ZKORIGOVÁNO
Klára Soukupová
Upozornění: Tento článek neprošel redakcí!
Samozřejmě, že si nelze nevšimnout, kolik různých názorů na život a dílo Karla Hynka Máchy se za 170 let vystřídalo. Přijetí této osobnosti se v dějinách české literatury proměňovalo od naprostého odmítání až po adoraci. Proto je těžké zaujmout vůči Máchovi určitý názor, nevybrat si ten nejjednodušeji a nejčastěji předkládaný. Když se řekne Mácha, vybaví se většině lidí postava romantického básníka sedícího pod zříceninou hradu Bezděz, kterému černé vlasy vlají ve větru a on se zaobírá svým zjitřeným nitrem, láskou, nenávistí, životem či smrtí…
Obraz Máchy je dodnes silně předurčen polemickými kampaněmi, které se kolem básníka rozběhly po vydání Máje. Podnět k pohledu na Máchu jako na psychicky labilního dal bezesporu jeden z jeho největších odpůrců, Josef Kajetán Tyl, když 14 let po Máchově smrti vydal v časopise Květy novelu Rozervanec. Postava Hynka je nesporně obraz Máchy, Tyl by ani novele nemusel dodávat jako motto úryvek z Máje. V postavě Karla se skrývá sám Tyl a Beata je Lori Šomková.
Hned v předmluvě Tyl zesměšňuje rozervanectví jako nečeskou módní nemoc , které člověk po vzoru „anglického malkontenta“ Barona podléhá jen proto, aby se stavěl zajímavějším. Rozervanec dělá, jako by byl nešťastný a mermomocí se snaží sebe i ostatní přesvědčit, že je pro něj všechna blaženost ztracena. Je neustále nespokojen se světem a stále si připomíná: Vždyť já jsem přece nešťastný.
Tyl nepopírá Máchův talent, ale vysmívá se jeho způsobu nazírání na svět: "A přece bych ho při tom všem zase nelitoval, kdyby z naší krve nebyl. Jen kdyby Čechem nebyl! Anglický, francouzský, německý básník! – jakýžto rozdíl mezi ním a pěvcem, kterého my potřebujeme." Sám Tyl před romantikou dává přednost prospěšnosti vlasti.
Lori je prezentována jako prosté děvče, které pod Máchovým psychickým nátlakem trpí. Žárlivost je tu vystupňována do krajních mezí. Hynek ví, že se pro něj Beata nehodí, ale ono ho to těší, neboť může tvrdit, že je v lásce nešťastný.
Tyl vtiskl Máchovi nesmazatelný cejch rozervance. Proti jeho novele se objevilo pár protestů, ale o celkové diagnóze Máchova psychického života nikdo nezapochyboval. Asi každý se nahlas či vskrytu domnívá, že Mácha nebyl zcela normální.
Jeden z mála Máchových obránců byl tehdy Karel Sabina. Ten proti Tylově obžalobě postavil požadavek větší chápavosti. Nepopřel správnost jeho diagnózy, jen vytkl, že kritik má příliš úzký duševní horizont, aby pochopil hloubku opravdového rozervanectví, hloubku pravého romantismu. Sabina neváhá pro Máchu užívat slovo rozervanec, ale sám se kloní spíš k synonymickému označení vytrženec.
Sabina si u pozdějších znalců a kritiků Máchova díla vysloužil pověst obránce Máchovy památky, ale ve skutečnosti velkým dílem přispěl k upevnění Tylovské koncepce Máchova rozervanectví. Z Máchy se tak stal podivínský a málem patologický zjev, ať už rozervanec nebo vytrženec.
V dalších letech ve shodě s pozitivistickým proudem literární teorie se společnost zaměřovala na zkoumání Máchy jako výstřední postavy, na jeho život, který byl bezesporu zajímavý, víc než na jeho literární dílo.
Mácha byl znám svým eroticky vášnivým vztahem k Lori. Láska a milostný cit byly u Máchy vždy zdrojem duševních muk. Romantická láska přece nemůže být šťastná, Mácha by se proti ní prohřešil, kdyby se svou milenkou žil ve shodě. Mácha vždy hledal dívku, která byla byronsky krásná a navíc měla ducha, chtěl ženu, která by chápala jeho osud a podílela se s ním na jeho bolesti. Chtěl u krásné ženy osobnost, ale chtěl také, aby mu jí obětovala a trpěla spolu s ním. Lori měla k takové ženě opravdu daleko. Jen půvabem, krásou a přitažlivostí připomínala Máchův sen. (Lori se navíc nelíbila Máchově matce, zdálo se jí, že je vedle jejího syna malá a bezvýrazná.) Když pod ideálním obrazem dívky začala prosvítat obyčejnost a prostřednost, temperamentní Mácha se nerozpakoval projevit svou nelibost či žárlivost. Zakázal Lori hrát divadlo, stýkat se s jinými muži, později i chodit kamkoli bez něj.
Přístup k literatuře a k umění vůbec se radikálně změnil na přelomu 19. a 20. století, kdy vznikla nová metoda psychologie, psychoanalýza, jejímž zakladatelem je Sigmund Freud. Stavěla hlavně na výkladu snů, hypnóze a metodě volných asociací. Obrátila pozornost na nevědomí a sexualitu a hledala příčiny problémů v raných dětských zážitcích.
V literatuře se vliv psychoanalýzy projevil v avantgardních směrech 20. století v čele se surrealismem, které požadovaly odtabuizování všech oblastí lidského života a prostor pro volné asociace.
Literární kritika psychoanalýzou ovlivněná považovala literární text
a priori za materiál, jehož analýzou měla být potvrzena freudovská představa o struktuře osobnosti. Chtěla spojit umění s vědou a odhalit sítě asociací, nezamýšlených obrazů, považovaných za odraz zážitků konkrétního autora. Umění bylo v zásadě považováno za odraz potlačených, nevědomých tužeb, u Freuda okleštěných jen na sexuální zážitky z dětství. Autor tedy do svého díla nevědomky otiskuje vlastní zážitky. Na umělecké ztvárnění nebylo pohlíženo jako na aktivní, tvůrčí proces, ale jen jako na vnější produkt původních zážitků. Podle Freuda je každý nápad přísně determinován vnitřními postoji, které v okamžiku, kdy působí, neznáme, a autor si nemusí být vědom vlastní motivace, když určuje chování literárních či dramatických postav
Freud považoval autora za neurotika, který se prostřednictvím své tvorby chrání před zhroucením. Umělecké dílo může plnit funkci katarze – dává příležitost k uvolnění nějakého skrytého napětí. Literatura by podle této teorie měla sloužit jako nástroj, díky němuž je možné odhalit autorovo nitro. Vykladači děl hledali v textech erotické a sexuální symboly, rozlišovali mužské a ženské prvky, spojovali texty s autorovým životem. Takové poznatky však byly omezeny tím, že chybělo obvyklé ověření psychoanalytické interpretace, tedy přímá reakce analyzovaného.
Freudem byli ovlivněni literární kritikové jako například Francouzi Marie Bonapartová, Jacques Lacan, Gaston Bechelard, dále Otto Rank, E. Jones, Ch. Maurou. Ve Spojených státech byla psychoanalýza možná až moc populární, co se autorů týče, viz například Artur Wormhoudt nebo Charles Neider. Na Freuda dále navázala archetypální kritika Carla Gustava Junga, a to především Maud Bodkinová, Northrop Frye.
Ortodoxní psychoanalytická kritika však existovala jen na okraji literární teorie. Nikdy zcela nepřevládla jako hlavní literárněteoretický směr. Freudovský náhled na literaturu se stal spíše inspirací pro jiné kritické směry. Požadavek detailní analýzy tematiky díla ovlivnil další kritiky, které se snažily o větší porozumění umění.
Gaston Bechelard prohlásil: „Jestliže naše zkoumání mohlo upoutat pozornost, mohlo by přinést některé prostředky k inovaci literární teorie.“
Mácha byl v mnoha ohledech vhodným objektem pro psychoanalytický rozbor. Jeho romanticky bohatý vnitřní život, revoluční pohled na skutečnost, provokativní chování a celé prolínání života s dílem nemohly uniknout pozornosti českých literátů první poloviny 20. století.
Roku 1936 se konaly velké oficiální oslavy stého výročí vydání Máje, během kterých byl Mácha vyzdvihován jako národní básník lásky. Tento přístup odmítla česká surrealistická skupina a vydala sborník Ani labuť ani Lůna. Tam také vyšla stať Vítězslava Nezvala nazvaná Konkrétní iracionalita v životě a dílech Karla Hynka Máchy.
Tento článek je průkopnickým počinem usilujícím o psychoanalytický výklad díla. Nezval hledá a nalézá v Máchových textech motivy, které vysvětluje z novátorské surrealistické pozice. Pro surrealisty byl velkým soustem Máchův deník s šifrovanými pasážemi, do kterých si Mácha zaznamenával především informace o svém intimním životě. Láska k Lori je smyslová, erotická, žárlivá a rozhodně ne ideální. Mácha píše: "Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli mne jen miluje, a to se zdá, vždyť já bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda."
Máchova osobnost se zde představuje v jiném světle než jako neškodný básník milenců, jehož socha stojí na Petříně. Samozřejmě, že by bylo možné polemizovat o tom, do jaké míry Mácha při šifrování toužil po tom, aby se deníky po jeho smrti objevily a aby vyvolaly kýžený rozruch. Takovéto představy by nebyly v romantickém pohledu na život ničím zvláštním.
Dalším faktorem, který surrealisty přitahoval, byly Máchovy sny. Ve snu se nám v nejrůznějších deformacích objevují úryvky našich denních myšlenek a podle psychoanalýzy se nám do spánku promítá naše nevědomí. Ve snění se odráží naše potlačované touhy, zapomenuté dojmy nebo traumata. Za samotný počátek psychoanalýzy se považuje rok 1902, kdy vyšla kniha Sigmunda Freuda Výklad snů. Kombinace metafor v básnickém jazyce představuje analogii k zhuštění myšlenek ve snu. (Jazyk snů – podobně jako jazyk básnický – odkazuje na to, čím se lidský jazyk liší od pouhého kódu.) Jeden ze snů, které si Mácha zaznamenával, přejal skoro nezměněn do povídky Krkonošská pouť. V dalších zápiscích píše:
"6. listopadu 1835
Sny v těchto dnech.-Jak jde milenec pro svou milenku do hrobky. (…) úzká hrobka pro dvě rakve.-Pak- hromady umrlčích kostí ve zříceném gotickém stavení----létaly okny ven.(…)"
Nebo:
"Dnes jsem měl sen, že jsem byl na nějakých zříceninách, jak se bořily před i za mnou, a v jezeru pod nimi se koupali duchové ženští, pak přišedše k nám, mluvili s námi atd."
Je vidět, že jeho sny byly úzce spjaty nejen s jeho životem, četbou, ale i s jeho tvorbou, do které z nich čerpal inspiraci.
Nezval v souvislosti s Máchovým dílem několikrát zmiňuje pojem oidipovský komplex. Není se čemu divit. Motiv syna zapuzeného od otce a vraždícího jej se objevuje jak v Máji, tak v Cikánech. Otec je zde vykreslen jako osudový svůdce hrdinovy milenky. Otec se stává otcem, až když je mrtev. Do té doby je hrdinovy neznámý. Jacques Lacan považuje vraždu otce za jediný mýtus, vhodný pro moderní dobu, mýtus podle Freuda stojící na počátku vývoje civilizace. Schéma incestního vztahu a vražedného nepřátelství vůči otcovskému nebo bratrskému rivalovi, se kterým hrdina soupeří, se vyskytuje už ve starých literárních památkách.
Nezval navíc zdůrazňuje incestní lásku k vlasti, kterou Mácha často nazývá matkou, kdy cizinec či poutník věčně hledá matku a lůno, z něhož vzešel, vlast a zemi. Odtržení od matky je jeden z častých výkladů neuróz a psychických potíží.
Ve stati převažují výklady Máchových motivů jako symbolů latentní sexuální touhy. Máj je představován jako dílo, kde je vše sexualizováno, především hned v prvním zpěvu, kde břeh objímá jezero, stromy se vinou ke stromům. To, v čem většina čtenářů viděla výraz lásky, surrealisté - ve shodě s psychoanalytickým postupem - hledali sexualitu.
V Máchově díle je patrný odklon od tradičních hodnot společnosti první poloviny 19. století, která žila svůj biedermeierovsky poklidný život v rodinném kruhu. Snad proto je Mácha často stavěn do kontrastu k Erbenovi. Oproti Erbenovi bez skandálů byl Mácha nařčen z „moral insanity“, z psychické nevyrovnanosti. Sám Karel Jaromír Erben měl Máchu za výstředního, ba až skoro za nepříčetného člověka.
Rozpad rodiny v Máchových dílech jakoby naznačoval, že tyto motivy mají kořeny v jeho dětství. Ale v Máji i dalších textech Mácha na toto období vzpomíná jako na krásný věk, který už se nikdy nevrátí. Jeho poměr k rodině nebyl podle známých informací nijak zvláštní. Jeho otec byl mlynářský pomocník, matka pocházela z muzikantské rodiny Kirchů. Z Malé Strany se přestěhovali v důsledku státního finančního krachu do chudinské čtvrti kolem kostela sv. Petra, v Máchových 16 letech si otec otevřel na Dobytčím trhu krupařský krámek a rodina žila v tmavém bytě za ním.
V dochovaných Máchových dopisech z pozdějších let je patrná určitá odtažitost, v denících se o rodičích nezmiňuje, nicméně nic nenapovídá tomu, že by jeho poměr k nim byl psychopatologicky zvrácený. Na vlastního syna Ludvíka byl hrdý, v dopise příteli Eduardu Hindlovi píše: Heslo mé teď syn můj a příroda.
Surrealisté v Máchovi viděli svého předchůdce především v bohatém vyžívání akcesorních významů slov, což podle nich vyjadřovalo, že Mácha užíval techniku automatického psaní, ve kterém slova navazují na základě asociací.
Myslím, že navzdory významu tohoto surrealistického sborníku je potřeba brát Nezvalovu studii poněkud s nadhledem. Byl natolik opojen objevem možností nové interpretace Máchy v souladu se surrealismem, že se snažil psychoanalytický výklad použít kdykoli a kdekoli.
Snad také obraz Máchy jako Rozervance by stál za přehodnocení – stačí se podívat na některé lidi okolo.
Klára Soukupová
Použitá literatura:
J. K. Tyl – Rozervanec
O. Králík – Máchova věrnost zemi in Platnosti slova, 2001
Dějiny české literatury, red. F. Vodička
A. Novák, J. Novák - Přehledné dějiny literatury české
Průvodce po světové literární teorii – Zeman a kol., Panorama 1988
A. O. Aldridge (red.) – Comparative Literature: matter and method, Univ. of Illinois Press 1969
J. A. Miller (ed.) - The Etics of Psychoanalysis, The seminář of Jacques Lacan, Routledge 1992
G. Bachelard – Psychoanalýza ohně, Mladá fronta 1994
G. Bachelard – Voda a sny, Mladá fronta 1997
J. Pechar – Prostor imaginace (Psychoanalýza a literatura), Psychoanalytické nakladatelství 1992
Prameny:
K. H. Mácha …a jen země je má, Mladá fronta 1973
K. H. Mácha – Deník z roku 1835, edice studnice, 1986
K. H. Mácha – Dílo 2 (Próza), Československý spisovatel, 1986
K. H. Mácha – Básně a dramatické zlomky, Knihovna klasiků, 1959
sb. Ani labuť ani Lůna, Concordia 1995 (přetisk 1. vydání z roku 1936)
(16. 10. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2206
Nezvalův Mácha (Studentská studie) SMAZAT
Klára Soukupová
Upozornění: Tento článek neprošel redakcí!
Samozřejmě, že si nelze nevšimnout, kolik různých názorů na život a dílo Karla Hynka Máchy se za 170 let vystřídalo. Přijetí této osobnosti se v dějinách české literatury proměňovalo od naprostého odmítání až po adoraci. Proto je těžké zaujmout vůči Máchovi určitý názor, nevybrat si ten nejjednodušeji a nejčastěji předkládaný. Když se řekne Mácha, vybaví se většině lidí postava romantického básníka sedícího pod zříceninou hradu Bezděz, kterému černé vlasy vlají ve větru a on se zaobírá svým zjitřeným nitrem, láskou, nenávistí, životem či smrtí…
Obraz Máchy je dodnes silně předurčen polemickými kampaněmi, které se kolem básníka rozběhly po vydání Máje. Podnět k pohledu na Máchu jako na psychicky labilního dal bezesporu jeden z jeho největších odpůrců, Josef Kajetán Tyl, když 14 let po Máchově smrti vydal v časopise Květy novelu Rozervanec. Postava Hynka je nesporně obraz Máchy, Tyl by ani novele nemusel dodávat jako motto úryvek z Máje. V postavě Karla se skrývá sám Tyl a Beata je Lori Šomková.
Hned v předmluvě Tyl zesměšňuje rozervanectví jako nečeskou módní nemoc , které člověk po vzoru „anglického malkontenta“ Barona podléhá jen proto, aby se stavěl zajímavějším. Rozervanec dělá, jako by byl nešťastný a mermomocí se snaží sebe i ostatní přesvědčit, že je pro něj všechna blaženost ztracena. Je neustále nespokojen se světem a stále si připomíná: Vždyť já jsem přece nešťastný.
Tyl nepopírá Máchův talent, ale vysmívá se jeho způsobu nazírání na svět: "A přece bych ho při tom všem zase nelitoval, kdyby z naší krve nebyl. Jen kdyby Čechem nebyl! Anglický, francouzský, německý básník! – jakýžto rozdíl mezi ním a pěvcem, kterého my potřebujeme." Sám Tyl před romantikou dává přednost prospěšnosti vlasti.
Lori je prezentována jako prosté děvče, které pod Máchovým psychickým nátlakem trpí. Žárlivost je tu vystupňována do krajních mezí. Hynek ví, že se pro něj Beata nehodí, ale ono ho to těší, neboť může tvrdit, že je v lásce nešťastný.
Tyl vtiskl Máchovi nesmazatelný cejch rozervance. Proti jeho novele se objevilo pár protestů, ale o celkové diagnóze Máchova psychického života nikdo nezapochyboval. Asi každý se nahlas či vskrytu domnívá, že Mácha nebyl zcela normální.
Jeden z mála Máchových obránců byl tehdy Karel Sabina. Ten proti Tylově obžalobě postavil požadavek větší chápavosti. Nepopřel správnost jeho diagnózy, jen vytkl, že kritik má příliš úzký duševní horizont, aby pochopil hloubku opravdového rozervanectví, hloubku pravého romantismu. Sabina neváhá pro Máchu užívat slovo rozervanec, ale sám se kloní spíš k synonymickému označení vytrženec.
Sabina si u pozdějších znalců a kritiků Máchova díla vysloužil pověst obránce Máchovy památky, ale ve skutečnosti velkým dílem přispěl k upevnění Tylovské koncepce Máchova rozervanectví. Z Máchy se tak stal podivínský a málem patologický zjev, ať už rozervanec nebo vytrženec.
V dalších letech ve shodě s pozitivistickým proudem literární teorie se společnost zaměřovala na zkoumání Máchy jako výstřední postavy, na jeho život, který byl bezesporu zajímavý, víc než na jeho literární dílo.
Mácha byl znám svým eroticky vášnivým vztahem k Lori. Láska a milostný cit byly u Máchy vždy zdrojem duševních muk. Romantická láska přece nemůže být šťastná, Mácha by se proti ní prohřešil, kdyby se svou milenkou žil ve shodě. Mácha vždy hledal dívku, která byla byronsky krásná a navíc měla ducha, chtěl ženu, která by chápala jeho osud a podílela se s ním na jeho bolesti. Chtěl u krásné ženy osobnost, ale chtěl také, aby mu jí obětovala a trpěla spolu s ním. Lori měla k takové ženě opravdu daleko. Jen půvabem, krásou a přitažlivostí připomínala Máchův sen. (Lori se navíc nelíbila Máchově matce, zdálo se jí, že je vedle jejího syna malá a bezvýrazná.) Když pod ideálním obrazem dívky začala prosvítat obyčejnost a prostřednost, temperamentní Mácha se nerozpakoval projevit svou nelibost či žárlivost. Zakázal Lori hrát divadlo, stýkat se s jinými muži, později i chodit kamkoli bez něj.
Přístup k literatuře a k umění vůbec se radikálně změnil na přelomu 19. a 20. století, kdy vznikla nová metoda psychologie, psychoanalýza, jejímž zakladatelem je Sigmund Freud. Stavěla hlavně na výkladu snů, hypnóze a metodě volných asociací. Obrátila pozornost na nevědomí a sexualitu a hledala příčiny problémů v raných dětských zážitcích.
V literatuře se vliv psychoanalýzy projevil v avantgardních směrech 20. století v čele se surrealismem, které požadovaly odtabuizování všech oblastí lidského života a prostor pro volné asociace.
Literární kritika psychoanalýzou ovlivněná považovala literární text
a priori za materiál, jehož analýzou měla být potvrzena freudovská představa o struktuře osobnosti. Chtěla spojit umění s vědou a odhalit sítě asociací, nezamýšlených obrazů, považovaných za odraz zážitků konkrétního autora. Umění bylo v zásadě považováno za odraz potlačených, nevědomých tužeb, u Freuda okleštěných jen na sexuální zážitky z dětství. Autor tedy do svého díla nevědomky otiskuje vlastní zážitky. Na umělecké ztvárnění nebylo pohlíženo jako na aktivní, tvůrčí proces, ale jen jako na vnější produkt původních zážitků. Podle Freuda je každý nápad přísně determinován vnitřními postoji, které v okamžiku, kdy působí, neznáme, a autor si nemusí být vědom vlastní motivace, když určuje chování literárních či dramatických postav
Freud považoval autora za neurotika, který se prostřednictvím své tvorby chrání před zhroucením. Umělecké dílo může plnit funkci katarze – dává příležitost k uvolnění nějakého skrytého napětí. Literatura by podle této teorie měla sloužit jako nástroj, díky němuž je možné odhalit autorovo nitro. Vykladači děl hledali v textech erotické a sexuální symboly, rozlišovali mužské a ženské prvky, spojovali texty s autorovým životem. Takové poznatky však byly omezeny tím, že chybělo obvyklé ověření psychoanalytické interpretace, tedy přímá reakce analyzovaného.
Freudem byli ovlivněni literární kritikové jako například Francouzi Marie Bonapartová, Jacques Lacan, Gaston Bechelard, dále Otto Rank, E. Jones, Ch. Maurou. Ve Spojených státech byla psychoanalýza možná až moc populární, co se autorů týče, viz například Artur Wormhoudt nebo Charles Neider. Na Freuda dále navázala archetypální kritika Carla Gustava Junga, a to především Maud Bodkinová, Northrop Frye.
Ortodoxní psychoanalytická kritika však existovala jen na okraji literární teorie. Nikdy zcela nepřevládla jako hlavní literárněteoretický směr. Freudovský náhled na literaturu se stal spíše inspirací pro jiné kritické směry. Požadavek detailní analýzy tematiky díla ovlivnil další kritiky, které se snažily o větší porozumění umění.
Gaston Bechelard prohlásil: „Jestliže naše zkoumání mohlo upoutat pozornost, mohlo by přinést některé prostředky k inovaci literární teorie.“
Mácha byl v mnoha ohledech vhodným objektem pro psychoanalytický rozbor. Jeho romanticky bohatý vnitřní život, revoluční pohled na skutečnost, provokativní chování a celé prolínání života s dílem nemohly uniknout pozornosti českých literátů první poloviny 20. století.
Roku 1936 se konaly velké oficiální oslavy stého výročí vydání Máje, během kterých byl Mácha vyzdvihován jako národní básník lásky. Tento přístup odmítla česká surrealistická skupina a vydala sborník Ani labuť ani Lůna. Tam také vyšla stať Vítězslava Nezvala nazvaná Konkrétní iracionalita v životě a dílech Karla Hynka Máchy.
Tento článek je průkopnickým počinem usilujícím o psychoanalytický výklad díla. Nezval hledá a nalézá v Máchových textech motivy, které vysvětluje z novátorské surrealistické pozice. Pro surrealisty byl velkým soustem Máchův deník s šifrovanými pasážemi, do kterých si Mácha zaznamenával především informace o svém intimním životě. Láska k Lori je smyslová, erotická, žárlivá a rozhodně ne ideální. Mácha píše: "Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli mne jen miluje, a to se zdá, vždyť já bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda."
Máchova osobnost se zde představuje v jiném světle než jako neškodný básník milenců, jehož socha stojí na Petříně. Samozřejmě, že by bylo možné polemizovat o tom, do jaké míry Mácha při šifrování toužil po tom, aby se deníky po jeho smrti objevily a aby vyvolaly kýžený rozruch. Takovéto představy by nebyly v romantickém pohledu na život ničím zvláštním.
Dalším faktorem, který surrealisty přitahoval, byly Máchovy sny. Ve snu se nám v nejrůznějších deformacích objevují úryvky našich denních myšlenek a podle psychoanalýzy se nám do spánku promítá naše nevědomí. Ve snění se odráží naše potlačované touhy, zapomenuté dojmy nebo traumata. Za samotný počátek psychoanalýzy se považuje rok 1902, kdy vyšla kniha Sigmunda Freuda Výklad snů. Kombinace metafor v básnickém jazyce představuje analogii k zhuštění myšlenek ve snu. (Jazyk snů – podobně jako jazyk básnický – odkazuje na to, čím se lidský jazyk liší od pouhého kódu.) Jeden ze snů, které si Mácha zaznamenával, přejal skoro nezměněn do povídky Krkonošská pouť. V dalších zápiscích píše:
"6. listopadu 1835
Sny v těchto dnech.-Jak jde milenec pro svou milenku do hrobky. (…) úzká hrobka pro dvě rakve.-Pak- hromady umrlčích kostí ve zříceném gotickém stavení----létaly okny ven.(…)"
Nebo:
"Dnes jsem měl sen, že jsem byl na nějakých zříceninách, jak se bořily před i za mnou, a v jezeru pod nimi se koupali duchové ženští, pak přišedše k nám, mluvili s námi atd."
Je vidět, že jeho sny byly úzce spjaty nejen s jeho životem, četbou, ale i s jeho tvorbou, do které z nich čerpal inspiraci.
Nezval v souvislosti s Máchovým dílem několikrát zmiňuje pojem oidipovský komplex. Není se čemu divit. Motiv syna zapuzeného od otce a vraždícího jej se objevuje jak v Máji, tak v Cikánech. Otec je zde vykreslen jako osudový svůdce hrdinovy milenky. Otec se stává otcem, až když je mrtev. Do té doby je hrdinovy neznámý. Jacques Lacan považuje vraždu otce za jediný mýtus, vhodný pro moderní dobu, mýtus podle Freuda stojící na počátku vývoje civilizace. Schéma incestního vztahu a vražedného nepřátelství vůči otcovskému nebo bratrskému rivalovi, se kterým hrdina soupeří, se vyskytuje už ve starých literárních památkách.
Nezval navíc zdůrazňuje incestní lásku k vlasti, kterou Mácha často nazývá matkou, kdy cizinec či poutník věčně hledá matku a lůno, z něhož vzešel, vlast a zemi. Odtržení od matky je jeden z častých výkladů neuróz a psychických potíží.
Ve stati převažují výklady Máchových motivů jako symbolů latentní sexuální touhy. Máj je představován jako dílo, kde je vše sexualizováno, především hned v prvním zpěvu, kde břeh objímá jezero, stromy se vinou ke stromům. To, v čem většina čtenářů viděla výraz lásky, surrealisté - ve shodě s psychoanalytickým postupem - hledali sexualitu.
V Máchově díle je patrný odklon od tradičních hodnot společnosti první poloviny 19. století, která žila svůj biedermeierovsky poklidný život v rodinném kruhu. Snad proto je Mácha často stavěn do kontrastu k Erbenovi. Oproti Erbenovi bez skandálů byl Mácha nařčen z „moral insanity“, z psychické nevyrovnanosti. Sám Karel Jaromír Erben měl Máchu za výstředního, ba až skoro za nepříčetného člověka.
Rozpad rodiny v Máchových dílech jakoby naznačoval, že tyto motivy mají kořeny v jeho dětství. Ale v Máji i dalších textech Mácha na toto období vzpomíná jako na krásný věk, který už se nikdy nevrátí. Jeho poměr k rodině nebyl podle známých informací nijak zvláštní. Jeho otec byl mlynářský pomocník, matka pocházela z muzikantské rodiny Kirchů. Z Malé Strany se přestěhovali v důsledku státního finančního krachu do chudinské čtvrti kolem kostela sv. Petra, v Máchových 16 letech si otec otevřel na Dobytčím trhu krupařský krámek a rodina žila v tmavém bytě za ním.
V dochovaných Máchových dopisech z pozdějších let je patrná určitá odtažitost, v denících se o rodičích nezmiňuje, nicméně nic nenapovídá tomu, že by jeho poměr k nim byl psychopatologicky zvrácený. Na vlastního syna Ludvíka byl hrdý, v dopise příteli Eduardu Hindlovi píše: Heslo mé teď syn můj a příroda.
Surrealisté v Máchovi viděli svého předchůdce především v bohatém vyžívání akcesorních významů slov, což podle nich vyjadřovalo, že Mácha užíval techniku automatického psaní, ve kterém slova navazují na základě asociací.
Myslím, že navzdory významu tohoto surrealistického sborníku je potřeba brát Nezvalovu studii poněkud s nadhledem. Byl natolik opojen objevem možností nové interpretace Máchy v souladu se surrealismem, že se snažil psychoanalytický výklad použít kdykoli a kdekoli.
Snad také obraz Máchy jako Rozervance by stál za přehodnocení – stačí se podívat na některé lidi okolo.
Klára Soukupová
Použitá literatura:
J. K. Tyl – Rozervanec
O. Králík – Máchova věrnost zemi in Platnosti slova, 2001
Dějiny české literatury, red. F. Vodička
A. Novák, J. Novák - Přehledné dějiny literatury české
Průvodce po světové literární teorii – Zeman a kol., Panorama 1988
A. O. Aldridge (red.) – Comparative Literature: matter and method, Univ. of Illinois Press 1969
J. A. Miller (ed.) - The Etics of Psychoanalysis, The seminář of Jacques Lacan, Routledge 1992
G. Bachelard – Psychoanalýza ohně, Mladá fronta 1994
G. Bachelard – Voda a sny, Mladá fronta 1997
J. Pechar – Prostor imaginace (Psychoanalýza a literatura), Psychoanalytické nakladatelství 1992
Prameny:
K. H. Mácha …a jen země je má, Mladá fronta 1973
K. H. Mácha – Deník z roku 1835, edice studnice, 1986
K. H. Mácha – Dílo 2 (Próza), Československý spisovatel, 1986
K. H. Mácha – Básně a dramatické zlomky, Knihovna klasiků, 1959
sb. Ani labuť ani Lůna, Concordia 1995 (přetisk 1. vydání z roku 1936)
(16. 10. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2206