Osmnáct set slov
s Ludvíkem Vaculíkem o Ludvíku VaculíkoviIna Marešová
Je mu jedno, jestli se vám líbí jeho knížka. Je mu jedno, jestli vás urazil. Je mu dokonce jedno i to, co o něm napíšete i jak tenhle rozhovor nakonec dopadne. Jediné, co nesmíte, je klást hloupé otázky. Existuje jen jeden český spisovatel a publicista, který si tohle všechno může dovolit a kterému to možná i odpustíte. Ludvík Vaculík.
Já měla to štěstí, že hora přišla k Mohamedovi a to dokonce v balíčku dva v jednom. Pan Vaculík totiž dorazil na rozhovor přímo v mém rodném městě společně s manželkou spisovatelkou Madlou Vaculíkovou, čtenářům důvěrně známou nejen z Českého snáře. Byla řeč o zpívání, pěkném šéfredaktorovi Literárních novin, krysích charakterech minulého režimu i o spisovatelství vůbec. Usměvavou ozdobou našeho povídání byla paní Vaculíková, která rázně usměrňovala košaté výroky svého manžela, muže mnoha slov. Co se tohoto rozhovoru týče, přesně tisíc osmi set.
Přinesl jste s sebou svou novou knihu Polepšené pěsničky - Reportážní esej o zpěvu a písni. Je zcela odlišná od vašich ostatních. Není o vás, vašich myšlenkách, zážitcích, nereflektuje vás. Jak vznikla?
LV: Taky je to je jediná z mých knih, které jsem nenapsal z vlastního nápadu, ale z podnětu nakladatelky. Přivedla mě na myšlenku zabývat se mým vztahem k písničkám, co pro mne znamenají a jakou úlohu v mém životě má zpěv.
Nevěděla jsem, že zpíváte.
LV: Nejsem zpěvák. Nazývám se muž, který zpívá. Spíše sám než na veřejnosti. Když přemýšlíte o lidových písničkách, obsahují takové osudy, city a vztahy, až nad tím žasnete. Jsou to takové dějiny doby. Nejlepší jsou ty pomalé, protože jsou smutné. Smutku je nejlepší důvod ke zpěvu.
S tím souhlasím, ale kde je v tom ten Vaculík?
LV: Písničky jsem upravoval, když byla nějaká moc krátká, tak jsem ji prodloužil, když byla nespravedlivá se špatným koncem, tak jsem ho napravil.
Vymýšlel jste si hodně?
MV: On si vymýšlí pořád.
LV: Počkej! Pokud ji neznámý autor nedodělal, tak jsem to za něj dokončil sám. Dělal jsem to taky pod tlakem dětí. Když jsem šel s mojí malou dcerkou do školy, zpíval jsem jí Já jsem malý mysliveček, až přišla sloka: Všechny panenky z trávy jsou, jen ta má nejde, ona se tam posekala, všecka krev jí ujde. Dcerka začala brečet, a tak to tatínek hned spravil: Nic se neboj myslivečku, žádného neštěstí, panence to zalepíme velikou náplastí. A tehdy jsem zjistil, že lidová píseň není nedotknutelná.
Zachraňuje písničky. Zachraňují někdy ony vás?
Jednou písnička zachránila kamaráda, když jsme cestoval do Budapešti. Šli jsme na pasovou kontrolu, byla tam mladá pohledná úřednice, dal jsem jí pas, ona jej otevřela a něco mi řekla, nevím co, tak jsem jí maďarsky odpověděl: Řidiči jezděte bez nehody. To jsem uměl, to bylo v každém autobuse v Budapešti. Ona mi zase něco řekla, a já na to: Vchod do jídelny. Zvedla oči v sloup, sklapla a šel jsem. Za mnou šel kamarád a toho taky nechtěla pustit. Vrátil jsem se, něco mi dlouho říkala, uznal jsem za vhodné také použít dlouhou větu a řekl jsem jí první verš maďarské písničky: Můj hnědý koník má na pravé noze podkovu, která se leskne. Sklapla úplně a šli jsme.
Co by to bylo rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem, aby se v něm nemluvilo o 2000 slovech, o jednom z našich nejzásadnějších textů minulého století… Nejspíš se čas od času setkáte s námitkou, zda to nebylo nezodpovědné například vůči vaší rodině.
LV: Napsal jsem 2000 slov a vůbec mi to nedělalo žádnou starost. Odpovídalo to vědomí, zkušenosti a názoru národa. Chyba se stala později, když začal národ ustupovat. Tehdy za mnou přišla za skupina lidí, kterých jsme si vážil a říkali něco, co jsem si myslel taky. Bylo před stranickými konferencemi, kde se mělo rozhodnout, kdo zvítězí, který proud.
Kdo vás k tomu pobídl?
LV: Přišli lidé zvučných jmen, vědci - akademik Wichterle třeba -, nebyli to politici. Říkali: Nemyslíte, že by se měla veřejnost nějak povzbudit?
Proč přišli zrovna za Vaculíkem?
LV: Protože jsem proslul řečí na sjezdu spisovatelů. Když jsem si uvědomil, o co má jít, že to má podpořit progresivní křídlo v komunistické straně a že hnutí zpočátku vnitrostranické se stalo občanským, obracel jsem se k občanům politicky odpovědným. Nikdo mi neporadil, co tam mám napsat. Vybízel jsem svobodychtivé lidi k svobodnému jednání. Nikdy mě to nemrzelo. Vědci chtěli něco napsat, ale nevěděli jak, proto šli na Vaculíka. Člověk je totiž myslící živočich a duše se stává z instinktu. Tehdy všechno mluvilo pro to, jednat teď a takhle.
Vy sám jste na ústup nikdy nepomyslel?
LV: Ani ve snu mě nenapadlo někdy z republiky odejít. Estébáci mi to stále nabízeli: Do čtyřech dnů můžete odejít. Syn bude moci studovat. Já na to: Nepřipadá v úvahu. To by tak bylo, napíšeš něco, vzbouříš lidi a pak odejdeš. Na to tady byli jiní!
MV: Nejtěžší bylo, že jsme měli tři syny velice schopné a nadané a nemohli jít studovat. Ondráše nechtěli vzít ani na zedníka, pouze v případě, že otec odvolá 2000 slov. Co by si ti kluci o něm mysleli, kdyby to udělal?
Byl to režim plný šílených paradoxů. Co absurdního přinesl vám?
LV: Něco by tu bylo… Rád tím dokládám to zjednodušené myšlení. Janek, nejmladší syn, se nedostal na střední školu ani do učení. Vzali ho jako učně k městským autobusům a byl vyznamenán jako nejlepší učeň oboru. Podal žádost na vysokou školu a ten den kdy ji dělal, přišel major Fišer a řekl mi: Váš syn teď dělá zkoušku, jistě ji udělá, je to nadaný chlapec. Na vás teď záleží. A já na to: Jednejte, jak myslíte a podle své povahy, my budeme jednat podle naší, mě děckem tlačit nebudete. Co se nestalo! Janek přišel do fabriky, že ho nezvali, no to bychom se na to podívali! Stranická organizace se rozčílila, jak to, náš nejlepší učeň není přijatý? Šla přes UV a on se tam dostal.
Režim je takový, jací jsou v něm lidé. Ale ti se přece zas tak nezměnili, ne?
LV: Komunismus není otázka ideologie, ale povahy. A ty povahy, které dělali dříve komunismus, dělají dnes něco jiného. Jen místo porad, kterým říkaly dřív tučka, říkají briefing. Bojujte proti těm povahám! Zrovna dnes jsem slyšel, jak se zhoršuje situace v rozhlase. Dělal jsem tam několik let a vím ze zkušenosti, že ani za komunismu nebyli ředitelé čehokoliv před stranou tak zbabělí jako ředitelé dnes před penězi. Je to horší, protože se všechno děje pod svobodou.
MV: Byli dokonce lidé, jako Martinovský, kteří měli za úkol dosáhnout u mě toho, abych se rozvedla s manželem. Nedala jsem se. Nezvládl to on. Skončil tak, že se vzdal funkce, že ho práce ničí, nervově to těžce nese, bojí se každého dne, pro neúspěch žádá o přeložení.
Koho si tedy vážíte?
LV: Vážil jsem si několika lidí, každého z jiného důvodu a v jiném období. Vážím si nejenom spisovatelů, ale i jiných lidí. Třeba starý komunista Vocloň, člen UVKSČ, jeden z těch čtyřech, kteří hlasovali proti vyloučení spisovatelů. I v rozhlase byli výborní lidé, kteří mě tahali ze všech malérů, když řekli UVKSČ Vaculík musí odejít z rozhlasu, stranická organizace řekla: Ne, ne my si ho přísně potrestáme sami.
A jak?
LV: Dali mě vybrat, do které fabriky chci na měsíc jít, a já jsem šel rád. To je ta hra, která se hraje stále jen s jinými tituly a jinýma rolema. Člověk jen občas navozuje vztahy, které jsou skutečně trvalé. Máme hru. Pavel Kohout to napsal, pak Klíma, Kosík, Kliment, Vaculík a dál nevím. Je to o tom, jak se sejde šest disidentů, aby se domluvili na podvratné akci. Půvab té hry je v tom, že je tam každá postava charakterizována svými typickými výroky: Co by tomu řekla Madla? A co Brňáci, ví o tom? Pavel Kohout se zabývá myšlenkou, že uděláme jevištní čtení této hry. Jen Kosíka bude číst někdo jiný.
Je to reálné?
LV: Je. Na jaře to chce divadlo Na prádle.
Obrátím list. Co říkáte současné situaci v Literárních novinách?
LV: Literární noviny jsou pro mě tíživý problém. Jsem nespokojený, když měřím, co by měli dělat a od toho odečtu, co nemohou.
Nemohou co?
LV: Třeba platit honoráře. Taky si tam nepřečtete pořádnou povídku, což mě vadí. Vždycky jsem jim vytýkal, že nedávají literaturu jako ukázku na pomoc škole pro studenty a učitele. Pak se to projevilo vydání školních novin, alespoň to.
Takže zásadní problém vidíte v absenci kvalitní literatury zacílené na co nejširší čtenářstvo?
LV: Jistě. Když nemají novou povídku, najednou nemají co tisknout! Říkám jim pořád - vy s tou literaturou minulou zacházíte, jako kdyby to byly národní bankovky, nechat je jednou oběhnout a dát je sklepa. Tak se to s literaturou dělat nedá. Ale šéfredaktor, Jakub, ten by se vám líbil, takovej mladej. A pěknej!
Mě by spíš zajímalo, co jste četl v poslední době.
Četl jsem Otu Filipa Osmý, čili nedokončený životopis. Je to velice silná kniha, takové dějiny komunismu, kde se popisuje, co režim na jednom člověku uměl provést. Kdo zná poměry v komunismu 50.,60. let, tehdejší kulturní scénu a spisovatele, pro toho je to požitek. I když je to docela těžké čtení, ale zato je to silný příběh, jedna tragédie za druhou. Taky jsem četl Odcházení.
A jak je hodnotíte?
Nerad čtu divadelní hry, vadí mi ty režijní poznámky. Jinak je to velice zajímavé, je v tom zkušenost bývalého prezidenta, s poznáním všechna sláva – polní tráva.
Vaše dílo se nikdy neproslavilo ve filmu. Nemrzí vás to?
LV: Nemrzí! Nikdy mě to ani nenapadlo. Ztratila by se ta mystika a udělala by se z toho aktuální satira, to by se mi nelíbilo.
Právě jsem dočetla vaše Hodiny klavíru. Docela mě rozčílily. Moje vstávání, vaření čaje, moje studené nohy nikoho nezajímají. Proč by vaše nohy měly zajímat chudáka čtenáře, se kterým se – přijde mi – v Hodinách nijak zvlášť nepočítá?
LV: Já na čtenáře kašlu.
MV: On je exhibicionista.
LV: Ale takový deník přece je. Můj. Má mít i sebekritický tón. Je to už takový starodávný návyk psát deník. Už od školy. Pomáhá mi to přežít špatný situace. Ta knížka je vlastně o tom, co jsem mohl dělat a nedělal.
Deníky jako zrcadla života. Je to pravé, čisté spisovatelství?
LV: Spisovatele jako povolání charakterizuji takto: spisovatel je člověk jako košíkář, který jde, nařeže u potoka proutí a plete pak košíky – lepší nebo horší. Spisovatel je pro mě Pavel Kohout, Ivan Klíma, dělají si výpisky, citáty, dělají si zajímavé zápisky a vědí, že nasbírají životní materiál, tak mu vnutí formu knihy. Kdežto považuji život za přednější nežli je literatura. Mě ten život musí donutit, abych jej napsal.
Ina Marešová
LV - Ludvík Vaculík
MV - Marie Vaculíková
Ludvík Vaculík (* 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk) je český prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971). Dílo: Rušný dům, Sekyra, Český snář, Morčata, Milí spolužáci, Cesta na Praděd, Hodiny klavíru.
(11. 4. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2154