krajina kterou mám rád

Tma se pomalu a lehce, jako holubí pírko, snáší do ulic. Vleče se po rozbitých chodnících, pozvolna vystupuje ze zákoutí, pohlcuje davy lidí. Brzy se rozsvítí hvězdy pouličních lamp, rozblikají se modré televizní majáky a nad železničním depem vyjde pět reflektorových měsíců. Město se uklidní a na chvilku, jen na nepatrný okamžik, předěl mezi spěchem dne a touláním noci, si bude moci oddychnout. Tehdy se stane krajinou, kterou mám rád.

°

Vyjdu pomalu z teplého úkrytu svého bytu vydán na cestu, na pouť mezi budovy, plácky a zdi ochotné v ten zvláštní čas vyprávět. Pozvolna se procházím čtvrtí, kde se mísí pláč a nářek starých se smíchem a jásotem nových. Jedni si stěžují na opadající fasádu, prasklou okenní tabulku, rozbité potrubí, druzí, čerstvě opravení či nově postavení, se navzájem trumfují dokonalostí oken, barvou okapu, výhřevností plynového kotle; tu a tam, uprostřed návalů smutku a výbuchů štěstí, lze zaslechnout pobrukování spokojeného staříka, o kterého, ač nezáří novotou, je dobře postaráno.

°

V několika krocích se struktura dlaždic rozplizá v jednolitou betonovou pěšinu a já se ocitám v bludišti panelových krabic a krabiček, které připomínají vánoční stromečky ověšené každou chvíli jinými ozdobami: pronikavým jasem kuchyňských zářivek, modrou září obrazovek, obyčejnou žlutí obýváků, intimním osvětlením ložnic… Cesta ven z tohoto tichého lunaparku se klikatí mezi pouštěmi dětských pískovišť a pralesy městských parků, je to cesta pryč, cesta mezi holá pole, čekající na jarní setbu, cesta z periferie,cesta nikam.

°

Kouzlo periferie je pomíjivé, brzy si město začne užívat noci a vše dosud kouzelné, je najednou všední. Přichází konec pouti, kdy jsem naslouchal jindy němým svědků života. Teď budu v jedné z místních putik vyprávět.

°

°