střípky neskutečné reality

°

: „Už zase…“ začínal mu jít na nervy. Obličej ze společných seminářů, se objevoval častěji, než bylo milo. V druhém patře knihovny, když šla vrátit knížky, při společné cestě od fakulty k šalině, na kouřové před školou. Přitom docela sympaťák, ale…

°

: Zatím měli oba svoje partnery a představy o budoucnosti ve svých rukou, jenže srpnové listí kypící živou zelení v půlce září skomírá, aby z jara přišlo nové, možná svěžejší.

°

: (kurzíva) „dívka s duší dítěte// a pihovatou tváří,// jenž v souladu s konvencí// život můj rozzáří. (/kurzíva)

°

: někde ve vzduchu viselo >Byl to krásný večer. Skvěle jsem se bavila.< Vytáhl cigaretu a zapálil nejprve sirku, potom ji a s první výdechem kouře prohodil: „A teď už nesmíš kouřit.“ Nejen tím kouřem a větou se vzduch začal zhmotňovat. Atmosféra houstla, i když zatím jaksi napřed, bez povšimnutí našeho „páru“. „Nemusím,“ prohodila se šibalským úsměvem a žďuchla jej ukazováčkem do ramene, „dnes jdem spát k Tobě.“ „Vždyť už jsem říkal, že nemám postel,“ odvětil ten, který jako první začal cítit změnu ovzduší. „Myslím, že to není dobrý nápad, nemohlo by se totiž stát nic, čeho bychom potom nelitovali. Oba máme to své, své koleje, s návěstidly v poloze VOLNO, mířící neomylně k budoucnosti.“ Ještě je to dobrý, ještě bezchybně artikuluju a jsem schopnej mluvit v metaforách. A zatímco na jedné straně dvou v bezprostřední blízkosti svisle se kývajících se rukou, i přes stále se vyfukující kouř, začínal opět vonět večer posledními záchvěvy stárnoucího podzimu, na stranu druhou dorazilo husto. Byla to dvě rozdílná ticha kráčející zvolna na zastávku šaliny. Dvě ticha, dvě naplno šrotující strojovny myšlenek. Koleje a perón jejich rozpoložení jen znásobili. On pomalu nevěděl, co se stalo, a přemýšlel o metálu pro nejvytrvalejší listy, ona hledala průnik množin Vabank a Zadní vrátka. Mendlovo náměstí. 7. Kőrnerova. 6. Tkalcovská. 5. Trávníčkova. 4. Mostecká. 3. Vozovna Husovice. 2. Náměstí Republiky. 1. Tomkovo náměstí. „Ahoj a dobrou noc.“ „Počkej!“ Perón, koleje, zbytky listí bez metálu a „neexistující“ průnik množin Zadní vrátka, Vabank. Nalepen na zábradlí v roli chyceného zvířete jen vyčkával, co má lovec za lubem. Jenže lovec byl chytřejší, nečinně stál a dráždil představivost, jak ['blafující] hráč pokeru, upřeným pohledem do jeho světel. Ticho čtyřproudé křižovatky na okraji centra Brna. Ticho a desublimující vzduch. „Podívej,“ …, „myslím, že bude lepší, když si každý necháme to svoje, ty Ježíše, já Karamelku, a zítra si sedneme na opačné konce třídy.“ Bluffující poker přihodil dům, ženu, děti a jeden život navíc, lovec se „hloubavě“ podrbal na hlavě a oči se pomalu vpíjely hlouběji. „Snad si nedokážeš představit, že bys za pár dní vystěhovala Ježíše z bytu i ze zbytku života, to by přeci nebylo moc fér, ne?“ Malinkatý krůček lovce, posledních pár pětníků dohozených blufferem, nepatrný pohyb mimických svalů: „Sám si řek, že každý máme svůj jízdní řád, a mě to rozhodně nedělá větší radost než Tobě, že se mi na obzoru objevila výhybka, kterou od strojvedoucího přes průvodčího k poslednímu cestujícímu už nikdo nečekal. Ale je tam a já jen čekám, je-li přehozena, či ne.

°

: (kurzíva) prohla se jen lehce, rukama se držela okraje linky, nohy pak objímaly a svíraly moji pánev. Koukal jsem na dva hřebeny mezi nimiž rostly a mizely pahorky páteře. Její kozy smiřovaly k zemi a už nějakou chvíli se pravidelně pohupovaly, jak zvony odbíjející půlnoc, a já věděl, že nás čeká podstatně delší den. (/kurzíva) (Nebo bez kurzívy, jak chceš, milí čtenáři.)

•