We are the champions
Literární cena do každé domácnostiOlga Pavlova, Eva Haderková
Jungmann, Seifert, Škvorecký, Orten – víte, co mají tito pánové společného? Po každém z nich je pojmenována cena za literaturu. Oceňování výjimečných počinů v oblasti literatury, ať už se jedná o poezii, prózu, překlady nebo vědecké texty, se stává jednou z charakteristik dnešního moderního chápání kultury. Trochu to připomíná sport.
Ale nenechme se mýlit, tradice ocenění, která se udělují za činnosti povznášející lidského ducha, v žádném případě nezačíná až s příchodem 20. století. Kořeny sahají zpět do antického Řecka, bez jehož soutěží v recitaci bychom snad ani neměli divadlo. K udělování cen za literaturu v dnešním slova smyslu dochází poprvé v osvícenství, kdy jsou zakládány akademie (nejznámější je nejspíš ta francouzská), které sdružují umělce a kulturní vědce starající se o správné pojetí literatury. Přichází období norem a byrokracie, kdy ten, kdo není podřízen instituci, jako by snad ani nebyl.
Moderní historie literárních cen se začíná psát v roce 1901, kdy je udělena první Nobelova cena za literaturu. Ta je určitým způsobem jedinečná: objímá celý svět, všechny autory, bez ohledu na žánr nebo jazyk, kterým se vyjadřují. Je to jedno z nejvyšších ocenění, které může člověk v životě získat a snad jako jediné má kolem sebe auru něčeho nadpozemsky nezpochybnitelného. Takové pověsti se dnes netěší už ani slavní Oskaři.
V posledních letech a desetiletích se ceny v oblasti kultury množí rychlostí kulového blesku. Mnohdy se jejich zájmy protínají či dokonce shodují, ale to nebrání tomu, aby se ocenění ze svých diplomů a medailí těšili. Ceny zahraniční mají i pro naše uši prestižnější zvuk, přesto máme vlastních literárních cen dostatek.
V našem literárním prostoru napočítáme přes 60 literárních cen. Jsou to vyznamenání všeho druhu. Najdeme zde „monumentální“ ceny jako Magnesia Litera a Státní cena za literaturu, která mimochodem je i nejstarší ze všech – udílí se už od roku 1920. Většinu takzvaných oficiálních ocenění tvoří ceny střední velikosti jako Jungmannova cena za překladatelské, Cena Karla Čapka za prozaické dílo nebo Cena Jiřího Ortena za básnické či prozaické dílo autora do třiceti let. Tento téměř nekonečný řetěz uzavírají ceny malé podle velkosti i známosti, kam patří Plzeňský literární deštník, Literární cena Vladimíra Vokolka v Děčíně a jiné. Objevují se časopisecká hodnocení (Cena Revolver Revue), ba i ocenění podle geografické příslušnosti autora (Literární Vysočina, Mělnický Pegas).
Zorientovat se ve všem tom množství není možné ani nutné. Proto je načase položit otázku, zda je takový počet cen zapotřebí?
Pohled na tuto problematiku není a ani nemůže být úplně černobílý. Na jednu stranu ano, je zapotřebí přinejmenším takový počet cen, ba i více. Hlavně z toho důvodu, že dnešní média se příliš o psanou kulturu nezajímají a jedině přes literární ceny nebo jiné společenské akce spojené s touto tematikou se dá přitáhnout pozornost širšího publika k textu. Přece jen ocenění je známkou určité kvality. Na druhou stranu, bohužel, většina českých cen nemá ani důstojné finanční ohodnocení, ani velké čtenářské uznání a organizační stránka nemá vždy odpovídající úroveň. Vyvolává to pocit zmatku, nejasnosti a můžeme se setkat i s názorem, že udělování literárních cen je jenom plýtvání státních peněz.
V některých případech je více prestižní cenu odmítnout než ji přijmout. Získáte tím respekt, který plyne z rebelantství proti většině. Nicméně této pocty se dostává cenám uznávanějším, než je obyčejná česká „soška“. Z toho vyplývá, že hlavním cílem snad každého českého literáta je ulovit některou z nabízených cen a potom odejít na zasloužený odpočinek.
Naopak oceněný autor se nemusí nutně rovnat spokojený autor. I v oblasti literatury se udělují tzv. anticeny. V českých luzích a hájích jsou to Skřipec a Skřipeček (udělované za překlad), jejichž udílení je více očekáváno veřejností než nominovanými.
Ať se nám to líbí nebo ne, literární ceny jsou barometrem vkusu poroty i publika. Můžeme se pokusit něco změnit, ale co bychom z toho vlastně měli?
Olga Pavlova, Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(19. 10. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2514