Krev, underground a čokoláda
S Tomášem Weissem o psaní až na krevŠtěpán Sirovátka
Tomáš Weiss (*1966) je muž devatera řemesel: obchoduje s knihami, překládá ze slovenštiny, píše hudební a literární recenze, je autorem knihy rozhovorů s Jáchymem Topolem a loni vydal svoji básnickou prvotinu Orchestr kostitřase. Spisovatelem ani básníkem se být necítí, avšak možná právě proto jím je.
Jak se stane, že člověk vydá svoji první sbírku po čtyřicítce?
Důležitý jsou dvě věci: první je ta čtyricítka, chlapskej zlom, druhá je dlouhodobá chuť něco v literatuře udělat a zkusit si to. Já jsem se vším začal docela brzo – sázel jsem stromy, mám už syny a velký dcery, teď se otevřela tlama, co se bude dít dál. Už jsem si užil chvíle, kdy jsem byl zdravej a nesmrtelnej, nyní se začínají objevovat věci, který mi řikají, že s tou nesmrtelností to nebude tak žhavý. A druhá věc je, když člověk začne číst knížky, už od gymnázia ho baví a nechce vlastní psaní nechat na úrovni hospodských keců. Někdo začne brzo, já jsem ucítil možnost něco napsat teď.
Tvoje psaní je hodně osobní, píšeš vlastně o krizi středního věku. Byla to pro tebe forma terapie?
Ne, ta knížka je venku a nic terapeutickýho se nestalo. Všechny ty věci trvají dál. Mně se v životě neděje nic hroznýho, nejsem hluchej, slepej nebo beznohej. Jsem normální zdravej jedinec. Ale pod tím je zvláštní úzkost. Psal jsem si básničky na střední škole, četl jsem stohy knih a bavil jsem se lidma, který se spisováním nějak nakládají a umějí to. Ta čtyřicítka a vyděšení z toho, co bude dál, byl impuls. Možná abych vůbec aspoň něco stihnul, byť třeba jako tisící kopie z tisící kopie.
Hodláš psát dál?
Nemám vůbec nějakou představu, že bych byl básník. Nemám skutečně pocit, že bych byl úžasný, zcela unikátní stylista. Zároveň mě psaní natolik baví, že zkusit cokoli psát, ať už je to rozhovor, článek do novin, básničky, povídky, román, cokoli – to určitě zkoušet budu. Člověk tím chce zaplácnout kus prázdna, které v životě je. Ale nechci být psaním nemocný spisovatel, co nic kolem nevidí a neslyší. To se radši bavím se sousedkou. Jsem rád, že mě nic nenutí. Jsem člověk, který dělá patnáct let mezi knížkama a který vidí tu spoustu všeho ke čtení, ale nemám problém k tý spoustě ještě něco přidat. Musím ale o tom být stoprocentně přesvědčený.
Máš vzory, spřízněné autory, přihlásil by ses k nějakému okruhu?
Jsem především chronický čtenář, snažím se číst dost a snažím se, aby ten návyk nevymizel, což je s věkem čím dál těžší. Neumím na to odpovědět, do žádný literární party nepatřím. Ale mám rád celou plejádu lidí, kteří jdou na věc osobně. Sám nemám buňky na techniky, jak se poezie píše, ale obdivuju to – i proto volím osobnější rovinu, volný styl. U autorů hledám, jak moc píšou na krev a jak dokážou zacházet s jazykem. Neuvěřitelně si vážím Bohumila Hrabala, silně na mě působí texty a hry Samuela Becketta, včera jsem třeba slyšel na Vltavě úžasnou hru z roku ´64 Všichni, kdo padají – Štěpánek, Scheinpflugová, to jsou věci, který mi jdou pod kůži. Hrozně rád mám Jáchyma Topola, hlavně od doby, kdy jsme spolu dělali knížku rozhovorů.
Pokračuj...
Když člověk dělá knížku rozhovorů a myslí to vážně, stráví s tím člověkem minimálně rok. Spoustu věcí je pak jen mezi váma, mimo tu knížku. V literárním prostoru je dneska Jáchym brán téměř s opovržením, že to je ten úspěšnej, kterej vydává knížky v zahraničí, literární kritici a badatelé se o jeho knihách téměř stydí psát, i když ho třeba publicisti rádi použijou na rozhovor do novin. Já jsem ho poznal jako chlapíka, kterej mi s osobníma věcma neuvěřitelně pomohl, dokázal popsat situace originálním způsobem a s nadhledem. Lidi si o něm myslej, že je stroj na mluvení, ale já ho zažil jako moudrýho člověka, který si spoustou věcí prošel a dělá literaturu poctivě.
Tvoje psaní obsahuje docela dost křesťanských motivů. Cítíš se patřit k nějakému takovému okruhu?
Co se týká víry, úplně mě přešla. Hrubě řečeno, jsem poměrně slušně poučený ateista, katolík po dvaceti letech ve výslužbě. Náboženství jako systém mě zajímá dál. Tuším tam plno dobrejch věcí i úskalí, může být ku pomoci, ale taky ke škodě.
Ptám se hlavně proto, že u tebe vidím jeden až barokní prvek – na jednu stranu antiklerikálnost a blasfemie, ale zároveň mystika. Už jenom tvůj jazyk – slovní hříčky, paradoxy. To snad ani nemůže být náhoda.
Nedávno mi kamarád v souvislosti s mým článkem o slovenským bigbítu poslal smsku: jednou katolík, vždycky katolík. Všimnul si, že úplně mimoděk používám slova, který jsem si kdysi osvojil při aktivní účasti v církvi. Moje sbírka je osobní a tyhle věci k tomu patřej, vyrovnávám se s tím.
Šlo mi především o styl – je to spíš takový tok, než že bys verše sázel.
Řeknu to takhle: člověk žije klidně, spořádaně, pak se třeba napije a začne být mnohem agresivnější v dokazování toho, proč si myslí to a to, začne být trochu násilnej. Mně tenhle apelativní přístup, ať už to jde ven, nebo dovnitř, je vlastní, takhle já to dělávám. Sedim s lidma a po třetí skleničce najednou zacinkne nějaký téma, třeba komouši, který nesnášim živelně. Snažím se mírnit, ale začnu sršet černobílejma věcma: to přece nemyslíte vážně! Takhle to je přeci! Ten samej rozhovor probíhá potom, když si člověk vysvětluje něco sám se sebou – to jsem takovej? To fakt myslim vážně? Možná, že je to z tý církve, trochu kázání, trochu zpovědi.
Něco mi přišlo až dekadentní – rozostřené stavy, nic není, jak je, tvary věcí se proměňují, apokalypsa. Není to vědomá inspirace, že bys básnil v určitém stylu?
Ve stylu to vlastně není žádným. Přečetl jsem si ve Tvaru, že jsem postbeatnik a že to občas ozdobim undergroundovou čokoládou. Nevadí mi to, vlastně je mi to docela příjemný. Tyhle apelativní věci jako by byly dneska považovaný za nějakou zastydlou pubertu. Nějak mě to nedráždí, dokonce si myslím, že je to pravda. Zároveň jestli má být kniha osobní, jak to napsat jinak než z té osoby mojí. Vzory jsou u mě přítomný: uvědomuju si, že některým lidem i kradu slovní obraty, ani jsem to nevyřadil, i když jsem na to přišel. Určitě by nějaké obraty poznal Vlasta Třešňák, kterýho považuju za velmi důležitou figuru v našem jazykovém prostředí. Nechal jsem to tam, protože si myslím to samý, co on. Hlásím se tím k němu.
Zmínil jsi Tvar. Sleduješ recenze? Je to pro tebe důležité?
Ohlasy sleduju. Ať už jsou plus nebo minus, já vlastně se všema těma lidma souhlasím. Takhle napoprvý je příjemný, že prvosbírku v džungli literatury vůbec někdo zaregistruje. Když kritika zmiňuje beatnictví: velmi pečlivě jsem třeba přečetl všechno od Jacka Kerouaka, je to nešťastník a génius zároveň. To mě zajímá – jako by si člověk v pravý čas přestal hrát na spisovatele a vydal jen výpověď, kterou chtěl, ale pak z toho zase profi-spisovatelsky zpitoměl. Nad tím mě třeba pár recenzentských vět přinutí přemýšlet. Chlapci a děvčata, děkuju!
Když někam píšeš, je u tebe často uváděno „obchodník s knihami“.
Od roku ´96 vozím český knížky na Slovensko pro firmu Artforum. Je tam zájem o dobrou českou literaturu. Sbírám informace, dávám tipy, dělám obchodní stránku. Zároveň se snažíme nedovážet čtivo, ale literaturu. Od solidní beletrie přes poezii až po politologii nebo filozofii.
Čím si vysvětluješ, že české knihy se vozí na Slovensko a lidi je bez problémů čtou v češtině, kdežto k nám se zas tolik slovenské literatury nedostane – a když už, tak v překladu. Je to dáno jen velikostí trhu?
Poměr českých knížek vozených na Slovensko se zmenšuje úměrně tomu, jak čím dál lepší jsou slovenští vydavatelé. Slovenskej knižní trh je dost bohatej, bohužel taky trochu nepřehlednej. Zájem o české knížky je udržován tím, že v Čechách vycházejí zajímavý knížky ještě pořád rychleji než na Slovensku. Zároveň tam schopnost číst česky přetrvala jako samozřejmost. Řada lidí dokonce nezaregistruje, jestli čte česky nebo slovensky. Já sám se snažím povědomí o slovenský literatuře u nás rozšiřovat, je to totiž trochu nepoměr: o ne úplně kvalitní české literatuře se na Slovensku ví mnohem víc než o kvalitní slovenský literatuře tady. Možná je za tím představa, že ze Slovenska nic zvláštního přijít nemůže.
Máš přehled, jestli zájem o českou literaturu na Slovensku kopíruje zájem o ni tady? Je tam taky nejprodávanější Viewegh?
Nový Viewegh nebo Pawlovská se tam prodávají samozřejmě taky početně nejvíc. To asi nepřekvapí.
Ze slovenštiny také překládáš. Jak ses k tomu dostal, máš k Slovensku nějaký zvláštní vztah?
Ne. Prostě jsme se s těma knihama našli, když jezdím hodně mezi Čechama a Slovenskem. Taky mě zajímalo zkusit si disciplínu překladu. Slovenština se jaksi nabízela, když už jsem tuhej na jakýkoliv cizí jazyky. S autorama, který mi byli nějakým způsobem blízký, jsem obtěžoval český vydavatele – z toho vznikly překlady Uršuly Kovalyk a Václava Pankovčína.
Oba dva mi přijdou jako výrazní, dost specifičtí autoři. Zvlášť magický realista Pankovčín: nedokážu si představit, že by tu někdo něco takového napsal, člověk to opravdu čeká spíš na východním Slovensku než v Čechách.
Jsou to absolutně nesrovnatelní autoři, úplné protipóly. Hodně sršatě feministická Kovalyk – alespoň v povídkách, které jsem pro české vydání vybíral, věci hodně černobílý a celkem oprávněně kritizovaný. Zaujalo mě, že je to velmi razantně a osobně napsaný, autorka se nepáře s nuancema. Na Slovensku úspěšná byla, v Čechách absolutně ne. Byl jsem nadšenej z hrubozrnosti jejího psaní, ale uvědomuju si, že to téma je popsaný ploše. Když toho autora potkáš osobně, samozřejmě vidíš, že je to daleko pestřejší osobnost, než se pak jeví z textů. V tomto případě tuším, že jsem přišel s texty, které tu neměly co dělat.
A co Pankovčín?
Na rozdíl od Kovalyk mám u jeho novely Tři ženy pod ořechem opravdu pocit, že to je věc, která se tu nepíše. Krásný příklad toho, jak Slovensko ve vrcholných chvílích svojí literatury sem může přinést úplně jinou náladu, jinou inspiraci pro autory, kteří si myslí, že takto se psát nedá – a najednou dá.
Magický realismus kvete většinou spíš v jihoamerických zemích – není to třeba tím, že Slováci jsou víc jižnější, temperamentnější než my? Nesouvisí to nějak s jejich naturelem?
Je to možný, ale nevím. Myslím, že Pankovčín byl mimořádně senzitivní, bohužel umřel mladej a nemohl se dál rozvíjet. Ale nemyslím si, že je to nějaká typologie slovenskýho autora – vycházej tam i absolutně hrozný, nemagický knížky bez nároku na vyjití. Tři ženy pod ořechem jsou pro mě Pankovčínovým vrcholem. Jsem rád, že jsem mohl takhle dobrou knížku přeložit. Našel jsem si autora, nakladatelství bylo vstřícný, slovenská agentura, podporující překlady, dala peníze a vyšla knížka, za kterou je pár lidí rádo. Je to ale věc jen úzkého okruhu lidí, které to zajímá. Náklad 800 kusů se prodává ztuha.
Kdybys měl porovnat současnou českou a slovenskou literaturu – vidíš nějaký rozdíl?
Když vezmu československý prostor jako celek, myslím si, že umělecky poctivější knížky vycházejí v Čechách. Na Slovensku jsem měl pocit, že jde o to, aby autorům nějaká knížka vyšla. U valný většiny z nich mám obavu, že vydání knihy je vrchol, co je tam napsáno, není zas tak důležitý. Situace v Čechách je lepší, Balabán, Topol, Hůlová, poslední Boučková, Hruška, Hakl, Zonová. Poctivá ruční práce, kterou je na Slovensku těžké najít. Čeští autoři se také líp prosazují za hranicema. Ouředník teď měl velkej úspěch v Itálii, v La Stampa byla Příhodná chvíle, 1855 překladový titul roku, Miloš Urban prodal ve Španělsku 50 000 kusů Sedmikostelí. Slovenská literatura nemá přesah přes hranice. Nejen k nám, ale má problémy dostat se i do nebližších zemí. Není to manýra zahraničních vydavatelů, ale čeští autoři jim jsou schopni nabídnout zajímavější svět. Na Slovensku si zahraničně vzpomenu jen na Danielu Kapitáňovou a její Knihu o cintoríně, nebo teď čerstvě na Petera Pišťánka, kterému vyšly Rivers of Babylon v Anglii a recenze v tamním tisku byly dost zajímavý, i když byly i názory, jestli to není spíš absolutně absurdním světem jeho knih než literární hodnotou. Což býval a je problém východních autorů na Západě – jsou braný exoticky, někteří toho pak i dovedou šikovně využít.
Vychází na Slovensku také literární pop?
Myslím si, že slovenští autoři jsou z nějakého zvláštního důvodu víc tržně přizpůsobiví. Cením si u nás na některých autorech, že začali s nějakým autorským světem, a buď se prosadil, nebo ne, nemění zadání uprostřed hry. Na Slovensku vidím větší schopnost autorů se přizpůsobit, vyjít vstříc střednímu proudu. Hledají zvláštní témata. Vešel jsem do starého antikvariátu, otevřely se dveře, a byl jsem v erotickém salonu… Podobně jako když filmař začne točit reklamy – může to ustát, ale taky nemusí. K podobným knížkám, co se blíží masám, mám velkou nedůvěru, undergroundová etika ve mně pořád je víc. Když se literát začne literaturou živit a koukat na prodeje, je to pro mě alarmující záležitost, jsem odpůrcem dělání umění na plný úvazek. Mám rád, když je autor schopný mlčet. Pro mě jsou takovým mementem osudy Holana a Nezvala. Holan je mi sympatičtější stokrát.
Píšeš ještě hudební kritiky?
Ne, ani už to dění tak usilovně nesleduju. Uši se mi nějak zavírají. Už jsem dávno svojí invenci, jak o hudbě psát, vyčerpal. Ale když jsme u hudby: před i při psaní Kostitřase jsem pořád poslouchal český punk nebo hardcore. Fantastický kapely, Esgmeq, Gnu, Innoxia Corpora, Lyssa… To tam ještě připiš, to je pro ty básničky veledůležitý.
Štěpán Sirovátka
Ukázky z Orchestru kostitřase:
Ten chlap za plotem je soused
komouš jako prase
jsme ve válce
studené a záludné
Skoro včechno už tu bylo:
otrávený pes
uražené zrcátko u auta
fingovaný inzerát, jestli někdo nechce koupit jeho dům
překopnutý kabel telefonu
neživý kos ve schránce
udání o fixlování s elektroměrem
v mrazivé noci pokropená cestička k brance
Vždycky, když si myslím
že má dost
řekne mi přes plot
že Grebeníček je prima chlap
takže sekyra musí znovu z hrobu
Podmínky míru?
Vysídlení!
Hlavně vydržet mlčet
v nonstop baru
ve tři ráno
držet se na židli
statečně a mazácky
dívat se jí do očí a do výstřihu
to ano
jen žádné řeči
mlčet a zírat
neuhnout pohledem
bez přestání kouřit
a dávat si ještě jednou to samý
velkej chlap servírky nebalí
velkej chlap nic nerozjíždí
velkej chlap nedělá scény
velkej chlap nekazí večer
trpělivě
chlapsky a trpělivě
čeká na ráno
(21. 4. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2166