Králové a draci
Ivana Řezníková
Kdesi existuje kotel příběhů, ve kterém se vaří všechny příběhy světa. Žijí svým vlastním nepochopitelným životem, splétají se a zase rozplétají, míchají se jeden do druhého, až už téměř není jasné, jak který příběh vypadal ve chvíli, kdy do kotle přišel. K hrnci se dostane každý, je všudypřítomný a volně přístupný. Stačí jen natáhnout ruku a z vylovených věcí stvořit nový příběh. Vtip spočívá v tom, že je tu stejná šance najít kus nepovedeného příběhu stejně jako část nějakého fenomenálního díla, a jde jen o to, mít tu pověstnou kapičku štěstí anebo si umět vybrat ty pravé ingredience.
Tato myšlenka pochází z dílny J. R. R. Tolkiena. Jeho příběhy se odkazy na staré legendy přímo hemží. Jednou napsal: “Kdysi jsem měl v úmyslu dát dohromady útvar víceméně propojených pověstí, od velkých kosmogonických po romantické pohádkové příběhy… jež bych mohl prostě věnovat Anglii, mé vlasti.“ Vytváření nových mýtů ze starých bylo jeho životní vášní. Jím stvořená Středozemě, jejíž název je sám o sobě překladem skandinávského mytického označení světa (Midgard), je soběstačným světem a svou komplikovaností se může směle rovnat s jinými, opravdovými mytologiemi.
Jedním z nejsilnějších pramenů pro legendy Středozemě je anglosaský hrdinský zpěv Béowulf. Tolkienův esej na téma tohoto eposu znamenal novou kapitolu v interpretaci této báje. A když se podíváme na příběh Hobita, zjistíme, že je to vlastně rozvedená a okolnostem přizpůsobená epizoda z Béowulfa. V Hobitovi se setkáváme s téměř totožným příběhem, který se ale dočkal složitějších počátečních peripetií (ačkoli skřety a obrovské pavouky v Temném hvozdu lze chápat jako transformaci nestvůry Grendela) a změny úhlu pohledu; navíc se roztáhl do několika generací, a tudíž ani hrdina není jediný. Béowulfem je Thrór, za jehož časů drak přiletěl, je jím i Thorin, jenž se chce ujmout svého dědictví, nemá však sílu s drakem bojovat, zaslepuje ho hamižnost a tedy dle zákonů pohádky neuspěje. A Béowulfem je i Bard Lučištník, který Šmaka zabije a jako správný hrdina nastolí řád v krajích zpustošených drakem.
S Béowulfem dostává širší smysl i zmínka o nešťastném číslu. Třináctka sice bývá za číslo neštěstí všeobecně považována, zde navíc ale vstupuje skutečnost, že Béowulf je jeden ze třinácti lidí, kteří k dračí sluji jdou, a umírá – můžeme pak Bilbovu pozici čtrnáctého člena výpravy chápat jako poučení se z chyb minulých.
Svou přeměnu si prodělala i postava nočního zloděje: z otroka, který je donucen jít do jeskyně zpátky, aby Béowulfovi a jeho družině ukázal dračí pelech, se stal hobit Bilbo, jenž se do dračí sluje sice také musí vrátit, avšak z toho důvodu, že ostatní mají z takového úkolu strach. Na scénu tady vstupuje jakýsi archetyp Tolkienova hrdiny. Králové a lidé ze vznešených rodů ke Středozemi sice neodmyslitelně patří, málokdy však jako postava nejzásadnější. Často jen tak sedí na trůně, nechávají zodpovědnost svým synům a čekají, jak to všechno dopadne; jako Théoden, který stejně jako král Artuš vyrazí až do bitvy, ve které zemře, Denethor, doriathský Thingol z legend Prvního věku. Král elfů v Hobitovi se neukazuje v nijak kladném světle, když ze své říše vyjíždí po letech proto, že chce kus drakova pokladu.
Můžeme si také povšimnout, jak mnoho z Béowulfa Tolkien použil v Pánovi Prstenů. Velká část okrajových úkonů, které nesmírně pomáhají vytvářet komplexní svět Středozemě, jako by staroanglickému eposu z oka vypadla. Boromir je pohřben ve člunu stejně jako král Scyld, Éowyn se v Edorasu chová jako germánská královna, popis rohanské Zlaté síně odpovídá popisu Hróđgárovy hodovny Heorotu. V kontextu anglosaské tradice má navíc slovní spojení „pán prstenů“ tentýž význam jako slovo „král“. Vládce by měl oplývat především štědrostí a pohostinností.
Podobným způsobem Tolkiena inspiroval finský epos Kalevala: Narn i Hîn Húrin, jedna z legend Silmarillionu, využívá Kalevalu podobně jako Hobit Béowulfa. Hrdina tohoto příběhu Túrin Turambar a finský Kullervoinen Kalervovec mají velice podobný osud: žádný z nich si nevytvoří k lidem kladný vztah, oba dva jsou zahořklými ukřivděnými psanci, bloudí lesem a světem. Túrin se nakonec usadí a vezme si svou sestru Nienor, která od jejich posledního shledání vyrostla, zešílela a ztratila paměť a hlas. Kullervoinen nakonec najde klid u svých rodičů, kteří jediní přežili vyvraždění jejich rodu, jede odevzdat daň, cestou zpět potká svou sestru považovanou za mrtvou a svede ji. Když vyjde najevo, že Túrin s Nienor a Kullervoinen se svou sestrou jsou příbuzní, obě ženy skočí do řeky a utopí se. Túrin zabije draka, jenž řekl pravdu Nienor, i muže, jenž sdělil hroznou zprávu jemu, a Kullervoinen se pomstí člověku, který je zodpovědný za smrt jeho rodu a zapříčinil tak jeho dlouhou nepřítomnost a odcizení se vlastní rodině. Následně spáchá každý z nich sebevraždu. Kullervoinen se probodne vlastním mečem
I v tomto příběhu, tedy v jeho středozemském podání, narazíme na draka: praotec všech draků Glaurung však nemá s téměř lidským Šmakem příliš společného. Zatímco Šmak je lakomý a znuděný strážce pokladu, Glaurung je jako spoluhráč Morgotha součástí absolutního zla. Tolkien svůj svět rozhodně nevystavěl na příšerách, spíš na příběhu.
Tolkien také nechal do své mytologie vstoupit snad všechny druhy Shakespearových králů: panovníky zaslepené a šílené, vládce zrádné a zkažené, krále zrazené a zavražděné. V Denethorově šílenství zahlédneme bláznovství Learovo, když Správce Gondoru posílá Faramira do marného boje a král Anglie zavrhuje Cordelii. Prstenové přízraky jsou králové jak zrazení, tak vraždící.
Ze Shakespearova Macbetha Tolkien ani tak nečerpal, jako ho spíš opravoval. Neohrabanou předpověď ohledně zranění Macbetha a zrození z ženy nahradil proroctvím, že vůdce Prstenových přízraků Černokněžný král Angmaru nemůže být zabit živým mužem, nepříliš přesvědčivou kličku o císařském řezu pak vystřídala Éowyn převlečená za bojovníka a hobit Smíšek. Věštba o lese před Macbethovým sídlem dala za vznik stromovým obrům entům a jejich pochodu do Železného pasu, příbytku zrádného Sarumana. Macbethem samotným je pak zčásti již zmiňovaný nazghûl Černokněžný král Angmaru. Podobný osud jako skotského krále potká i Sarumana, který v touze po moci opustí stranu dobra. V čitelném světě Středozemě však zákonitě následuje trest z rukou entů, kteří jediní jsou schopni vniknout do nedobytné pevnosti Železného pasu.
Hobit Frodo má také královský původ, nebo přinejmenším jeho jméno. Pohleďme na tuto legendu z Eddy:
Bájný dánský král Fródi měl kouzelný mlýnek Grott, který zpočátku mlel na Fródiho příkaz jen mír a blahobyt; v té době byla radost žít, „nebylo vrahů ani lupičů, tak se stalo, že na Jalanském vřesovišti ležel dlouho zlatý prsten a nikdo ho nevzal.“ Za nějakou dobu ale Fródi usoudil, že blahobytu je dost, a přikázal mlít zlato. Nepřineslo mu štěstí, byl zabit, Grott vzal námořní král Mýsing a pak mu na moři přikázal mlít sůl, loď se potopila, ale mlýnek pracuje dál. Není těžké nalézt v tomto příběhu předlohu pro postavu Froda z Pána Prstenů. Ten s dobrým úmyslem ‚zničit zlo‘ vezme Prsten, nakonec se ho nechce vzdát, je mu sebrán Glumem, který doplatí na svou hamižnost.
Existují dva druhy mýtů: říkejme jim pro tuto chvíli ‚malé‘ a ‚velké‘. Velké mýty jsou postavené na jednom hlavním hrdinovi – silné osobnosti, který si časem vyslouží slávu, a buď tak naplní proroctví, nebo vlastní přání. Za takovéto velké hrdiny jmenujme Sigurda, Béowulfa, Odyssea, CúChullaina, Gilgameše… o většině z nich existují texty, které je možno označit slovem ‚epos‘, ‚hrdinský zpěv‘. Přes Ježíše Krista, krále Artuše a Dona Quijota se dostaneme až k modelu dnešního románu, stojícího na jedné postavě, k detektivce.
Malá mytologie nevypadá na první pohled tak lákavě, její zdánlivou chybou je nevýraznost příběhů vázaných na jednu osobu, často jednomu charakteru přísluší jediný příběh. Takových bájí je nespočet. Vždyť každá kultura má svou verzi toho, jak přišlo Slunce na oblohu a jak přišla do světa Smrt, lokální hrdinové se místo od místa liší. Tyto příběhy, zdánlivě méně závažné, pomáhají dokreslit a rozšířit svět. Malé mýty mají mnohem blíž k pohádkám, jak počtem, tak nevyhraněností postav.
Pro úspěšně fungující mytický svět je třeba obou těchto druhů mýtu. Bez Iliady a Odyssey by bylo mnohem pravděpodobnější, že význam řecké mytologie bude o hodně menší, než v případě, kdy tyto texty existují.
Hobit a Pán Prstenů jsou pro Středozemi totéž, co pro řecký kontext Homérovy eposy. Bez epického příběhu by Quentu Silmarillion dokázalo vstřebat jen minimum lidí, byla by to znevýhodněná „malá mytologie“ místa, které nadto není nijak ukotvené, neexistuje. Proto jsou první dva romány, zejména Hobit, o mnoho přístupnější a jednoznačnější než celá mytologie světa uvedená v Silmarillionu.V Quentě Silmarillion také objevíme odkazů na staré legendy mnohem méně, a ačkoli je stále pohádkově jasné, kde je Dobro a kde Zlo, křišťálově čistých hrdinů už zbývá pouhá hrstka.
Ať však nalezneme v příbězích ze Středozemě paralely s čímkoli, neznamená to, že by z toho důvodu měly menší cenu: těží sice z věky prověřených schémat a přejímají tak částečně jejich moc, avšak současně do nich bylo vloženo neopomenutelné množství vlastní tvůrčí invence. Nenarážíme na souhrn mytických světů a motivů náležících kulturám minulým a cizím, nýbrž na nové příběhy, v nichž jsou staré legendy aplikované tak, aby byly ve větší či menší míře přístupné pro současnějšího čtenáře.
Ivana Řezníková
Literatura:
J.R.R.Tolkien – Hobit aneb cesta tam a zase zpátky, Praha 1991
Pán Prstenů, Praha 1991,1992, 2002
Silmarillion, Praha 1992
Nedokončené příběhy, Praha 2003
Tulák Rover, Praha 2002
Pohádky
S. Sturluson – Edda a sága o Ynglinzích, Praha 2003,
Královské ságy, Praha 1980
Béowulf (přel. J. Čermák), Praha 2003
Kalevala (přel. J. Holeček), Praha 1999
J. Campbell – Tisíc tváří hrdiny, Praha 2000
T. Malory – Artušova smrt, Brno 1997
W. Shakespeare – Macbeth (přel. O. Fišer) Praha 1926
(27. 2. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2094