Muž se třiceti tisíci knihami píše dopis
Rozjitřeně zamilované rozjímáníIna Marešová
Dějiny čtení se píší stále od začátku, v každém člověku se znovu rodí a znovu umírají. Čtoucího odjakživa zachvacovalo a vždycky bude zachvacovat zvědavé chvění, když otvíraje knihu čelí čemusi neznámému, které právě vzniká. Dílo Alberta Manguela, v pořadí 18. svazek Teoretické knihovny brněnského Hostu, je všechno možné, je milostným dopisem adresovaným knize, nadšeným proudem úvah kořeněných nezvyklým fandovstvím, průřezem dějinami, osobní čtenářskou zkušeností, zkrátka vším, jen ne čistokrevným teoretickým pojednáním.
„Svůj život jsem chtěl strávit mezi knihami.“ Tak promlouvá bard samotář, jemuž je čtení základní životní potřebou, kyslíkem, vodou. Muž, který roky předčítal svému zasvětiteli slepému Jorgemu Luisi Borgesovi knihy, které velký autor už dávno znal nazpaměť, muž, který občas ukradl nějaký svazek z knihovny, vždycky prosazoval přátelský, prostupný způsob psaní a nakonec se ze své vášně pro ohmatané svazky vyzpovídal právě v Dějinách čtení.
Albert Manguel (1948), argentinský spisovatel, kritik, editor a překladatel, se v Dějinách knihy důsledně vyhýbá chronologickému postupu a kombinuje líčení vlastních prožitků nad četbou s eseji, v nichž se dotýká všemožných druhů čtení, typů textů od Bible až po komiks, způsobů zaznamenávání od hliněných destiček po elektronický zápis, uchovávání a třídění knih až po jejich komercializaci. Hledí na ně očima překladatele, čtenáře, autora a skoro by se nabízelo říci i milence. To vše skládá dohromady na první pohled nesystematickou, avšak půvabnou mozaiku, oslavující jedinečnou schopnost uchovávat a předávat dál lidskou paměť.
Čtenář Dějinám tudíž rád odpustí absenci systematičtější metody výzkumu nebo průhlednějšího konceptu, obé je totiž nahrazeno plamenným zápalem, se kterým autor nahlíží na čtoucího Řeka pod baldachýnem, vášnivě se vtěluje do velkých i malých čtenářů všech světů, pokud ovšem kdokoliv čtoucí může být „malý“, angažovaně se ocitá na různých místech planety v nejrůznějších časech, aby se setkal s Kafkou, sv. Augustinem, Rilkem, Škvoreckým. Deštěm střípkovitých úvah dovede čtenáře, zakoupivšího si publikaci z Teoretické knihovny, k otázce, zda vůbec existuje adekvátní metoda, jež by mohla uspokojivě popsat tak niterný, proměnný a především nezachytitelný proces, jako je čtení. Co když ale jde právě jen o to, postihnout nádhernou rozmanitost neviditelného spojení mezi autorovou tvorbou a čtenářským vnímáním čteného nebo slyšeného textu? Těm, kteří i přesto lační po teorii, poskytne kniha doslov Jiřího Trávníčka, v němž jsou nastíněny základní přístupy ke konceptu autor – text – čtenář včetně obsáhlé odborné literatury.
To, že Manguel propojuje rané čtenářské vzpomínky, kdy jako kluk musel a nesměl číst určité knihy, se vzpomínkami jiných čtenářů, promítá do nich teoretické pasáže o genezi toho určitého druhu textu nebo formátu knihy, v nás vytváří dojem, že každý se svými individuálními zážitky nad četbou je součástí dějin čtení a co víc, každý je sám sobě mikrodějinami podle starého, původně přírodovědeckého, pravidla, že v jedinci se opakuje vývoj celého druhu. Při listování touto knihou se tak stáváme členy starobylé rodiny čtenářů, podvědomě si stoupáme vedle slavných jmen, o jejichž čtenářství Manguel vypráví. Aristotelés, Konstantin Veliký, Sartre. Tyhle dějiny jsou ale daleko víc příběhem dávno zapadlých jmen. O Melánii Mladší ví historie jen to, že ve 4. století v Betlémě vášnivě opisovala desítky knih. I to ale patří do příběhu knihy.
Dějiny čtení budou totiž vždy dějinami každého jednotlivého čtenáře, jakkoliv by se je někdo snažil vnímat je jinak.
Ina Marešová
Manguel, Alberto: Dějiny čtení. Překlad: Olga Trávníčková. Host, Brno 2007. 480 stran.
(16. 2. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2077