Sněží mi do srdce
Před nedávnem přeložená kniha Petera StammaKlára Zindulková
Poslyšte o životě jedné ženské duše, kterou lze potkat ve chvíli, kdy asi jako každý z lidí hledá své místo v životě. Projděte hlubokým sněhem kdesi v severním Norsku, který zavál hranice mezi státy i hranice mezi dnem a nocí a možná i mezi lidmi. Projděte Krajinou náhodného žití.
Kniha, jejíž originál vyšel německy v roce 2001, nás vede životem a myšlenkami mladé Kathrine, vdané a zase rozvedené ženy, jejími sny a plány, nečekanými rozhodnutími, jejím spořádaným životem i náhlými útěky do neznáma, pryč z vlastního života. Sníh se propadá pod nohama, maják v dálce na pobřeží je skryt v husté mlze, noc je tmavá, den je šedivý, račte si zvyknout, nebo odejít. Ale ani když nemáte do budoucna žádné jasné plány, nemůžete se přece zcela podřídit plánům lidí okolo vás. A když to od vás všichni očekávají, není na čase zjistit, co vlastně chcete vy sami?
Ve dvou ohledech si autor s textem opravdu vyhrál a nutno dodat, že výsledek je poměrně zdařilý. První netradičností je časová rovina příběhu. Lineární chronologické vyprávění je s lehkostí opuštěno již na prvních stránkách, většina děje je vystavěna představením jedné scény, po které teprve následuje vylíčení různě dlouhé cesty, kterou musel děj urazit, aby se do této chvíle dostal. To vše je ještě protkáno vzpomínkami a asociacemi, až by se zdálo, že ze všeho zůstane nepřehledná změť. Zdálo, ale není tomu tak. V ději se čtenář neztratí a naopak lépe porozumí pohnutkám, pocitům, chvilkovým rozhodnutím. Toto schéma doplňují příležitostné rozhovory s několika známými, kteří se čas od času objeví. Útržky, jež jim Kathrine ze svého života vypráví, dopisují dosud prázdná místa příběhu. Příběh plyne pozvolným tempem severských dní, ale to neznamená, že by dlouhé pasáže vyzývaly k přeskočení.
Druhým experimentem je proměnlivý odstup vypravěče, který též není náhodný, ale odráží se v něm momentální životní situace a nálada hlavní hrdinky. Na začátku mimo jiné víme, že Kathrine má dítě, nevíme kolik mu je, ani jestli je to syn, či dcera. Nic zvláštního se o něm nedozvíme, jen se s ním jaksi počítá jako s nutnou postavou. Uprostřed knihy je mezi řečí zmíněno, že jde o chlapce, a na jiném místě, kdy na něho matka vzpomíná daleko od své rodné země, se mu začne říkat jménem, jako by to byla od začátku samozřejmost.
Některé postavy se objeví uprostřed knihy jako dávno známé, s jinými se čtenář postupně seznamuje spolu s hlavní hrdinkou. O některých jejích blízkých nevíme dohromady téměř nic, ač je spolu s ní potkáváme téměř denně. Jako by nebylo možné vyjádřit vše, na co Kathrine zrovna myslí a co ví, stejně jako to funguje i v reálném životě. Do cizího osudu se vloupat lze, do cizího myšlení nikoli. Některé chvíle jsou vykreslené i s popisem denní doby, počasím a velká péče je věnována pocitům hlavní postavy i s jejich projevy, jindy se dozvíme jakoby nic, že už jsme o pár měsíců či let dál a mezitím se Kathrine třeba přestěhovala nebo vdala, zkrátka nic důležitého.
Někdy je potřeba v životě podniknout hodně změn, aby člověk zjistil, kam patří a co chce. I Kathrine takových věcí podnikne až až, a když se ke konci vydá na (zase jednu) novou etapu životní cesty, nejistota se vytratí a poslední stránky nás jako ve zrychleném filmu pronášejí jejím harmonicky pokračujícím životem. Jak toho dosáhla a co se tolik změnilo? To neví snad ani ona sama. Je pravda, že ani čtenář to tak úplně neví. Tato dlouho očekávaná změna k lepšímu se prostě stala, žádný kýžený obrat v životní filozofii, žádné osudové rozhodnutí. Stalo se a nám nezbývá, než brát to jako fakt.
Klára Zindulková
Stamm, Peter: Krajina náhodného žití. Překlad: H. Kysilka a M. Išková. Dauphin, Praha 2009. 223 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(19. 3. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2704