Béčka, trash a Uwe Boll
Jiří Lev Mácha
Čeká nás těžká a špinavá práce: Musíme se prohrabat haldami mrtvol, litry krve, kilometry střev, metry krychlovými vyhřezlých mozků, musíme odolat vábení pižmem provoněných nahých těl obého pohlaví a v neposlední řadě musíme psychicky unést teror páchaný na mysli diváka druhořadými scénáristy a režiséry – teprve potom se můžeme zabývat filmy nevalné kvality.
Většina filmových tvůrců během kariéry natáčí filmy nejrůznější kvality. Existují ovšem také režiséři, kteří zasvětili celou svou tvorbu levným filmům nejnižší úrovně. K reprezentativním případům patří Jesús (Jess) Franco, Uwe Boll, Jim Wynorski.
Jess Franco je španělský režisér, milovník jazzu, tvůrce 180 snímků. Nejčastěji v nich kombinuje žánr hororu a erotiky - odtud například snímky Vampyros Lesbos (1970) nebo Sexo Caníbal (1980). Názvy děl mluví samy za sebe. Valná většina Francových děl se vyznačuje velmi jednoduchým příběhem, dlouhými záběry na nahé ženy ležící na podlaze či posteli, perverzním sexem a zneužíváním žen. Franco je proto označován za spoluzakladatele subžánru „nunsploitation“ (tyto filmy často zobrazují jeptišky třeba jako erotické objekty). Na druhou stranu se Francovy filmy vyznačují poměrně zajímavým hudebním doprovodem, ve kterém se mísí jazz, funky a další hudební postupy.
O něco konvenčnější Jim Wynorski (1950) natočil „pouze“ osmdesát snímků. Jeho tvorba zahrnuje taktéž erotiku (softporno) v kombinaci s ostatními žánry. Například komedie Busty Cops, 2004, o trojici výraznými vnady obdařených policistek, které řeší kriminální případy poněkud netradičním způsobem. Wynorski však vytvořil i „čistě žánrové“ filmy, jako například nedávné Povstání strojů (2006), na němž lze dobře ilustrovat přebírání žánrových motivů a postupů. Zápletku filmu tvoří klasická situace: Vojenský experiment se vymkne kontrole a na opuštěný ostrov se dostanou dva vysoce inteligentní zabijáčtí roboti. Na místo je poslána jednotka amerických vojáků, která se střetne se skupinkou kriminálníků, jež se dostanou s lupem náhodou zrovna na tentýž ostrov.
Jedná se o oblíbené klišé na úrovni příběhu – s nadsázkou lze říci, že každý druhý akční film nebo sci-fi začíná podobně, tj. selháním experimentu. Speciální podkategorii tohoto typu zápletky tvoří geneticky vyšlechtěná monstra (žraloci, hmyz, plazi, popř. biologické zbraně – virus etc.). Výsledky experimentu je obtížné zničit. V další fázi filmu se pak snaží vojenské komando uprchlé roboty chytit anebo zlikvidovat, přičemž členové týmu umírají, protože nemají natolik kvalitní zbraně, aby mohli nepřítele porazit. Ve finále příběhu zbytek vojáků monstra přelstí a jako zbraň využije prvky z prostředí, ve kterém se děj odehrává. V tomto konkrétním případě je to stará rádiová věž vodící elektrický proud. Nezpochybnitelnou devizou Wynorského filmů jsou otřesné herecké výkony a velmi slabá kamera.
Uwe Boll pochází z Německa a zaměřuje se především na filmové adaptace videoher (např. House of the Dead, 2003). Je znám špatnou filmařskou technikou, radikálními prostřihy, hloupými scénáři – a potažmo nesmyslnými dialogy i nedobrými hereckými výkony. Snad každý film Uwe Bolla byl prodělečný – německý zákon však do roku 2006 umožňoval odepisovat komerčně neúspěšné filmy z daní. Bollův poslední film Stoic, psychologické drama, pochází z roku 2009, a je tedy možno předpokládat, že Boll jako producent nakonec uspěl. Bylo by chybou usoudit, že Uwe nemá žádné příznivce – trashové, tzn. velmi špatné, filmy mají stabilně svou úzkou fanouškovskou základnu. Je to dáno především tím, že se jedná o filmy nechtěně komické a diváci se u nich baví. Z jiného hlediska bychom však i zde mohli využít formalistického konceptu ozvláštnění. Ačkoli se to může jevit paradoxní, platí, že čím méně jsou obraz, vzhled prostředí, výkony herců, scénář a dialogy kvalitní, tím více se odlišují od běžných filmů, které budují iluzi mimetičnosti. Právě svou neustrojeností trashové filmy vzbuzují silný rušivý pocit. Nesoulad procházející všemi složkami díla může být vnímán kladně, což souvisí s vývojem umění ve dvacátém století, kdy se kánon klasicizující harmonické krásy otevřel disharmonii a ošklivosti.
Nakonec je však třeba konstatovat, že existuje nepřeberné množství špatných filmů, ale jen některé jsou výjimečně špatné – ty ostatní pouze výjimečně nudné. Snad tento článek pomůže v hledání kvalitní nekvality.
Jiří Lev Mácha
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(10. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2559