Portrét jako zrcadlo?
Současný tanec a pohybové divadlo trochu jinakVeronika Kratochvílová
Projekt, jenž vznikl spojením talentu rumunské choreografky Ioany Mony Popovici a taneční skupiny NANOHACH, si letos vydobyl nejprestižnější tuzemské ocenění za tanec Cena sazky 2007 v kategorii „objev v tanci“. V rámci festivalu Malá inventura, se v divadle Ponec představila tato emocionálně silná výpověď, promlouvající k publiku choreografickou původností a neotřelostí, nešetřící černým humorem, ani hloubkou myšlenek.
A až se na tebe slétnou jako supi, budou ti spílat a řvát do uší, umlč je. Oněmí tvojí hluchotou, která začne naslouchat tichu jejich hlasů. Ač budou křičet němě dál, ty neuslyšíš nic, než vzpomínky na to, cos jim chtěl sám již tolikrát říci. Myšlenky na oživlé vzpomínky se ale rozplývají ve snu mdloby, která přichází jako vykoupení z tvých vin.
Nechápeš? Nevadí. Však se v tom poznáš…
Nedorozumění, která se neřeší, odpuštění nepřinášející úlevu. Vzestup a pád, láska a nenávist. Patetická rozrůzněnost a dvojjakost životních situací. Depresivní, ochromující a vyšinutá sdělení, která se dotýkají samotného jádra potlačovaných emocí a následných výbuchů hysterie. Tak o tom vypovídá Portrét.
Otázkou je, o čí portrét se ve skutečnosti jedná. Zda jde o portrét jediné osoby, nebo celé společnosti. Možná spíš o podobiznu lidské hlouposti, vtěsnané do karikatur sehrávajících afektované bizarní situace, v lidském chování tak obyčejně samozřejmé. Jedná se o podivný dualismus portrétu více osob, který je popisován a sdělován bez zásadního klíče k porozumění. Tedy beze slov. Pouze pohyby těla a mimikou. Díky nim možná mnohdy více vypovídající. Spolu se specifikem hudby a zvukového designu nastolujícími prožitky paranoidních stavů úzkostí, osvětlením ponechávajícím statičnost denní i roční doby, scénografií a kostýmy se nabízí zcela jiný úhel pohledu do mezilidských vztahů. Chvilková pospolitost, která je rozrážena faktem osamocení individua, jakési přeskupování množin a jejich jednotlivých složek, tedy lidských povah. Sloučení a odtržení, míjení i setkávání. V podstatě filozofie údělu lidského života, dokonale zobrazená v šedesáti minutách jevištního pohybu.
Autorkou celého námětu, konceptu i konkrétní choreografie je Ioana Mona Popovici. Rumunka, která v Bukurešti studovala na baletní škole Floria Capsali a navštěvovala kurzy na Univerzitě divadelních a filmových umění. Spolupracovala jako tanečnice na mnoha různých projektech a se známými osobnostmi tanečního světa. Je autorkou mnoha choreografických děl a již třikrát byla nominována prestižním evropským časopisem balletTanz mezi „Young Choreographer to Watch“ – „Mladé choreografy, jejichž dílo je dobré vidět“. A za touto větou se skrývá význam celého sdělení. Je dobré vidět svůj Portrét.
Veronika Kratochvílová
Námět, koncept, choreografie – Iona M. Popovici
Tvorba a tanec – Anna Caunerová, Lea Čapková, Michael Vodenka, Honza Malík, Marta Trpišovská
Scénografie – Peter Smetáček
Kostýmy – Mariana Novotná
Produkce – Honza Malík a NANOHACH a.s.
(30. 11. 1999, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 1999
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2106