Čtení neslyšících
V čem se liší?Vladimíra Staňková
Je čtení neslyšících v něčem odlišné od čtení slyšících? Proč by mělo, vždyť ke čtení sluch nepotřebujeme. I kdybychom přes noc zcela ohluchli, ve čtení našeho oblíbeného románu můžeme pokračovat s chutí dál. V čem je tedy rozdíl?
Ač to mnohé může překvapit, mezi čtením slyšících a neslyšících je rozdíl veliký. Slyšící lidé si osvojí mluvenou řeč a následně na to se učí číst její grafickou podobu. Osvojená zvuková stránka řeči přitom hraje významnou úlohu. Porovnávání zvukové a grafické podoby jazyka usnadňuje porozumění textu.
Prelingválně neslyšící (tj. kteří neslyší od narození nebo ohluchli ještě před osvojením řeči) jsou ale v odlišné situaci. Jako první jazyk mají český znakový jazyk, čeština je pro ně jazykem druhým. Tak, jako pro většinu z nás angličtina nebo němčina…
Představme si, že bychom od malička komunikovali česky. Ve škole by nám ale předložili anglickou čítanku a chtěli po nás, ať čteme s porozuměním. Slova, která jsme předtím nikdy neslyšeli...
Znakový jazyk je od mluvených jazyků v mnohých ohledech velmi odlišný. Je předáván vizuálně motorickým kanálem, z čehož plynou jeho specifické vlastnosti. Informace jsou v něm sdělovány převážně simultánně. To znamená, že k čemu je v češtině potřeba několika slov řazených za sebou, k tomu může při znakování sloužit jeden znak, kterým vyjádříme totožný obsah. Oblíbený je příklad věty přibližně takovéto: „Fronta byla velmi dlouhá a táhla se až za roh, nedohlédl jsem na konec.“, pro kterou stačí neslyšícím jeden znak. Znakový jazyk má odlišnou gramatiku od jazyků mluvených, liší se slovosledem (znakosledem). Tam, kde v češtině používáme spojky a předložky, český znakový jazyk využívá umístění v prostoru. Neslyšící si nemusejí při komunikaci dělat starosti se správnými koncovkami, zato jejich jazyk disponuje takovými prostředky, jako jsou „klasifikátory“ nebo „specifické znaky“. To jsou pro slyšící záležitosti poměrně těžko pochopitelné a naučitelné. Tak, jako pro neslyšící užívání předložek a koncovek…
Na druhou stranu je ale psaná čeština pro neslyšící naprosto nezbytou součástí každodenního života. Většinu informací získávají právě z psaných textů, učebnic a knih. Kompetence v psané češtině jsou pro neslyšící velmi důležité a je žádoucí, aby byli schopni číst s porozuměním. K rozvoji této dovednosti musí ale vynaložit mnohem větší úsilí než slyšící.
Pokud se chceme zlepšovat v cizím jazyce, můžeme si pořídit cizojazyčnou beletrii v upravené verzi pro méně či více zdatné čtenáře. Pro neslyšící ale upravené knihy nanejdeme. Pokud vznikají, jsou především pro malé děti a spíše v rámci diplomových a disertačních prací. Kdybychom v knihkupectvích žádali upravenou verzi pro neslyšící, odpověděli by nám nejspíše údivem. Absence takových textů pramení možná z obecné neznalosti problematiky a také z toho, že český znakový jazyk je uznáván jako přirozený, plnohodnotný a svébytný teprve krátké období.
Situaci čtení neslyšících jistě nejde zjednodušit a zhodnotit jednou větou. Tak, jako jsou mezi slyšícími vášniví čtenáři a ti, kteří si čtou akorát v jízdních řádech, i mezi neslyšícími je to různé. Existuje nemálo českých knih, jejichž autory jsou sami neslyšící. Například Tichý přístav duše, s příspěvky neslyšících, autobiografická kniha Evy Houdkové-Tesárkové Sosna nebo sbírka textů Dívej se, povídám.
Troufám si ale tvrdit, že pro větší část neslyšících bude mnohem větší požitek než četba Saturnina, Babičky nebo Malého Prince spíše sledování například DVD „Awi příběhy“ z roku 2008, kde neslyšící opravdu krásným znakovým jazykem vyprávějí své originální příběhy.
Vladimíra Staňková
JÁ A TY
ELIŠKA VYORÁLKOVÁ
Já a ty - jsme spojeni
v společném stesku z ticha
a přece umíme naslouchat
slunci i stromu
mě přenes temnotou
až na dno laskání
s očistnou samotou.
Do tesknic úponků
jsem rozsypala smích
do noci na sklonku
zpívám svůj dík....
větru i dešti
kdy jiný v žalu bloudí
nad propastí
Já a ty - jsme spojeni
v společném stesku
z ticha a tmy
jinojazyčnu vyznáváme chválu
Časopis UNIE, ročník VII/8/98
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.
(15. 3. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2686