Život je vlastně velmi pasivní

Cynická realita moderního čínského umění

---

Sabine Smitko



Do Prahy zavítala vzácná návštěva – výstava tří nejznámějších a nejprodávanějších současných umělců z Číny: Zhang Xiaogang, Feng Mengbo a Fang Lijun. Pod heslem „moderní čínské umění“ si západní pozorovatel jistě vybaví otázky týkající se nejen formy, ale především obsahu takovéhoto umění. Tedy krátce řečeno: Co dovolí cenzura?
V Číně se po roce 1989 situace v umělecké scéně převratně změnila. Do klasické výuky vtrhla vlna inspirace západní modernou. Novou techniku a formu malířství umělci nyní mohli kombinovat s tradicí tušové kresby, s komunistickým realismem a s novými náměty z kapitalistické společnosti. V devadesátých letech se o takovéto umění zajímali jen západní sběratelé, Číňané ho považovali za avantgardní a nečínské. Soudobě ale roste pozornost i u bohatých čínských podnikatelů, kteří svým postojem a vlivem dostávají umění do středu společnosti.
Snad nejpopulárnějším malířem je Zhang Xiaogang, který zvolil hlavním tématem svého díla koncept paměti. V devadesátých letech tak vytvořilmnožství portrétů, které zobrazují nekonečnou řadu imaginárních a sobě navzájem podobných předků, mezi sebou propojených skrze tenká červená pouta. Zhang tím poukazuje na zázemí rodiny jako na záchytný bod v plynoucím čase. Díky této série kolem něho vznikl kult osobnosti, který mu dovoluje zaměstnávat asistenty, kteří mu pomáhají při tvorbě obrazů. Současně Zhang tak hledá cesty, jak se se slávou vypořádat. Jedna z možností je obohatit koncept paměti o čistou melancholii. Vznikají tak obrazy prázdných a zapomenutých krajin, jimiž prošla minulost a zůstaly jen nostalgické vzpomínky. Celou jeho tvorbu však spojuje poznávací znak černo-bílého rozostření obrazu, kde se barva objevuje jen v bodech. Zhangovy obrazy na mě udělaly velký dojem svým pocitem opuštěnosti a ztráty něčeho milovaného.
Nejmladší ze třech umělců a tak trochu „enfant terrible“ je Feng Mengbo (*1966). Feng je známý především pro svoje video-sekvence vytvořené na počítači. Na výstavě byl k vidění jeho první půlhodinový film, který se zabývá cynismem počítačových her a zároveň používá jejich formální postup. Takže orgie rozstřelování těl se střídá s fiktivními zprávami o válce a rozhovory s vojáky. I když teoretická interpretace jako „satira“ přímo tloukla do očí, mně to spíš připadalo jako pubertální vyžívání se v ego-shooteru pod záminkou kritiky. Ani jeho nejnovější obrazy, kde použil počítačově vytvořenou strukturu krajiny a přemaloval ji metalickými barvami, mě moc nenadchly. Nápad umělé krajiny, která se má lišit od typických čínských krajin, se mně jako koncept zdá naprosto nedostatečný pro vytvoření moderního uměleckého díla.
Snad největší proměnu mezi devadesátými lety a dneškem prodělal Fang Lijun. Fang se nejvíc proslavil svým konceptem cynického realismu, kde se pokoušel o novou interpretaci komunistických propagačních plakátů. Použil techniku velkoplošných postav „normálního“ čínského lidu ve skoro dvojrozměrném prostoru. Ale místo aby touto formou znázornil „důležitá“ a „naučná“ hesla, ukazuje unuděné lidi v banálních situacích, často okomentované svým šklebícím se autoportrétem. Současně však Fang maluje velkorozměrné krajiny s mohutným nebem, připomínající barokní fresky, kde se vyžívá v nekonečnosti a vyčerpávající radosti z malování. Musím říct, že novější obrazy jsou sice monumentálně pěkné, ale přesně tak pěkné jako ty barokní fresky (a to jen neúplně, protože bez smyslnosti nahých bytostí). Uvítala bych další rozvoj jeho původního konceptu.
Na otázku západního pozorovatele proč tyto umělce nepostihla cenzura, existují dvě odpovědi. Zaprvé, protože se politice vyhýbají. Zhang, který se v podstatě věnuje aktuálnímu konceptu, ho oprostil od jakýchkoliv politických náznaků a vše vysvětluje důležitými hodnotami, jako je rodina. Feng je prostě jenom moderní apolitický člověk. A Fang radši opustil nebezpečnou půdu a věnuje se tradičným „pasivním“ krajinám. Zadruhé je to zásluha západního trhu s uměním, který se z důvodu předražení vlastních umělců vrhá na neprozkoumané území a přináší velké množství peněz do Číny. Takže když se cenzura nedá obejít politickými aktivitami, tak určitě penězi.

Sabine Smitko

Čínská malba: Zhang Xiaogan,Feng Mengbo,Fang Lijun, 25. 9. – 28. 12. 2008, Galerie Rudolfinum v Praze





Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)

---

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2315