Učinilo Divadlo hudby Neapol krásnou?

Duo Keith - Vetešník poprvé přineslo nymburskému publiku autorskou hru. Stalo se tak premiérově pod hlavičkou „Divadla hudby“ na prknech Hálku 15. 4. 2008. Pod režisérskou taktovkou Dany Vaníčkové účinkovala většina členů souboru „relativně“ mladého, jak svou základnu popisuje na webových stránkách.

Počítal jsem s tím, že nejdu na žádné hlubokomyslné drama lidských duší, ale na oddychovou komedii. Věděl jsem, že se musím odvázat a pokusit od srdce smát nebo aspoň poťouchle usmívat, jinak dojdu ke zklamání. Často se to k mé radosti zdařilo, přece nejsem takový filosofický suchar! A podle akustických ozev se příjemně naladilo i zúčastněné publikum. Kdyby náhodou někdo usínal, autentický štěkot koltů by ho už naučil způsobnému chování!

S jiným než uvolněným naladěním ani na představení chodit nedoporučuji, ačkoli vážné téma lidskému svědomí přece jen dalo zpod povrchu vytáhnout. Ale raději doufejte ve splnění přání „dobré zábavy“ uzavírající dvoustránkový plakátek k představení. Shrnuto: jde o jakousi komedii plnou omylů, jíž by slušelo přízvisko „mafiánská“ anebo „černá“. Dojde tu na vraždy, výhružky vraždou (obzvláště Pavel Lebduška si s nimi nedá pokoj), přeháňky kulek, rvačky, opilství, drcení živého odpadu, nařčení z fetišismu atd. Celá ta věcička stojí na šikovně upředené zápletce, za kterou vděčí šikovně předoucím scénáristům.

Dva kamarádi Mário a Fabio nemají do čeho píchnout, potloukají se Neapolí bez zaměstnání, flamendrují po nocích a není divu, že do nich manželky ryjí v tom smyslu, aby si už konečně něco našli. Hoši, dobráci od kosti, se zjevně pod vlivem ovínění (a pod pantoflem) rozhodnou hned do nějaké práce uvrtnout. Protože jsme v Neapoli, není nic lehčího, než si najmout do služeb mafiánské kliky. V Neapoli spolu zrovna na smrt zápolí dva klany využívají zákazu alkoholu k výnosnému obchodování s tímto žádaným zbožím. Dva parťáci začnou pracovat pro dona Alfonza (Miky Mejstřík) a hned dostanou za úkol zavraždit nepřátelského bosse dona Federika (Tomáš Březina). Na zabíjení ale nemají labilní hoši dost silný žaludek, proto se naivně rozhodnou, že raději don Frederika v míru přemluví, aby Neapol bez boje opustil. Bohužel pro ně a bohudík pro komická zřídla zápletky dojde k omylu, když při předávce zboží nedopatřením „zastřelí“ člena vlastního gangu Venicia. Uvozovky jsou na místě, chlapík byl zabit pouze zdánlivě, ve skutečnosti ho praštil štaflemi jakýsi natěrač jako na potvoru zrovna ve chvíli, kdy neopatrný Fabio pustil ránu z koltu. Kamarádi ale o šťastném pochybení nevědí, sebe tedy pokládají za vrahy a Venicia za mrtvolu, které je třeba se zbavit. Tak tahají bezvládné tělo domů pod postel, před bossem ho vydávají za opilce, nakonec ho schovají na půdu, kde se probere a vrátí se do hry, aby tímto procitnutím způsobil další vtipná zauzlení. Tolik základní zápletka, již nebudu dále rozvádět, jen oznámím, že hra doputovala k očekávanému happy-endu, takže divák po ní nebude usínat s takovou tísní, jakou asi trpěli Federikovi muži, když byli v drsném zúčtování sešrotovaní do plechovek mezi olejovky (odřezky padnou do kočičího žrádla!).

Nyní pohlédnu subjektivním kukátkem na herecké výkony, které mi utkvěly ať už pro své klady nebo zápory. Charismatickou postavu inspektora ztělesnil Milan Kubát, sympaťák každým coulem, když promluvil svým hlubokým hlasem, musel snad rozechvívat ženská srdce až do zadních řad. Vynikajícího opileckého svědka nehody sehrál Martin Daněk, motání a vyšinutá očka se mu povedly geniálně. Nevím sice, zda se na roli třeba nepřipravil v zákulisí, na každý pád jeho si zapamatuji.

Ústřední dvojka mafiánských nešiků hrála přesvědčivě s nasazením. A to je ta potíž, že někdy až s přílišným, dalo by se říci totálním nasazením, které často přecházelo do jakési obdoby extatického třasu. Bylo vidět, že si hru jakožto autoři užívají a chtějí se do ní vložit všemi rezervami sil a elánu, a to naprosto chápu, asi bych v jejich kůži nejednal jinak, jenže z očima diváka to nadšení chtělo trochu krotit. Výsledkem bylo, že takříkajíc „přehrávali“, což sice může zabrat u publika, které nezná jejich styl, ale u zkušenějších diváků se to úsilí jeví průhledným a pak už více smíchu nevyždímají ani z nejvtipnější situace. Podobný neduh trápí i Mikyho Mejstříka, který snažně tryská hrubozrnné řečnické figury rámované rozmáchlými gesty jako by odkoukanými od jednoho kníratého diktátora. Říkám „hrozí“, protože u jeho výstupů se bavím ještě dřív než začnu přemýšlet, takže to ochotně promíjím. Nebyl by to zkrátka Miky, kdyby na jevišti nebouřil a nedštil rétorické plameny. Jeho ztvárnění dona Alfonza s labužnickou rozkoší prohlašuji za hvězdnou úlohu, jíž ale ještě o vlásek zastínila barvitá role Víta Špinky. Ten sice útrpně sehrál většinu času v „tuhém“ stavu, ale vše si vynahradil po svém probuzení z mrákot. Jeho kreace idiota, v něhož se proměnil kouzelným úderem štaflí, vyvolávala hotové příbojové vlny smíchu.

Chvála patří scénografům. Dali si práci pokrýt pozadí téměř po celé délce; jejich do detailu vykreslené kulisy mě vtáhly do Neapole na první pohled, i ty italské nápisy byly věrně vyvedeny. Oceňuji také režii paní Vaníčkové a její nápaditost, za všechny třeba honička mafiánů s ústředními hrdiny, střídáním světla a tmy rozdělená do sekvencí pohybu a strnutí. Chytré bylo paralelní rozložení scény do různých prostorů ale stejného času - tedy ložnic Mária a Fabia - na jediné scéně vedle sebe při telefonických hovorech. Povedly se i plynulé přechody aktérů muzikantů-herců z činohry do hudebních čísel. Kapela nijak nerušila spád děje a naopak ho kořenila přiléhavými písněmi kabaretního střihu. „Federikovy olejovky uzavřené do plechovky“ jsem si pobrukoval celou cestu domů až na kutě. Komedie by mohla klidně dostat další přízvisko „hudební“.

Možná že po skončení přišel poněkud vlažný aplaus, nezaplněné divadlo bylo jasnou příčinou, ale to není důvod k zoufání. Ty rozhodující ovace jsou skryté a dlouhodobé a patří sympatické vůli všech ochotníků, kteří se do podniku zapojili a nejen do přípravy tohoto představení, spousta jiných už předcházelo. Ale právě Neapol dodává snažení zvláštní punc originality v tom, že je první autorským kusem. Divadlo hudby tím podává příjemný důkaz, že i v našich končinách stojí mladým lidem za to obětovat osobní čas umění, a tudíž tvorbě hodnot pro druhé. A dobrá zpráva že ještě v takovém hojném obsazení!

Aleš Misař, 19. 4. 08

„Krásná je Neapol“ – Divadlo Hudby Nymburk

Hrají: Radim Keith, Jiří Vetešník, Miky Mejstřík, Tomáš Březina, Vítek Špinka, Jitka Kolmanová, Lenka Seifertová, Lucie Blašková, Zdenka Šranková, Michal Dovičín, Martin Daněk, Petr Bartoš, Petr Kurtiš, Denisa Pecháčková, Pavel Lebduška, Míša Zwyrtková

Federikovy olejovky (zvětšit)

repriza: 6. května 2008, 19:30 hod. Hálkovo městské divadlo Nymburk

více na http://www.divadlohudby.wz.cz