Vaculíkovo pozdní andante
S kůží na trhVeronika Kratochvílová
Poslední vydaná kniha oblíbeného českého autora Ludvíka Vaculíka není romantickým příběhem protknutým očekávanými skandálními avantýrami, ale komponovaným deníkem zobrazujícím dva roky z autorova života. Své tradiční prvenství v rámci díla však zaujímá ženská postava.
Mladá paní učitelka, k níž Vaculík chodí na hodiny klavíru, se stává hlavní postavou příběhu. Ačkoliv je přímo popisována jako žena s chlapeckou tváří a nevyzývavým postojem, můžeme z ní vycítit jakýsi tok sexuální energie, která příběh oživuje a okořeňuje. Očekávaná intimita se ale ve srovnání s obvyklými vrcholy Vaculíkových knih neuskutečňuje reálně, „pouze“ jaksi v představách a uvažování.
Druhá linie díla je spjata s redakcí Literárních novin, kterou zde Vaculík vykresluje dosti kriticky. Noviny se totiž ocitají v ohnisku existenční krize, neboť část redakce se je chystá opustit z důvodu nesouhlasu se stávajícím vedením, Jakubem Patočkou. A právě tato krize, postupný rozpad redakce, přímo časově ohraničuje děj celé knihy. I sám autor, jako účastník těchto událostí, se několikrát striktně rozhodne dát novinám sbohem, ale ze zaběhnutého stereotypu se nedokáže vymanit.
Tato rozporuplnost a nerozhodnost je patrná v celém díle, spolu s rozkolísaností nálad. Prudké změny postojů se často objevují i v samotném spádu dějové linie. Autor si něco jakoby usmyslí, ale pak jedná zcela opačně, mnohdy nelogicky.
Deníkové zápisky glosují současný život v Praze, avšak zároveň od něj jaksi odbíhají, díky vhledům do minulosti. Tento pohled je samozřejmě, pro autora typicky, velice subjektivní a sebekritický.
Formou humoru a lehké nadsázky zde autor vlastně rekapituluje okamžiky svého života, které následně hodnotí a vztahuje ke své předchozí tvorbě. Velká část „bloumání“ nad uplynulými dny je věnována vztahu se ženami. Jak bylo řečeno, jedinou fyzicky přítomnou ženou, jež prostupuje celý příběh, je o několik desítek let mladší křehká žena, učitelka klavíru, která je zde konfrontována s postavou praktické a zralé paní Vaculíkové.
Nahlížíme tedy pod povrch dvou na sobě nezávislých rovin, autorova soukromí na jedné straně a jeho profese na straně druhé, které jsou zároveň v jakési symbióze a vzájemně se ovlivňují.
Členění textu do jednotlivých dní a barvitá forma jazyka činí celé dílo svěží a odlehčené. Zdánlivá chaotičnost struktury deníku odráží různorodost v subjektivním vnímání autorových životních prožitků, které jsou v ději obsažené.
Hodiny klavíru jsou vlastně jakýmsi pokusem o zachycení malé části neúprosně prchajícího života, který jakoby protéká mezi prsty a autor se jej už nesnaží zastavit a změnit, nýbrž se s ním vyrovnává.
Veronika Kratochvílová
Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru. Atlantis, Brno 2007. 124 stran.
(30. 11. 1999, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 1999
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2144