Literatura... Nikdo se o ni nezajímá
Rozhovor s nadějnou spisovatelkou, která se nebojí Virginie WoolfovéPetra Halbichová
S Petrou Soukupovou jsem se sešla v kavárně, kde jsme si nad šálkem čaje popovídaly o studiu na bohemistice, jejích plánech do budoucnosti, ale hlavně o její úspěšné prvotině, románu K moři. Za tento román dostala nedávno Cenu Jiřího Ortena. V době konání rozhovoru o tom ale ještě nevěděla.
Vím, že jsi před studiem scenáristiky chodila na bohemistiku. Proč jsi změnila obor, bohemistika tě neuspokojovala?
Docela se mi líbila, ale když jsem se dostala na FAMU, bylo složité zvládat oboje najednou. Uvažovala jsem o návratu na bohemistiku, takže jsem studium nejprve jen přerušila. Ale jednou jsem zapomněla přerušení prodloužit a vyhodili mě. Problém mé nerozhodnosti se tak vyřešil sám. Teď už bych se vracet nechtěla. Žádný zázrak studium bohemistiky není.
Na bohemistice není tolik prostoru pro tvůrčí psaní…
Vůbec. Ale to by mi ani tak nevadilo.
Měla jsi studium na FAMU nějak naplánované, nebo jak to vlastně bylo?
Jsou za tím poměrně bizarní okolnosti. Na gymnázium jsem chodila se spolužačkou, jejíž otec učí na scenáristice. Jednou se mě zeptala, proč nejdu na scenáristiku, když ráda píšu… Ale jinak jsem tehdy žádný větší zájem o scenáristiku a film neměla.
Na záložce kníhy K moři se píše, že scénář na motivy této knihy byl oceněn v soutěži Nadace Barrandov & RWE. Co bylo dřív – kniha nebo scénář?
Dřív vznikla kniha. Pak jsem napsala scénář, který je trochu jiný. Nejedná se o adaptaci, spíš jde o scénář vzniklý volně na motivy knihy. Jiné jsou postavy, malinko odlišná i jejich dobrodružství.
Myslíš, že se bude někdy natáčet film?
Pochybuju.
Existují nějaké další scénáře?
Pokud jde o mé vlastní věci, nemám vůbec nic zrealizovaného. Když dělám něco pro televizi, tak to se natočí, ale to nejsou moje věci.
V čem je pro tebe psaní scénářů jiné, používáš jiný styl?
Stejným stylem se scénář psát nedá. Myslím, že mám v sobě zakořeněné silné filmové vidění. Projevuje se i v knize. Díky tomu mě asi vzali na scenáristiku. Tam se předkládají u přijímaček povídky. Kniha je úplně jiné psaní.
Zábavnější?
Jasně, částečně zábavnější, částečně těžší. Nelze moc srovnávat. Scénář potřebuje rychlá řešení. Kniha disponuje prostorem pro myšlení.
Pavel Janoušek dal tvůj román do souvislosti s Virginií Woolfovou a jejímu K majáku. Inspirovala tě při psaní?
Je to dost podivné, já jsem od Virginie Woolfové nečetla nic. Nejdřív jsem si myslela, že mi tím prokázal špatnou službu, protože se mě na to každý ptá a já musím každému říct: „Hm, to je trapas…“ Ale nakonec se ukázalo, že Virginie na záložce je pro pár lidí velmi důležitá, snad orientační. Mě by teda srovnání knihy s Woolfovou nezaujalo, nic proti ní, ale…
Využíváte podobnou kompozici…
To já ale vůbec netuším.
Proč jsi zvolila členění na tři části?
Příběh potřeboval úvod. Původní záměr byl zřejmě asi takový, že střední část bude delší a okrajové kratší… Dopadlo to jinak. Neřeším dopředu vše do detailu.
Jaký jsi měla podnět k napsání K moři? Vlastní zážitky? Je v něčem autobiografická? Jsou postavy obrazem tvých známých?
Ano, je tam vlastně částečně moje rodina, třeba sestřenice. Ale zážitky vůbec. S rodiči jsem u moře byla, ale nemám ani jednu sestru. Nedokážu samozřejmě přesně určit, proč jsem příběh takhle vymyslela. Nápad už je tak šest, sedm let starý.
Proč kniha vyšla až teď?
Vyšla v září minulého roku, ale napsaná byla rok předtím v prosinci. Vydání tedy proběhlo poměrně rychle. Přibližně rok a půl po dopsání, to není u nás příliš zvykem.
Rychlé vydání poukazuje, že se román líbil. Překvapila tě nominace na Magnesii Literu?
Nemůžu říct, že bych byla překvapená. Takové věci očekávám jako automatické. Když se pak stanou, pouze se splní předem daný plán. Ne, samozřejmě žertuju. Ale na druhou stranu přece nikdo nedělá věci, o kterých by si myslel, že jsou pitomý.
V poslední části se objevuje postava Petry…
To je jen fór. Přijde mi zábavné, když se mě lidé snaží spojit s literární postavou, která nese moje jméno.
To určitě čtenáři udělali.
Myslím, že když rodiče román četli, museli se tam hodně najít.
Velmi mě zaujaly popisy postav, jejich snů a tužeb. Jejich příběhy jsou naznačovány jen po částech, působí to velké napětí...
Dělám to tak neustále. Musím mít vždy příběhy pro postavy vymyšlené celé, abych věděla, co se s nimi stane. Většina mých prací, vlastně i K moři, začíná z hrozně malého nápadu, na který se začne nabalovat víc věcí. Například z jedné mikropovídky, kterou jsem napsala v osmé třídě na základce, teď píšu další knihu. Mám asi tendenci úplně vytěžit, cokoliv mě napadne. Ono mě toho totiž zřejmě zase tolik napadat nebude.
Dalo by se to shrnout tak, že jsou náměty, které jsi vymyslela už dávno, a stále se k tobě vrací?
Spíš s nimi pořád pracuju, ale něco se vrací. Vůbec nevím, jak K moři vzniklo, asi jsem byla s rodiči u moře a bylo to smutný. Ale nevím, jak jsem přišla na ty dvě rodiny.
V románu je pro postavu Jitky velmi důležitý pes Kaštan. V literatuře je tento motiv velmi častý. Jaký je tvůj vztah k psům?
Měli jsme psa dřív a rodiče jednoho mají i teď. Ale není to pro mě nic zvláště důležitého. Nápad s Kaštanem taky vychází z jedné mé povídky. Je o chlapci, kterému se ztratil pes. Tím jsem vyčerpala další motiv. Já mám někdy pocit, že jsem do té knihy dala úplně všechno, co mě kdy napadlo, a teď nemůžu dělat nic jiného, protože jsem už všechno použila.
Poslední část, Zbytky životů, je takovým epilogem pro každou postavu zvlášť. Těšila jsem se při čtení, jak to všechno dopadne, jakými změnami hrdinové projdou, a jsem ráda, že tento dovětek v knize je. Potřebovala jsi tím něco dovysvětlit?
To jsem ráda. Právě za ten konec mě lidi často kritizují. Prý je v knize nadbytečný. Ale já si myslím, že jeho přítomnost je nezbytná, protože bez něho nemá celá kniha smysl. Tím se vše uzavře, až sled těch banalit dá dohromady celý život.
V tom bude asi odlišnost od Virginie. Dneska vládne spíš trend otevřených konců.
No právě.
Jsi spokojená s ilustracemi a obálkou?
Ilustrace se mi líbí moc, to bych je tam jinak neměla. Větší problém mám s obálkou. My jsme ji sice dělali s bratrem Milanem společně, on ji měnil podle mých návrhů, takže je to moje vina, že mám obálku, která se mi už nelíbí. Naopak u ilustrací mě mrzí, že jich není víc.
Pracuješ teď na druhé knize. Je to také román?
Ne, budou to tři novelky, nebo možná jenom dlouhé povídky, to nedokážu určit, trošku smutné, spojené jedním tématem. Zatím mám napsanou jen jednu, takže je to zatím takový nijaký…
Tlačí tě termín?
Ne, netlačí mě nic, spíš mám potřebu. První knihu jsem psala v roce 2006, a loni jsem krom scénářů nenapsala nic, takže jsem si řekla, že letos bych něco měla napsat. Ale nevím, na první knihu se objevily docela dobré recenze, líbila se, tak se bojím, že u druhé všichni řeknou: „No jo, příběh zase o ničem, styl pořád stejný, nic se neděje.“ Asi bude náročné navazovat, stejně každý má styl neměnný, nikdo nenapíše jednu věc takovou a druhou jinou. Tohle je očekávání, které se nikdy nemůže naplnit. Jako třeba chudák Petra Hůlová by po Paměti mojí babičce už nikdy nemohla nic napsat, protože všechno píše stejně.
Zajímáš se víc o současnou literaturu, nebo starší?
Určitě o současnou. Asi před rokem jsem četla českou, pak jsem vyčerpala ty autory, kteří mě bavili. Ale třeba teprve teď jsem objevila Hájíčka, který mě úplně dostal. A momentálně čtu tu edici, jak vychází v Odeonu, má moc hezké obálky… Světová knihovnička? Ta je moc dobrá. Na bohemistice jsem četla české 19. století, taky se tam dá něco najít, ale nevím. Jinak čtu z české literatury například Jaroslava Havlíčka, jeho povídky jsou úplně báječné. Svého času jsem taky měla docela ráda Párala, i když už to dneska nechápu. Ze současných je podle mě super třeba Patriarchátu dávno zašlá sláva od Pavla Brycze.
A jak si užíváš svou popularitu, autorská čtení, připadáš si teď po nominaci slavná?
Ne, vůbec. Literatura... Nikdo se o ni nezajímá, o ničem se neví. Je to sice smutné, ale co se dá dělat.
Petra Halbichová
Petra Soukupová je spisovatelka, scenáristka a produkční. Její debutový román K moři byl nominován na Magnesii Literu za rok 2007 a nedávno za něj obdržela Cenu Jiřího Ortena. Studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2304