ruce s vůní starého papíru. Knihy mají stejný biorytmus jako květiny. Přes den vytváří vzduch a v noci, když spím, mi ho berou a nutí mě tak víc ponocovat a víc číst. Sedám ke stolu a tisknu své ex libris do nových úlovků a srdce už ví, co bude. Chvěju se stejně, jako bych měl políbit dívku. Vložím nováčky do knihovny. Do ústavu choromyslných.
Ano, asi jsme choromyslní – my, co hodiny jen ohmatáváme vazby – my, co jsme unešeni nejstarším vydáním Hostovského Úkrytu s typografií Teigeho – my, co na knihách usínáme, na knihách píšeme, co jásáme, když máme další kousek do „hvězdičkové“ edice Světové četby, co v potu tváře sháníme další modré svazky Dostojevského od Kvasničky a Hampla.
Jestli nás tedy máte rádi, nechte nám naše knihy!
Dominik Melichar
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.
(7. 4. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2737