Máchův obraz v české literatuře
Klára Soukupová
Referát Kláry Soukupové se zabývá proměnami vnímání života a díla Karla Hynka Máchy od Tylova Rozervance až k Nezvalovým surrealistickým interpretacím vycházejícím z psychoanalýzy.
Samozřejmě si nelze nevšimnout, kolik různých názorů na život a dílo Karla Hynka Máchy se vystřídalo za víc než 170 let od jeho úmrtí. Pojetí této osobnosti se v dějinách české literatury proměňovalo od naprostého odmítání až po adoraci. Proto je těžké zaujmout vůči Máchovi určitý názor, nevybrat si ten nejjednodušeji a nejčastěji předkládaný. Když se řekne Mácha, vybaví se většině lidí postava romantického básníka sedícího pod zříceninou hradu Bezděz, kterému černé vlasy vlají ve větru, zatímco se zaobírá svým zjitřeným nitrem, láskou, nenávistí, životem či smrtí…
Mácha rozervanec
Obraz Máchy je dodnes silně předurčen polemickými kampaněmi, které se kolem básníka rozběhly po vydání Máje. Podklad k pohledu na Máchu jako na psychicky labilního dal bezesporu jeden z jeho největších odpůrců, Josef Kajetán Tyl, když čtrnáct let po Máchově smrti vydal v časopise Květy novelu Rozervanec. Postava Hynka je nesporně obraz Máchy, Tyl by ani novele nemusel dodávat jako motto úryvek z Máje. V předmluvě Tyl zesměšňuje rozervanectví jako nečeskou módní nemoc, které člověk po vzoru „anglického malkontenta“ Byrona podléhá jen proto, aby se stavěl zajímavějším. Rozervanec dělá, jako by byl nešťastný, a za každou cenu se snaží sebe i ostatní přesvědčit, že pro něj je všechna blaženost ztracena. Je neustále nespokojen se světem a stále si připomíná: Vždyť já jsem přece nešťastný.
Tyl nepopírá Máchův talent, ale vysmívá se jeho způsobu nazírání na svět: „A přece bych ho při tom všem zase nelitoval, kdyby z naší krve nebyl. Jen kdyby Čechem nebyl! Anglický, francouzský, německý básník! – jakýžto rozdíl mezi ním a pěvcem kterého my potřebujeme.“ (J. K. Tyl – Rozervanec) Sám Tyl dává před romantikou přednost prospěšnosti vlasti a svou kritikou vtiskl Máchovi nesmazatelný cejch rozervance. Proti jeho novele se objevilo několik protestů, ale o celkové diagnóze Máchova psychického života nezapochyboval nikdo. Asi každý se nahlas či vskrytu domníval, že Mácha nebyl zcela normální.
Mácha vytrženec
Jedním z mála Máchových obránců byl Karel Sabina. Ten proti Tylově obžalobě postavil požadavek větší chápavosti. Nepopřel správnost jeho diagnózy, jen vytkl, že kritik má příliš úzký duševní horizont, aby pochopil hloubku opravdového rozervanectví, hloubku pravého romantismu. Sabina neváhá pro Máchu užívat slovo rozervanec, ale sám se kloní spíš k synonymickému označení vytrženec. Sabina si u pozdějších znalců a kritiků Máchova díla vysloužil pověst obránce Máchovy památky, ale ve skutečnosti velkým dílem přispěl k upevnění tylovské koncepce Máchova rozervanectví. Z Máchy se tak stal podivínský a málem patologický zjev, ať už mu budeme říkat rozervanec, nebo vytrženec.
V dalších letech se ve shodě s pozitivistickým proudem literární teorie společnost zaměřovala více na zkoumání Máchy jako výstřední postavy, na jeho život, který byl bezesporu zajímavý, než na jeho literární dílo.
Zdrojem duševních muk byly u Máchy vždy láska a milostný cit. Byl znám svým eroticky vášnivým vztahem k Lori, ale láska romantika přece nemůže být šťastná, Mácha by se proti ní proto prohřešil, kdyby se svou milenkou žil ve shodě. Hledal vždy proto dívku, která byla byronsky krásná a navíc měla ducha, chtěl ženu, která by chápala jeho osud a sdílela s ním jeho bolest. Chtěl u krásné ženy osobnost, chtěl ale také, aby mu ji obětovala a trpěla spolu s ním. Lori měla k takové ženě opravdu daleko. Jen půvabem, krásou a přitažlivostí připomínala Máchův sen. (Nelíbila se navíc Máchově matce, které se zdálo, že je vedle jejího syna malá a bezvýrazná.) Když pod ideálním obrazem dívky začala prosvítat obyčejnost a prostřednost, temperamentní Mácha se nerozpakoval projevit svou nelibost či žárlivost: zakázal Lori hrát divadlo, stýkat se s jinými muži, později i chodit kamkoli bez něj.
Mácha a psychoanalýza
Přístup k literatuře a umění se radikálně změnil na přelomu 19. a 20.století, kdy vznikla nová metoda psychologie, a to psychoanalýza, jejímž zakladatelem je Sigmund Freud. Stavěla zejména na výkladu snů, hypnóze a metodě volných asociací. Obrátila pozornost k nevědomí, sexualitě a hledala příčiny problémů v raných dětských zážitcích. V literatuře se vliv psychoanalýzy projevil v avantgardních směrech 20. století, v čele se surrealismem, které vyžadovaly detabuizování všech oblastí lidského života a otevření prostoru volným asociacím.
Literární kritika psychoanalýzou ovlivněná považovala literární text a priori za materiál, jehož analýzou měla být potvrzena freudovská představa o struktuře osobnosti. Umění bylo v zásadě považováno za odraz potlačených, nevědomých tužeb, u Freuda okleštěno jen na sexuální zážitky z dětství.
Vykladači děl hledali v textech erotické a sexuální symboly, rozlišovali mužské a ženské prvky, spojovali texty s autorovým životem. Takové poznatky však byly omezeny tím, že chybělo obvyklé ověření psychoanalytické interpretace, tedy přímá reakce analyzovaného.
Freudem byli ovlivněni literární kritici například z Francie nebo Spojených států, ortodoxní psychoanalytická kritika však existovala jen na okraji literární teorie. Nikdy zcela nepřevládla jako hlavní literárně teoretický směr. Freudovský náhled na literaturu se stal spíše inspirací pro jiné kritiky. Další směry, které se snažily o větší porozumění umění, ovlivnil požadavek detailní analýzy tematiky díla.
Mácha byl v mnoha ohledech pro psychoanalytický rozbor vhodným objektem. Jeho romanticky bohatý vnitřní život, revoluční pohled na skutečnost, provokativní chování a celé prolínání života s dílem nemohly uniknout pozornosti českých literátů první poloviny 20. století.
Roku 1936 se konaly velké oficiální oslavy stého výročí vydání Máje, během kterých byl Mácha vyzdvihován jako národní básník lásky. Tento přístup ale odmítla česká surrealistická skupina a vydala sborník Ani labuť ani Lůna. V něm také vyšla stať Vítězslava Nezvala nazvaná Konkrétní iracionalita v životě a dílech Karla Hynka Máchy.
Tento článek je průkopnickým počinem usilujícím o psychoanalytický výklad Máchova díla. Nezval hledá a nalézá v Máchových textech motivy, které vysvětluje z novátorské surrealistické pozice. Pro surrealisty byl velkým soustem Máchův deník s šifrovanými pasážemi, do kterých si Mácha zaznamenával především informace o svém intimním životě. Láska k Lori je smyslová, erotická, žárlivá a rozhodně ne ideální. Mácha píše: „Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli mne jen miluje, a to se zdá, vždyť já bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda.“ (K. H. Mácha – Deník z roku 1835, edice Studnice, 1986) Mácha se zde představuje v jiném světle než jako neškodný básník milenců, jehož socha stojí na Petříně. Samozřejmě je možné polemizovat o tom, do jaké míry Mácha při šifrování toužil po tom, aby se deníky po jeho smrti objevily a aby vyvolaly kýžený rozruch. Takové představy by totiž v romantickém pohledu na život nebyly ničím zvláštním.
Dalším prvkem, který surrealisty přitahoval, byly Máchovy sny. Ve snu se nám v nejrůznějších deformacích objevují úryvky našich denních myšlenek a podle psychoanalýzy se do spánku promítá i naše nevědomí. Ostatně za samotný počátek psychoanalýzy se považuje rok 1902, kdy vyšla Freudova kniha Výklad snů. Ve snění se odrážejí naše potlačované touhy, zapomenuté dojmy nebo traumata. Kombinace metafor v básnickém jazyce představuje analogii k zhuštění myšlenek ve snu. (Jazyk snů – podobně jako jazyk básnický – odkazuje na to, čím se lidský jazyk liší od pouhého kódu.)
Jeden ze snů, které si Mácha zaznamenával, přejal skoro nezměněn do povídky Krkonošská pouť. V dalších zápiscích píše: „Sny v těchto dnech. - Jak jde milenec pro svou milenku do hrobky. (…) úzká hrobka pro dvě rakve. - Pak - hromady umrlčích kostí ve zříceném gotickém stavení ---- létaly okny ven.(…)“ Je tedy patrné, že jeho sny byly úzce spjaty nejen s jeho životem, četbou, ale i tvorbou, do které z nich čerpal inspiraci.
Mácha a mýtus
Nezval v souvislosti s Máchovým dílem několikrát zmiňuje pojem oidipovský komplex. Není se čemu divit. Motiv zapuzeného syna, který zabije svého otce, se objevuje jak v Máji, tak v Cikánech. Otec je zde vykreslen jako osudový svůdce hrdinovy milenky. Otec se ale otcem stává, až když je mrtev - do té doby je hrdinovi neznámý. Jacques Lacan, francouzský psychoanalytik a psycholog, považuje vraždu otce za jediný mýtus vhodný pro moderní dobu a podle Freuda jde o mýtus stojící na samém počátku vývoje civilizace. Schéma incestního vztahu a vražedného nepřátelství vůči otcovskému nebo bratrskému rivalovi, se kterým hrdina soupeří, se vyskytuje už ve starých literárních památkách.
Nezval navíc zdůrazňuje incestní lásku k vlasti, kterou Mácha často nazývá matkou, kdy cizinec či poutník věčně hledá matku a lůno, z něhož vzešel, vlast a zemi. Odtržení od matky je jeden z častých výkladů neuróz a psychických potíží. V Nezvalově stati Konkrétní iracionalita v životě a v dílech Karla Hynka Máchy převažují výklady Máchových motivů jako symbolů latentního sexuálního výrazu. Máj je představován jako dílo, kde je vše sexualizováno, především hned v prvním zpěvu, kde břeh objímá jezero, stromy se vinou ke stromům. To, v čem většina čtenářů viděla výraz lásky, surrealisté - ve shodě s psychoanalytickým postupem - hledali sexualitu.
V Máchově díle je patrný odklon od tradičních hodnot společnosti první poloviny 19. století, která žila svůj biedermeierovsky poklidný život v rodinném kruhu. Snad proto je Mácha často stavěn do kontrastu k Erbenovi. Oproti Erbenovi bez skandálů byl Mácha nařčen z „moral insanity“, z psychické nevyrovnanosti. Sám Karel Jaromír Erben měl Máchu za výstředního, ba až skoro za nepříčetného člověka (K. H. Mácha, …a jen země je má, Mladá fronta 1973, str. 138).
Rozpad rodiny v Máchových dílech jakoby naznačoval, že tyto motivy mají kořeny v jeho dětství. Ale v Máji i dalších textech Mácha na toto období vzpomíná jako na krásný věk, který už se nikdy nevrátí. Jeho poměr k rodině nebyl podle známých informací nijak zvláštní. Jeho otec byl mlynářský pomocník, matka pocházela z muzikantské rodiny Kirchů. Z Malé Strany se přestěhovali v důsledku státního finančního krachu do chudinské čtvrti kolem kostela sv. Petra, v Máchových 16 letech si otec otevřel na Dobytčím trhu krupařský krámek a rodina žila v tmavém bytě za ním. V dochovaných Máchových dopisech z pozdějších let je patrná určitá odtažitost, v denících se o rodičích nezmiňuje, nicméně nic nenapovídá tomu, že by jeho poměr k nim byl psychopatologicky zvrácený. Na vlastního syna Ludvíka byl hrdý, v dopise příteli Eduardu Hindlovi píše: „Heslo mé teď syn můj a příroda.“ (K. H. Mácha, …a jen země je má, Mladá fronta 1973, str. 160)
Surrealisté v Máchovi viděli svého předchůdce především v bohatém vyžívání akcesorních významů slov, což podle nich vyjadřovalo, že Mácha užíval techniku automatického psaní, ve kterém slova navazují na základě asociací.
Navzdory nespornému významu sborníku Ani Labuť ani Lůna je potřeba brát Nezvalovu studii poněkud s nadhledem. Byl natolik opojen objevem možností nové interpretace Máchy v souladu se surrealismem, že se snažil psychoanalytický výklad použít kdykoli a kdekoli. Snad také obraz Máchy jako rozervance by stál za přehodnocení – byl od ostatních opravdu tolik odlišný?
Klára Soukupová
autorka je studentka bohemistiky a komparatistiky na FF UK
Použitá literatura:
O. Králík – Máchova věrnost zemi in Platnosti slova, 2001
Dějiny české literatury II., red. F. Vodička, ČSAV 1960
A. Novák, J. Novák - Přehledné dějiny literatury české
Průvodce po světové literární teorii – Zeman a kol., Panorama 1988
A. O. Aldridge (red.) – Comparative Literature: Matter and Method, Univ. of Illinois Press 1969
J. A. Miller (ed.) - The Etics of Psychoanalysis, The Seminar of Jacques Lacan, Routledge 1992
G. Bachelard – Psychoanalýza ohně, Mladá fronta 1994
G. Bachelard – Voda a sny, Mladá fronta 1997
J. Pechar – Prostor imaginace (Psychoanalýza a literatura), Psychoanalytické nakladatelství 1992
sborník Ani labuť ani Lůna, Concordia 1995 (přetisk 1. vydání z roku 1936)
Prameny viz odkazy v textu.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2261